Tři dárky

„Dal bych si ještě jedno pivko,“ prohlásil Děda Mráz. „To tvý dobrý plzeňský. Něco takovýho u nás nemáme.“
„Vy zase děláte dobrou vodku,“ usmál se Ježíšek. „Vždycky si dám šťopičku, když mě pobolívá žaludek.“
„A pomáhá, že?“ usmál se Děda Mráz.
„Nepomáhá,“ pokrčil rameny Ježíšek. „Ale chutná. Měli bychom vzbudit Sanťáka. Má z nás největší náklad. Ten zase bude prskat, až ho potáhne.“
„Protože si je rozmazluje. To je furt samej DVD přehrávač, sněžnej skútr, nějaký to menší auto pro manželku, kdo by se s tím tahal.“
„To já nosím taky,“ usmál se smutně Ježíšek. „Jeho aspoň neotravujou zvoněním. Ty jejich zvonečky, to je prokletí. Já se kolikrát ráno probudím a už je zase slyším. To je ti úplně k zbláznění. Kdo má aspoň jedno dítě, zvoní, zvoní a zvoní. A já abych se přetrh. Sanťák si to všechno přes noc v klidu vyloží a má po starostech. Oni už si to ráno rozeberou. Mně se o těch zvonečcích i zdá.“
„Ale zase to nemáš daleko. Nemusíš se hnát po všech čertech ďáblech, máš ty svý hezky po ruce. Víš, jak je velká Sibiř?“
„Ale zase máš soby. A co mám já? Nic.“
„Jels někdy se sobím spřežením? Nejel. Tak nekecej, když tomu nerozumíš. To jsou tak tupý zvířata, to bys nevěřil. Dám si ještě jednu plzeň, nevadí? Když jsem si vzpomněl na ty mý parohatý pitomce, dělá se mi z toho šoufl. A to jsem ještě ani nevyjel.“
„Dobře, ale pořád máš menší náklad než já,“ nedal se Ježíšek.
„A to si myslíš, že je dobře? Kdo se má pak koukat na ty jejich smutný dětský voči, to je podle tebe v pořádku? Taky bych si radši jezdil u tebe nebo u Sanťáka, klidně bych se přetrh, jen nemuset koukat na to, jak…“
„Ještě jednou po mně hodíš tu zátku od piva a seš mrtvej!“ zahřměl z kouta hromový hlas.
„Hele, Sanťák,“ zaradoval se Děda Mráz. „Už je vzhůru, pacholek.“
„Nemusel jsem být, kdybych každých deset minut nedostal zásah zátkou. Měl by ses radši vrátit k vodce.“
„Je tam odpadkovej koš,“ máchl Děda Mráz rukou k Santa Clausovi. „Těsně vedle tebe. Že bych se někdy netrefil? Proč k vodce?“
„Trvalo by ti dýl, než bys dorazil flašku,“ povzdechl si Santa Claus. „Tak co, chlapci – jdeme na to? Už se nás nemůžou dočkat. Počítám, že mám zase nejlepší dárky. A nejdražší.“
„Aby ses nezbláznil,“ naštval se Ježíšek. „Já na tom už taky nejsem nejhůř. Rok od roku je to lepší.
„Tak schválně,“ provokoval Santa Claus. „Schválně mi řekni, kolik máš dárků nad deset tisíc dolarů! A víš ty co? Klidně ti dám náskok. Počítej nad deset a já budu počítat nad padesát tisíc. A stejně nebudeš mít šanci. Jo jo, já se o svý lidičky umím postarat.“
„Vás je víc,“ naštval se Ježíšek. „Pětadvacetkrát víc, ty ignorante. To přece nemůžeš vůbec srovnávat.“
„Ale tadyhle Děda je na tom stejně jako já,“ namířil Santa Claus prstem na Dědu Mráze.
„Na tebe já kašlu, rozumíš?“ naštval se Děda Mráz. „Ty víš houby, co jsou Vánoce. Naskládáš jim v noci do baráků předražený dárky, klidně si odjedeš chrnět a vůbec tě nezajímá, jestli z nich mají radost! A ještě k tomu nemáte sníh! Hrajete si na Vánoce a nemáte sníh, no to mě podrž.“
„Jak to, že nemáme sníh? A co Boston? Co New York? A vůbec, co celá Kanada a Aljaška? Jenom na jihu nemáme sníh, no a co. To je přece jasný, že nemůže sněžit všude. Seš padlej na hlavu?“
„U nás v zimě sněží všude,“ nedal se Děda Mráz. „O Vánocích má sněžit, co jste to za blbou zemi?“
„Dyť ti to říkám,“ vztekal se Santa Claus. „Kanada! Aljaška! Boston! Seš hluchej? A hlavně  mám nejvíc dárků. A nejdražších! To je víc, než nějakej blbej sníh.“
„Tys řekl blbej sníh? Víš jak je to krásný, když sněží a já si to svištím černou nocí k dětem na sobech, se saněmi plnými dárků?“
„Teď ses nechal nachytat,“ zachechtal se Santa Claus. „Kecáš! Moc dobře jsem tě slyšel. Sám jsi před chvílí říkal, jak jsou ti tvý sobi tupý. Tak – a máš to. Neměls mě budit těma zátkama, tvoje chyba.“
