hovory s babičkou

ani nevím, jak mám začít....jen bych s tebou chtěla mluvit, a zeptat se tě na věci, na který se zeptat nemůžu....chtěla bych vědět, jestli umřeš, protože já vim že rakovina je svině....a já se toho hrozně bojim..a nevim co se v takových chvílích dělá a co bych měla dělat, protože mi ještě nikdo neumřel...a nejsem na to připravená, ale to asi nikdo není....a neumim si z hlavy vyhodit všechny ty vzpomínky na prázdniny u tebe....na škrábance od koťat a vůbec všechny ty kočky, kterým jsi dala domov....večerní čtení pohádek.....hopíky z automatu, který jsi mi kupovala...a vždycky jsi měla odpovědi, protože učitelky vždycky vědí všechno.......a vnímala jsem že rostu jen podle tvých poznámek, jaká už jsem velká, ale pořád jsem tě měla......a brala jsem to tak nějak samozřejmost. A teď bych chtěla vědět, jestli umřeš, jestli budeš mít bolesti, co bude s dědou a kočkou a psem a s místem kde mám velkej kus dětsví. Postupně jsem přišla o všechny místa, který jsem milovala, a teď mi život chce vzít i jedno z posledních...a přijdu si jak malá, že tak bulim....a napadaj mě myšlenky, že příští rok už tě nepovezem na každoroční sraz ze školy, že vás bude o jednoho míň a že to budeš ty....a štve mě že myslim na nejhorší, když tu pořád jsi, že se toho tak moc bojim....a že bych to třeba neměla tak prožívat, že bych měla být víc dospělá.....ale já neumim pochopit, že tu nebudeš...a vim, že s tebou mi umírá dětství, babi

---