Humanismus

Druhá má větší úvaha

 

                                              

                                                           Humanismus

 

 

            Tak krásné by to bylo, kdybychom žili všichni nádherně a jen tak si užívali života takového, jaký je. :-) Je to hodně vzdálená idea. Ale přeci je zde. Je ve mně a naplňuje mne. Je to idea Společenství postaveném na Humanismu, kde se k sobě lidé nejen chovají pěkně a slušně ale také přirozeně a přitom bez následků. Humanisticky založený člověk musí být velmi vyrovnaný a v jeho životu musí být všeho dostatek ale ne nadbytek. Měl by uvažovat pozitivně ale ne přehnaně bláznivě. Měl by žít přítomností ale přitom nezapomenout na budoucí časy. Takový lidé se mohou narodit pouze v ojedinělém prostředí, které se vytváří jen s velkou tíhou. Pokusím se nastínit správnou životní situaci, při které se může člověk humánním stát. Žít podle zásad a přitom si užívat života po svém, to je to, co se musí naučit každý jedinec zvlášť.

 

                                   Situace, kdy se může člověk může stát humánním

 

            Je pouze málo a obtížně dosažitelných okolností, díky kterým se může člověk stát humánním. Základem jsou dobrý stát, dobrá rodina a dobré okolí nejbližších přátel ale i celková okolní společnost či geny, zděděné po rodičích. Dobrým státem se v dnešním smyslu myslí demokraticky zaměřený, bez nesmyslných zákonů s dobrým systém, kde je nemožné manipulovat lidmi ze strany státu ani možnost jedince vyniknout nad ostatní a získat neomezenou moc. Dobrou je myšleno klidné rodiče, milé, jež jsou na své potomky hodní ale přitom jim dokáží ukázat co je špatné a co správné tak, že to správné je opravdu to správné. Dobří nejbližší kamarádi, přátelé jsou více než potřeba. Je možné mít demokratický stát, milou rodinu a stejně bude dítě inkriminovat k agresivnímu, mocichtivému a nerespektivnímu životu.

 

            Pokud má tedy dítě „šťastné“ dětství, a žije ve svobodně, nenásilně a lidumilně orientované společnosti dostaví se nenávratně humánní pud, kdy bude na lidi pohlížet jako na příjemné bytosti a bude mít rád všechny bez výjimky, i kdyby spáchali něco špatného. Pokud si takový pocit humánního pohlížení na lidi dokáže vštípit do podvědomí a časem až do nevědomí bude jeho život příjemným a bez hořkostí. Protože i když v jeho nitru bude sídlit temný stín a občas vybouchne v agresivní jednání humanisticky orientované okolí to přejde a nechá jej být.

 

                                   Vývoj jedince

 

            Popsali jsme, jaké prostředí musí být, aby mohl jedinec dosáhnout žen, humánního pudu. Ještě je třeba se zeptat, co musí udělat jedinec, aby této výše mohl dosáhnout?

            V první řadě je třeba smířit se sám se sebou, poznat své já, takové, jaké je. Je třeba mít harmonii vnitřní psychiky. Bít smířen s minulostí, připraven na budoucnost, dokázat využít přítomnosti. Zjistit své nedostatky a podat si s nimi ruku. Žít život optimisticky, vtipně. To lze, jen pokud se má člověk dobře. Pokud je ouzko, nejde to. Je potřeba vytvoření takové společnosti, která zkroušený stav nebude schopna vyvolat. Takovou společnost, kdy se každý bude cítit dobře, i když nebude mít tolik co ostatní. Vše je o lidech a o tom, jak se zachovají. Člověk by neměl chovat zlo v sobě samém... Jak to dobře popsal Fromm, člověk je agresivní v případě, pokud se cítí odloučeně nebo pokud takový pocit zažil dříve a ten se mu usadil v hlouby nevědomí. V tom případě už se z něj nedostane a je velmi těžké s ním žít. Pak je potřeba velkého ducha aby se s tím dokázal vypořádat.

