Znovunalezený bratr

Znovunalezený bratr

     Seděla u stolu, před ní svítila obrazovka počítače a ona bezmyšlenkovitě brouzdala po internetu. Chvílemi se podívala z okna. Venku pršelo, vál docela silný vítr, také se hodně poslední dny ochladilo.Byl konec října a nastával čas "dušiček".
Uvědomila si, že praradoxně musí zanést věnce na hroby svých tří bratrů, kteří předčasně zemřeli,zatímco oba její rodiče, kteří se před mnoha lety rozvedli a každý žil na jiném konci republiky,oslavili osmdesátku v relativně dobrém zdravotním stavu.
Všechny své tři bratry milovala,nejvíce však oplakávala svého nejmladšího bratra,který se ve svých 32 letech zabil při autonehodě.Manželky a děti zesnulých bratrů s ní kontakt neudržovaly a ona žila sama.Někdy ta samota byla k neunesení, připadala si zbytečná.

     Jak tak přemýšlela,říkajíc si, že je to nespravedlivé, že ji tu nechali tak osamocenou, uvědomila si, že někde, ale opravdu nevěděla kde, má ještě jednoho bratra- nevlastního, kterého měl její otec se svojí druhou ženou.Tohoto chlapce ale vůbec nikdy nepoznala, byla už dospělá a žila si svůj vlastní život, když se otec po druhé oženil. Nestýkala se s otcem a o jeho životě nic nevěděla.
Tuto informaci ,zároveň s tím, že se chlapec jmenuje Jan, se dozvěděla, když začala zjišťovat,jak to vlastně je, od příbuzných.
Dala se do počítání a zjistila, že to dnes musí být muž ve středních letech. O ní určitě nic neví,možná mu ani otec o svých dětech z prvního manželství nevyprávěl,protože by musel přiznat, že se o ně nikdy nestaral.
Umínila si, že svého neznámého bratra najde stůj co stůj. Vždyť on už byl jediný, kdo jí ze sourozenců zůstal.Přemýšlela,jak by to udělala a jak tak před ní svítila obrazovka internetu, uvědomila si, že by toho mohla využít.
Jméno bratra znala, zjistila i to, že žije někde na jihu Čech v jistém malém městečku a tak neváhala a napsala e-mail do evidence jejich obyvatel. A čekala, co se stane.

     Asi po týdnu objevila ve své poště e-mail, že dotyčný toho jména v tom městečku bydlel, ale že už tam nebydlí. Nic víc, nic míň. Byl tam však uveden i telefon a tak nemeškala a zavolala.
Ve sluchátku se jí ozvala nějaká úřednice,která jí řekla, že nic víc neví a evidentně se s ní nehodlala o zmíněné věci bavit. Riskla to a řekla jí svůj příběh. A udělala dobře, protože se najednou z hlasu té paní ztratil úřední tón a zřejmě dojata, slíbila, že se podívá do dalších dokladů a pokud se jí podaří něco zjistit, že jí dá vědět.

     A slíbené splnila. Dostala zprávu, ve kterém byla uvedena adresa obce, kde by nyní její bratr Jan měl bydlet.Zároveň ji však paní upozorňovala na skutečnost, že v té oblasti žije dost lidí podobného jména, což sice věc trochu komplikovalo, ale ona znala i přibližně jeho věk, jména jeho rodičů a tak napsala panu starostovi zmíněné obce o všech těchto skutečnostech, vysvětlila okolnosti,které ji k tomu vedou a doufajíc v zázrak, obrnila se trpělivostí. Buď se něco dozví, nebo ne. Udělala,co bylo v jejich silách, dál už to ovlivnit nemohla.
Zřejmě její příběh zaujal i zmíněného pana starostu,protože jí napsal, že v jejich obci skutečně žije člověk toho jména a věku a přidal i jeho adresu.
A tak napsala dopis svému bratrovi, aniž by si byla jista, že to píše tomu pravému, ale uvedla tam něco o sobě, také jméno jeho a jejího otce a jméno jeho matky,aby nemohlo dojít k nějaké mýlce.
Po nějaké době, když se vracela z města,zastavila se na chodbě u poštovních schránek a dívala se, zda tam není nějaká obálka. Chodily jí většinou jen účty a občas tam byl nějaký leták s reklamou. Ale dnes tam byl dopis!

     Vyňala ho ze schránky. Otáčela jím v prstech, zpáteční adresa tam nebyla,razítko rozmazané. Ale,jak ten dopis držela v rukou,začala se chvět. Jakoby z něho vyzařovala nějaká energie. Otevřela ho a jak se jí třásly ruce, obálka upadla na zem a z ní se vysypaly dvě fotografie.Zvedla je ze země a podívala se na jednu z nich.
Zírala, jakoby spatřila přízrak! Z fotografie na ni hleděl její mladší bratr,který se před osmnácti lety zabil při autohavárii. "To nemůže být pravda", říkala si jako ve snách. Ta podoba byla tak úžasná, že v té chvíli vůbec nechápala, že to není ten,který je mrtev, ale ten, kterého hledala!

Její bratr Jan!

Na fotografii choval na kolenou malé dítě.

     Stála tam jako solný sloup, až si všimla, že se lidé na ni otáčejí a tak fotografie zasunula do obálky a vyběhla schody ke svému bytu. Bez dechu znovu vytáhla obě fotky. Na té druhé byla mladá žena se dvěma odrostlými děvčaty.Konečně vyňala i dopis. Ruce se jí třásly tak, že ho sotva udržela. Vůbec netušila, jaké emoce to v ní vyvolá!
Našla ho! Ta podoba se nedala zapřít! Byl to její znovunalezený bratr Jan. Psal, že žije v malé vesničce v Jižních Čechách, psal co dělá, že je ženatý, vzal si ženu s již odrostlými dvěma dětmi a spolu mají malou holčičku. To bylo zřejmě to dítě,které na fotografii choval na kolenou. Dále psal, že je rád, že ho hledala a našla, že on by neměl šanci najít ji i přesto, že o její existenci věděl.
Psal jí toho ještě spoustu, to co se v dopisech píše, také to, že se těší, že je navštíví a konečně se budou moci po tolika letech obejmout.
Brečela nad tím dopisem tak, jako ještě nikdy. Tentokrát však nikoli žalem, ale radostí, že našla svého malého bratra, který pro ni navždy malým zůstane i přesto, že je mu již přes čtyřicet let.

     Měla zase rodinu,kterou může navštěvovat, zase jí někdo bude nazývat tetou a zase bude sestrou, bude moci říkat "jedu za bráchou!" A to bylo to krásné! Samota zmizela a ona dostala novou chuť do života. Už v to ani nedoufala. Její radost zvítězila nad smutkem a depresí. Byla zase chvíli šťastná!