povídka 1

   Bylo pondělní srpnové ráno. Honza se ještě naposledy přesvědčil, zda zamkl, a vydal se na tramvaj. Přijela plná lidí. Jako by v tom horku nemohli chodit pěšky. Chvilku mu trvalo, než přivykl pachu mnoha zpocených těl. Zkoušel se koukat z okna, ale slunce mu svítilo do očí. Raději pozoroval cestující. Upoutala ho mladá dívka u dveří. Měla popelavě hnědé vlasy, hluboké oči a na sobě starorůžovou halenku. Usmála se na něj a on se usmál na ni. Tramvaj zastavila, dívka vyskočila  a zmizela za nejbližším rohem.

   Aniž si to Honza uvědomil, dívka mu prozářila celý den. Příjemně se tvářil na klienty v bance i na kolegy. Těšil se do knihovny a do bazénu. Kamarádi ho večer pozvali do hospody. A klimatizace fungovala skvěle.

   Další ráno se jen tak vtěsnal do tramvaje. Podvědomě se rozhlédl kolem. Byla tam. Příjemně se usmála. „Kdo jste?“ snažil se němě říci, vědom se krátké cesty od jedné zastávky ke druhé. Dívka neodpovídala, jen se usmívala. Cestující se tvářili jako neprostupná skála. Nemohl k ní udělat ani krok. A ona mu zase zmizela.

   Přesně ve tři hodiny skončil. Musí do knihovny, včera to nestihl. Nasedl na tramvaj. Nikde nikdo. Vystoupil a šel do knihovny. Prohlížel knihy, koukal mezerou skrz regály. Stála tam a prohlížela si anatomický atlas. Honza přiběhl ke knihovnici.

   „Prosím vás, kdo je ta dívka?“

   „Tyto informace vám nesmím poskytnout,“ usadila ho.

   „Tak kdo to je? Alespoň křestní jméno.“

   „A koho myslíte?“

   „Tamtu dívku. Teď si prohlížela něco o lékařství.“

   Ale nikdo tam nestál.

   „Teď tam byla!“

   „Nedělejte si ze mě laskavě blázny. Nikdo tam nebyl.“

   Honza si povzdychl. Možná si s ním chce hrát na schovávanou. Dobrá.

   Ráno Honza nastoupil do tramvaje těmi dveřmi, u kterých ji podvakrát viděl stát. Vítězoslavně se rozhlédl. Nebyla tam. Ani vpředu, ani vzadu. Třeba tu byla jen na výletě. Už ji neuvidí. Snad je jen nemocná. Tramvaj zastavila. Vystoupila z předního vozu! Vesele na něj zamávala a zase zmizela.

   Honza byl ten den jako na trní. Musí někam do města. Projde obchody s oblečením, knihkupectví, zlatnictví. Snad ji někde potká. A najednou ji zahlédl. Stála před tabulí, která upozorňovala na výhody životní pojistky. Zavřel přepážku.

   „Slečno, počkejte!“ křikl.

   Kolegové se  za ním otáčeli. Ale než se dostal k tabuli, byla pryč.

   „Kde je? Zdeno, viděla jsi ji?“ otočil se na zmatenou úřednici.

   „Tady nikdo nebyl. Nejsi přepracovaný?“

   Honza znovu otevřel přepážku.

   „Byla tam. Viděl jsem ji.“

   „Měl by sis najít nějakou ženskou. Ta abstinence ti nesvědčí, máš z toho halušky,“ ušklíbl se na něj kolega.

   „Nezapomeň na slušné vyjadřování na pracovišti,“ usadil ho Honza.

   Rozhlédl se po místnosti a uviděl-kameru.

   Jakmile vše dokončil, rozběhl se za hlídačem.

   „Mohl byste mi půjčit jeden záznam?“

   „Jako domů? Ne, bohužel. Ale jestli chcete, můžete si pustit cokoliv tady,“ ukázal na starší televizor a přehrávač.