           

                                   Zásady správného chování Humanisticky založeného jedince

 

            Aby se předcházelo smutku a bolesti je třeba několika zásad, kterými se člověk musí řídit. Především jde o to, nesoudit lidi podle druhých, udělat si na ně vlastní názor. Pokud jsou tito lidé opravdu tak „hrozní“ jak ostatní povídají, je třeba se je pokusit „vyléčit“ z jejich chyb. A totiž tak, že jim pomůžeme s jejich psychickými problémy. Pokud jsou tyto problémy námi nezvládnutelné je potřeba aby nám pomohl někdo jiný. Je možné se změnit a přitom zůstat svůj! Zásady tedy jsou:

           

            Být milý na ostatní, být morálně uvědomělý-neříkat jim přímo, pokud nevycítíme, že je to vhodné, jejich chyby, nenadávat jim, pokud víme, že bychom porušili jejich sebedůvěru. Nepomlouvat je, protože oni to vycítí. Vědět co jak, kdy udělat, tak, aby to neublížilo a bylo to správné.

           

            Být přirození-pokud nás ovládne přirozený hněv a přitom víme, že neporušíme psychiku a sebedůvěru druhého je důležité být přirozený, poněvadž se tím duch uvolňuje a není stresovaný. Je to humánní, poněvadž je to lidské. Je ale třeba dbát na to, abychom druhému člověku neublížili jak psychicky tak také fyzicky. Být přirozený v mezích svobody, kde svoboda pěsti končí na špičce nosu druhého.

 

            Být optimistický-není ani tak třeba být ve skutečnosti vtipný. To je vedlejší efekt optimistického jednání. Hlavní je být tak naladěný, dokázat se vnitřně rozpoložit do dobré nálady. Pokud je člověk optimisticky naladěný, okolí to pozná a bude si jej pamatovat v dobrém světle ať už se zachová jakkoliv.

 

           Být vnitřně vyrovnaný-dokázat se psychicky dát do pořádku, popřípadě někým jiným tak, aby vnitřní části osobnosti, jakými jsou podvědomí a nevědomí byli příjemným místem které nesoupeří s vědomím nýbrž si navzájem pomáhají. Vnitřně si člověk musí uvědomit ohromnou spoustu věcí, jakými jsou postavení daného jedince ve společnosti, smířenost se sebou samým, uvědomění si cílů či vytvoření vnitřního klidu, kterého je třeba neustále udržovat, jinak se rozpadne jako domeček z karet.

 

            Být extro-introvertně založený-jedna z nejtěžších věcí. Být jak otevřený okolí, dokázat s okolím komunikovat a přitom se dokázat „uzavřít“ do sebe a dokázat být sám se sebou, bez lidí okolo, bez vnějších vjemů, které by mohli rozptýlit jedince.

 

            Být obojetný-dokázat prodělat vývoj věřícně-nevěřící, z kapitalistického na nekapitalistický, dokázat mít svůj názor a přitom přijmout názor druhých. Zůstat sám sebou a přitom se změnit. To je velikost správného člověka. Být přirozený a přitom přirozené kočírovat do umělého, být introvert a zároveň extrovert. Být klidný a zároveň bláznivý. Být jak vnějšně tak vnitřní vyrovnaný, tak, aby mohl člověk na věci pohlížet objektivně-subjektivním pohledem.