Vtom někdo zaklepal na dveře. Všichni tři se po sobě polekaně podívali. Děda Mráz pomalu otevřel dveře.
Stál tam kluk v semišové bundě a zmateně koukal z jednoho na druhého.
„Totiž… já jsem se asi ztratil,“ řekl pak.
„Jak ztratil?“ zeptal se Děda Mráz. „Odkud jsi?“
„Já vím, byla to moje chyba,“ řekl kluk. Jenže já to prostě z práce dřív nestihl. Takže jsem jí ten náhrdelník šel koupit až večer a jak jsem spěchal, abych stihl štědrovečerní večeři…“
„Tak ten je tvůj,“ řekl s úlevou Santa Claus Ježíškovi a začal předstírat, že v místnosti vůbec není. Děda Mráz se k němu okamžitě přidal. Takovej průser!
„No, podle mě musel mít ten idiot na semaforu červenou, ale přesto to do mě napálil. Na přechodu. Ztratil jsem vědomí a když jsem se probral, byl jsem tady. Natálka mě přerazí.“
„Natálka?“ zeptal se Ježíšek.
„Moje žena. Jsou to naše první společné Vánoce, brali jsme se letos v létě.“
V tu chvíli si všichni tři oddychli. Tohle není průser, jen nedorozumění. Smutné nedorozumění.
„Milej zlatej, Natálka tě nepřerazí,“ zabručel na kluka pod vousy Santa Claus. „Natálce se bude jen stejskat. Protože ty už ses z toho nárazu neprobral.“
Kluk si vjel rukou do vlasů. Chvíli stál a koukal někam za Santa Clause. Někam hrozně daleko.
„Jenže Natálka…“
„Že já se na to nevykašlu,“ řekl najednou Děda Mráz. „Nejmíň dárků, největší vzdálenosti, nejblbější sobi a teď tohle. Doprčic.“
„Jak vypadá ta tvoje Natálka?“ zeptal se radši Ježíšek.
„Ona má takový legrační ďolíčky ve tvářích, když se směje,“ vyhrkl kluk. „A v noci, když spí, jí malinko píská v nose a má takovej trochu přísnej napjatej výraz. Ale když jí pak dám pusu, jenom se trochu zavrtí a to napětí povolí. Jako by na to čekala. Taky si pořád ve spánku lehá na mou stranu postele, mně to vždycky přijde, jako že mě tam hledá. Já už ji nikdy neuvidím, že?“
„Jednou asi jo,“ řekl Santa Claus. Ale víš ty co? Jsou Vánoce, a to znamená co? To znamená, že ti dáme dárek. Každej z nás jeden. To se jen tak někomu nepoštěstí. Vidíš, není to tak hrozný. Jezdíš na motorce? Měl bych tady jednoho fungl novýho Harleye XL 1200N, to je superžihadlo, o jakým se ti nesnilo. A nebo víš co? Dám ti radši vrtulník. Klidně. Soukromou helikoptéru A109, to je absolutní bomba. Hit sezóny. Máš ji mít.“
Santa se pyšně rozhlédl po ostatních, jaký udělal se svým dárkem dojem. Se soukromou helikoptérou ho trumfnout nemůžou, to je jasný.
„Já ti teda dárek dát nemůžu,“ odkašlal si rozpačitě Ježíšek. Spadals do mýho rajónu, na to jsou předpisy. Neměl bych tě už teď jak vykázat, nemám na tebe kolonku.
Děda Mráz se podíval nejprve na Ježíška, pak na Santa Clause a nakonec na hromadu pivních zátek vedle odpadkového koše.
„Nevím, jestli to není blbý,“ začal nejistě. „Víš, já už taky rozdal pár soukromých tryskáčů a jachet. Ale u nás je může dostat jen pár lidí. Přesto si myslím, když tak jezdím po těch zasněžených pláních, do malinkých vesniček…“ Děda Mráz se odmlčel a nejistě se podíval na Santu. „Prostě si myslím, když vidím ty dětský oči, rozzářený, že bych ti dal… ona je to ale asi blbost.“
Santa se uchechtl, Ježíšek si radši sedl na židli. „Tak už se vymáčkni,“ vybídl Dědu Mráze Santa.
„Ale nebudeš se mi smát,“ ujišťoval se radši Děda Mráz. „Když já je vidím s těma přiblblejma levnejma dárkama, jak jsou šťastný, tak bych ti dal, no, jak to říct. Aby ti nikdy nevybledla vzpomínka na Natálku. Abys ji pořád viděl tak jasně, jako dnes,“ dokončil rychle Děda Mráz a sklopil oči.
Santa Claus se rozchechtal, Ježíšek se znovu pokusil předstírat, že tam není.

Někde hrozně daleko se ve tmě opuštěné ložnice Natálka pohnula. Kdyby ji někdo viděl, všiml by si, že leží na druhé straně postele. Jako by někoho hledala. Jako by na někoho čekala.

---