   „To mi stačí, děkuji. Chtěl bych záznam ze dneška kolem první hodiny z…hm…této kamery.“

   „Jistě, takže kamera číslo dvě- tady.“

      Honza zasunul netrpělivě záznam do přehrávače a posunoval až ke tři čtvrtě na jednu. Nic. Jedna hodina. Jedna hodina a pět minut. Teď viděl sebe, jak běhá a křičí. Kolegové nelhali. Ta dívka tam ve skutečnosti nikdy nebyla.

   Honza měl štěstí. Jeho šéf musel ten den zůstat v práci déle. Honza dostal tři dny dovolené. Pak jel tramvají domů. Bál se rozhlížet se. Raději celou cestu koukal na svoje boty a počítal zastávky. Doma se převlékl, nasedl do auta a jel do knihovny vybrat si pár knih. Pak zamířil do Teska. Procházel uličkami a přemýšlel, co ještě bude potřebovat na tři dny poustevničení. Uviděl ji v kuchyňských potřebách. Prohlížela si velký nůž a zkoumala, jak je ostrý. Honza na ni pět vteřin civěl a pak se k ní rozběhl. Usmála se na něj a zahnula za nejbližší regál. Utíkal za ní jako zběsilý, ale nemohl ji najít. Šel za vedoucím a nechal si přehrát příslušný záznam. Samozřejmě. Nebyla tam.

   Honza se zamkl v bytě, vypnul telefon, rozevřel knihu. Do sedmi hodin četl, pak si sedl na rotoped a pustil si televizi. Nic zvláštního. Několik krádeží, tahanice v parlamentu, pokračování případu, u kterého už nikdo nevěděl, jak to vlastně začalo a o co se vlastně jedná. Rakovina na vzestupu. Kamera snímá chodce na ulici a … Málem spadl z rotopedu. Stála vzadu u obchodu a zase se usmívala. Byl si téměř jist, že ji vidí jen on. Vypnul televizi a hodil přes ni vlastní tričko. Zamkl se v koupelně. Jako by mu vlezla do postele. Zabydlela se v jeho bytě.

   „Jdi pryč! Jdi pryč!“ křičel.

   Přemýšlel, komu by zavolal. Bál se být sám. Ale neměl nikoho. Rozsvítil všude v bytě a šel spát.

   Ten den potřeboval Honza skončit v práci dřív. Zavřel přepážku, položil si před sebe mobilní telefon a shýbnul se pro tužku ležící na zemi. Když se zvedl, byla tam. Zase si prohlížela tu životní pojistku. Honza vzal telefon a vyfotil ji. Otočila se. Chtěla se usmát, ale všimla si telefonu. Sklopila oči a zamířila ke dveřím. Honza se podíval na telefon. Displej byl potemnělý. Rychle se sbalil, sedl do auta a uháněl domů. Když se telefon pokusil nabít, vyhodil pojistky v celém domě. V záchvatu šílenství vzal tužku a papír a nakreslil ji. Docela se mu povedla. Položil oblázek na stůl. Papír se znenadání vznítil. Honza běžel do koupelny a strčil hlavu pod studenou vodu. Po pěti minutách se vrátil do obývacího pokoje. Tužka i blok ležely na svém místě. Jen ze stolku setřel trošku černého prachu. Rezignovaně se zhroutil na pohovku.

   Ráno se probral. Cítil se, jako by celý den něco slavil. Nebo jako by ho zbili železnou tyčí. Zvedl se s pocitem, že někdy člověk prostě musí. Dlouhou chvíli se protahoval, až se konečně cítil lépe. V takovém stavu si netroufl řídit. Zamknul dům a šel na tramvaj. Stála na druhé straně přechodu. Zelená! Rozběhl se za ní. Uslyšel jen skřípění brzd a ucítil prudký náraz. Tváře nad ním se ztrácely v mlze.

   „Pomozte mu někdo!“ volal hlas z dálky.

   Z mlhy vystoupila tvář té dívky.

   „Půjdeme?“ usmála se.

   A Honza najednou uviděl všechno z výšky. Už mu nebylo pomoci. Hlouček lidí stál kolem jeho těla, kaluž krve pod ním se rychle zvětšovala. Z dálky zaslechl kvílení sanitky. Ale to už teď vlastně nebylo vůbec důležité.