 

            Být nezmanipulovatelný-snad nejdůležitější věc, kterou se musí každý naučit, než bude moct být nastolen Humanismus jako systém. Je třeba se nenechat nikým manipulovat, poněvadž zmanipulovaný člověk nemyslí sám za sebe ale myslí za něj druzí. Nemá vlastní názory, nýbrž názory druhých. Dnes je manipulace na každém kroku, manipulují nás média, rodiče, přátelé, stát-i když stát svoji manipulaci alespoň u nás zmenšil na minimum. Je zde velké riziko, že pokud je jedinec zmanipulován, bude se chovat jako dobytek-bude dělat přesně to, co mu nařídí, aby dělal. Už v demokratické zemi je to velká hrozba, především v těžkých dobách. Což teprve v humanistické zemi, kde funkce státu je omezena na opravdové minimum? Byla by to apokalypsa. Návrat do temného středověku. Proto dnes nelze vytvořit Humanismus v praxi. Člověk je dobrý. Lidstvo je špatné. Nebo spíše určití jedinci, kteří mají pudově dánu chuť po moci, chuť vládnout ostatním ničí a zatemňují jas té lidské krásy. A před takovými lidmi chrání právě demokratický systém. V Humanistické praxi to nebude možné a proto je třeba se nejprve zbavit takových lidí.

 

                                   Touha po nesmrtelnosti a vyniknutí jako hlavní problémy

 

            Chtěl bych zde vystihnout dva zásadní problémy, jež ovlivňují člověka a směrují ho na „temnou stranu síly“. Tyto dvě charakteristické, tolik známé a přitom tolik opomíjené vady člověka jsou pud sebezáchovy, a pud rozmnožování, s nímž je spojena touha vyniknout a tím se zalíbit. Pud zůstat zde navždy tím, že vyniknu nad ostatní a ostatní se mě tak budou pamatovat. Pokud člověk na věc pohlíží z této strany věci, vždy to skončí špatně. Je to totiž špatné už od prvopočátku. Rozumný člověk přeci ví, že stejně přijde konec jeho dní a tak není třeba nějakými způsoby ničit to, co je teď. Bohužel většina se řídí spíše pudovými pocity, „vždyť teď umřu“ nebo „chci víc“ a „žít déle“. Poněvadž, když má člověk víc, má moc a žije déle, má možnost na lepší samičku a více příležitostí se spářit a jedině pářením a rozmnožováním se člověk stává nesmrtelným, neboť jeho děti nesou jeho genetickou informaci. Je to jako poklad, který se snaží každý vytvořit a který je toliko zbytečný a důležitý zároveň. Bez základních pudů bychom tu dnes nebyli, pomohli nám přežít. Potřebujeme je ale dnes? Jistěže ano. Ale nesmí nás přeci ovládnout zvířecí pudy, od kterých se snažíme distancovat a tato tendence být jiní, než zvířata z nás dělá lidi. Nebo snad ne?

 

           Je tedy třeba něčím také nebýt, jako opak k tomu být něčím. Humanisticky založený člověk by neměl usilovat o moc, poněvadž ta ho přeci dovede jen ke zkáze. Neměl by chtít vyčnívat nad ostatními, neboť žena se dá přeci získat i jinými způsoby. Neměl by chtít být nesmrtelný díky nadvládě nad ostatními a ničením věcí nebo tvořením monumentů, vždyť nesmrtelnost je v našich dětech.

 

            Problémem je kapitalismus, jako doprovodný systém demokracie. Ten každého navádí: buď bohatý! Buď bohatší než ostatní! Vynikni! To je špatné a nesprávné. Kapitalismus nás zavádí na scestí, které by nás mohlo nasměrovat do hlubin, ze kterých bychom se nemuseli vynořit zpět. Ovšem je také pravda, že bez kapitalismu bychom si nemohli dopřávat luxusu a pohodlí, které nám poskýtá. Není ale to nejlepší, co bychom mohli mít.

 

           Stejně je tak problém socialismus, jako doprovod komunismu. Socialismus, kde kapitalismus jakoby neměl mít šanci, je ještě horší, než kapitalismus samotný, poněvadž zabraňuje lidem svobody a tak zde není správná atmosféra proto, aby se mohl člověk stát humánním. Úplně nejhorší přístup jaký je možný vidím v novodobé Číně, kde se uplatňuje zásada-přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž. A tak komunističtí, vlastně socialističtí předáci spojili tyto dvě monstra-socialismus a kapitalismus- aby nám všem ukázali co je největší zlo. Jeto ono zlo, které se tváří jako kamarád a přítel a přitom z tebe vysaje duši zaživa. Ne. Ani socialismus, jakoby opak kapitalismu, jak se mnozí domnívají, není správná cesta. V následujících textech se pokusím nastínit možnost té lepší cesty, než jsou tyto dva proudy. Proudy, které zdržují lidstvo od dalšího rozkvětu. A dost možná mohou být i zhoubou lidstva, pokud se dostatečně brzy nepodchytí.

 

                        Myšlenky, jež se snoubí s Humanismem

 

            Myšlenky mají zvláštní schopnost, dokáží metamorfovat. To jest se stát něčím, čím nejsou a ani být neměli. Zde je pár názorných příkladů:komunismus-v zásadě překrásná idea Karla Marxe, který byl výtečný filosof. Jde v ní v podstatě o tak krásnou věc- a to, že by měli mít všichni stejně a všichni se mít stejně dobře. Jak prosté. A co udělají lidé? Přetvoří tuto myšlenku k obrazu svému, pokřiví ji tak, aby vyhovovala jejím potřebám. To neznamená, že bych tu chtěl obhajovat státy, které si říkali nebo říkají komunistické, jako například SSSR nebo naše ČSSR. Jen chci poukázat na to, že komunismus byl tím, jak byl myšlenkově blízko humanismu-totiž aby se lidé chovali humánně, byl tolik zranitelný. A proto nemohl být uskutečněn. To stejné se stane humanismu, pokud bude někdo, kdo se ho pokusí udat v praxi příliš brzy.

 

            Dalším podobně myšlenkou jež perfektně doplňuje humanismus je buddhismus. Snad nejmírumilovnější víra na světě. Nemám rád křesťanství pro jeho hierarchický sytém a patriarchální názory. Nemám rád islám pro jeho manipulaci člověka, který se musí podrobit bohu, jež je neodmyslitelná pravda. Nemám rád hinduismus pro jeho kastovní členění společnosti. Vidím chyby v náboženstvích Číny, jež se nechávají lehce ovlivnit a nemám rád šintoismus a judaismus pro jejich schopnost stát se „zbraní“ nacionalismu. Proto vidím buddhismus jako hlavní doprovodný myšlenkový proud, který může vykonat hodně dobrého.

 

            A přesto, i když mají víry, jež jsem vyjmenoval, své chyby, lze si od nich vzít to dobré. V prvé řadě je dobré věřit, poněvadž přes víru si člověk snáze najde sám sebe v sobě samém. Pak tu máme různé vlastnosti, které se dají „vypůjčit“. Například úžasná filosofie Tao, jež praví, že jest potřeba harmonie Jing a Jang, mužského a ženského principu, noci a dne a dalších. Nebo hinduistická schopnost přizpůsobivosti a přitom zůstání sama sebou.

 

            Naprosto nesnoubitelné však vidím křesťanství jakožto i islám, poněvadž tyto dvě náboženství mají velký sklon být příliš „rázné“. Fundamentalistické svazky v těchto náboženstvích nemají obdoby v žádném jiném, snad jedině v judaismu, ze kterého oba směry vycházejí. Stalo se totiž, že křesťanství bylo ve svých počátcích zrovna tak křehké jako komunismus a humanismus a proto se dalo lehce pokřivit do formy, jakou potřebovali mocní. Islám na druhou stranu vznikl z rukou poraženého obchodníka, který se chtěl pokusit vytvořit systém pro ty „barbary“ co žili v arabské poušti, tudíž je zrovinka tak nepoužitelný.

 

            Ještě sem se opomenul zmínit o dvou důležitých směrech, jež jsem si troufale nechal až nakonec. Těmi směry jsou konfucianismus a pacifismus. Jak konfucianismus tak pacifismus nám dávají myšlenky mírového jednání. Pacifismus však v dřívějších dobách byl až příliš slabý, jak se ukázalo a navíc se pacifismus omezuje pouze na to, neválčit, žít v míru, jako filosofie mnoha moderních lidí. Avšak konfucianismus je mnohem, mnohem více. Je to komplexní zábor správného řízení státu, kde se pomocí konfucianismu snaží člověk stát morálně uvědomělým, jež je nutné pro humanistu. Na co však Kchung nepamatoval, a ani pamatovat nemohl, poněvadž je to myšlenka úplně z jiného místa. Totiž že všichni lidé jsou si rovni a musí mít všichni stejně svobod a práv a nikdo se nesmí nad nikoho povyšovat. Nebo to alespoň platí v řádně demokratické společnosti. Pokud by se tedy dokázalo vzít z konfucianismu to dobré, jako je snaha o morální výši a snahu o udržení zásad, a přitom zachovat jeho tvar bylo by to velmi přínosné pro humanismus.

 

            Použitelné jsou tedy především dvě myšlenky-buddhismus, konfucianismus.

 

                        Možnost Humanistické společnosti, Humanistického systému

 

            Lze tedy vytvořit stát na principech humanismu? Budeme toho někdy schopni? Je to pouze na nás. Pokud se bude každý, ale opravdu každý, jedinec chovat správně a nebude překrucovat správné k dobru svému tak to bude možné. Hlavní je, aby si člověk zvykl na určité zásady, jakými jsou vycházení s ostatními, umění milovat druhé a pocit, že člověku není ublíženo, jak psychicky, tak fyzicky. Bude ještě potřeba mnohá staletí demokratického systému a větší rozšířené buddhismu na západ, pád fundamentalistických názorů, jakými jsou konzervativní islamisté, či fundamentální katolíci a puritáni. V neposlední řadě bude potřeba pád mocenských vlád v zemích jakými jsou Čína nebo Rusko a znemožnění možností mocichtivých lidí, aby se zde nemohli znovu chytit  moci. A to budou moci provézt pouze lidé samotní. A to znamená ještě mnoho, mnoho let. Kdy ta doba přijde? To vám nyní nepovím. Ale doufám, že to bude ještě před apokalypsou světa. :-)

           

            Jak by tedy měl vypadat takový systém? Jak by měla vypadat jeho struktura? Pokusím se ji vykreslit na několika málo následujících řádcích...

 

                        Základní myšlenky Humanismu

 

            Základem takového systému musí být hlavní, generální a podstatná myšlenka a tou je myšlenka Humanismu. Jaký že to je humanismus? Pokusím se jej zdárně definovat.

 

            Humanismus je láska k člověku, umění být lidský, tj. chovat se lidsky, ne jako zvíře. Tím, že dokážeme milovat druhé, nedokážeme jim kázat, vládnout jim nebo se nad ně povyšovat. Tím, že jsme lidští, nedopouštíme se zvěrstev, dokážeme kontrolovat pudy, chovat se morálně a přitom mile na ostatní. Vidíme v druhých to dobré i to špatné, však máme je rádi pro to dobré a nezavrhujeme je pro to špatné. To by bylo nehumánní. Přitom je potřeba se chovat přirozeně. Přirozeně lidsky. Tedy nezadržovat hněv uvnitř ale přitom tento hněv nevybíjet na jiných lidech. Poněvadž je lidské být agresivní ovšem je nelidské zničit jinou lidskou bytost, která byla přeci na stejně dobrá jako my. Je tedy humánní chovat se přirozeně, svobodně a přitom mírumilovně vůči druhým lidem, s morálním uvědoměním.

 

            Mnohokráte zde popisuji věci jako správné. Co je však správné? Je správné to, co společnost pokládá za správné? Nebo to je můj, subjektivní, názor co mi říká, co je správné a co ne? Správné by mělo být obojí, spojené v jedno. Poněvadž jedině tak může nastat harmonie. Správně uvažující člověk uvažuje, jestli je správné to, co pokládá za správné on nebo jestli jeto to, co pokládá za správné společnost. Správné věci ovšem nikdy neubližují, takže správné třeba není vražda vraha, který zabil mého bratra. Ani není správné válčit ve jménu mé vlasti, protože nic jiného se prý ani dělat nemohlo. Vždyť vždy tu je možnost zachovat se správně. Tak správně, jak to vidí historie a velké filosofie. Radši se nechat zabít než zabít druhé.

 

            Jako základní vidím také spojení humanismu s buddhismem neb spíše je humanismus jednou z filosofických částí buddhismu. Humanismus jako filosofický proud sekulárního sektoru a Buddhismus jako proud doplňující v oblasti světského sektoru. Tak ti dva jsou nerozdělitelní. Jeden nemůže existovat bez druhého.

 

            Humanismus nikdy nebude moci býti Právním státem. Právní stát je pojem pro demokratický systém. S odloučením od demokracie už nebude ani třeba práva. Jediné právo, které zůstane, bude morální právo. Prezentované buddhismem a dodržované morálně uvědomělými lidmi. Už nebudou překrucovači pravdy, protože pravda nebude dána určitým právem. Morální kodex, jež zahrnuje morální pravdy, jakými jsou, že vražda je špatná, bude obecně brán a uznáván. Postihy nebudou žádné. Dotyčný sám se nad sebou musí zamyslet, co udělal špatně.

 

            Finance přestanou existovat. Už nebudou více potřeba. Kdo má peníze, uvažuje o tom, jak jich mít ještě více. Bez peněz není moci. Když nebudou na světě peníze, nebude možnost kumulovat moc. Za tak dalekou dobu, kdy bude možnost humanisticky orientovaného státu už bude elektřina vyráběna fúzí, což bude konec velkých elektrárenských společností, protože fúzní elektřina je v podstatě zadarmo. Za tak dalekou dobu už bude člověk pracovat pro zábavu, aby se neunudil, jinak bude vše automatizované, robotizované. Takže veškerá práce už zůstane pouze v kvartérním systému. Ten bude muset ceny snížit poněvadž většina obyvatelstva bude nezaměstnána v důsledku masivní robotizace. Většina lidí se bude dožívat sto padesáti let a tak už nikdo nebude toužit po dlouhém životu. Chudoba už bude pouze mlhavou vzpomínkou, protože moderní technologie budoucnosti dokáží cokoli, jako například odsolování moří, takže naráz bude vody opět dostatek. Díky genové manipulaci budou všichni krásní, už nebude moderní nosit šaty-ty přeci zahalují to krásné tělo a tak většinou jediné, co budeme na sobě mít tak bude pouze proti počasí. Sexuální nevázanost bude neuvěřitelná lidé se budou doslova milovat na každém kroku. Avšak něžně, poněvadž mužský princip už bude na svém sklonku. A v té chvíli přijde čas pro humanismus. Až lidé vyřeší všechny problémy tak se prostě a jednoduše stane demokracie přebytečnou, starou maminkou, či spíše babičkou, mladého humanismu.

 

            Ovšem budoucnost není dnes a proto dnes, co je třeba dělat, je hlavní soustředění se na vlastní morální uvědomělost a na vnitřní klid, kterým se musíme pokoušet naplnit, v tomto zkaženém a smutném ale zároveň bohatém a vzrušujícím světě. Myšlenky položit dnes a plody sbírat v budoucnu. Naše cesta je Tao, harmonie, vede k žen, lásce k druhým, vnitřnímu klidu a nirváně, spojení s bohem v jedno. A bude krásné, až bude takto uvažovat celé lidstvo.

                       

           

---