Vždy musíš něco ztratit...

Vrátila se.

Stál ve dveřích s úsměvem na tváři a v očích měl tisíce slov. Přišla k němu blíž a políbila ho, přitáhl si ji k sobě a zašeptal:“ už nikdy tě nenechám odejít“.

 

Vždy musíš něco ztratit a něčeho se vzdát, je líp se  nenavrátit a jen vzpomínat…

 

Ležela vedle něj, cítila jeho teplo a věděla, že by tam neměla být. Ne teď, ne s ním. Už jednou odešel z jejího života a udělá to znova, dřív nebo později, ráno nebo za rok… odejde.

Ležela vedle něj a každá minuta pro ni byla jedinečná. Roky jí nebylo s nikým tak dobře a on si to uvědomoval.  

Oba hráli hru.

 Stejně jako kdysi zkoušeli, kam až můžou zajít a jak na sebe budou reagovat. Stejné fráze, stejné otázky a odpovědi. Znali se léta a přitom jako by spolu byli poprvé.

V jeho očích byla mladá, tvrdohlavá holka, kterou chtěl dostat. Nechtěl hrát její hry, ale nemohl si pomoci…nikdy nikoho jako ona nepoznal. Nikoho tak umíněného s odpovědí na všechny otázky, věčně vysmátou, sebejistou a s touhou v očích….viděl se v nich. Viděl v nich sám sebe. Odhodlání, radost, bolest, strach, upřímnost a pocit, který nepoznal. Nikdy nepoznal nikoho jako ona. Přitahovala ho svou nevinností a odhodláním. Přitahovala ho jako kamarádka, milenka i partnerka. Přitahovala ho jako člověk. Jako žena.

 

Hladil ji po vlasech, říkal slova, která neříkal ani poprvé a ani naposledy. Oba to věděli.

 Nevěřila mu.

Znala jeho hry, vždyť byla stejná. Věděla, o co se snaží…chtěli to oba, ale ne takhle… povrchní konverzace,víno, svíčky... zdrobnělá oslovení a neupřímná vyznání lásky…tak to být nemělo. Odsunula se od něj, políbila ho na tvář a začala se zvedat.“ Kam odcházíš?“ zeptal se.

 „ Nikam.“ a odešla.

 

Nechápavě se za ní díval a někde uvnitř cítil, že ji  potřebuje. Po několika minutách se vrátila. S nevyřčenou otázkou v očích se v pološeru svíčky díval co nese. Káva.

„ Večeře byla výborná, víno mi chutná, ale pokud mám zůstat, přestaneme hrát hry, ano?“ řekla a podala mu horký hrnek.

Musel se usmát. Pamatovala si jakou pije kávu. I on si pamatoval mnoho z toho, co mu kdysi řekla. Pamatoval si jak voněla, její rozpačitý výraz když jí řekl, jak je krásná...

 

Sedla si k němu co nejblíž, podívala se mu do čí a zeptala se, co vlastně chce….“ Tebe“ zněla odpověď.

 

Neviděli se dlouho a oba měli vlastní životy. Vyprávěl jí o rodině, o práci, o marné snaze najít tu Pravou. Vyprávěl jí o tom, kolik chce dětí, a co ho na ženě zaujme. Povídal potichu a díval se jí do očí. Sledoval každý její pohyb, každou reakci…přitulila se k němu a povídala mu o sobě, o tom, že konečně začala být opravdu šťastná. Dokončila školu, měla dobru práci, vztah, který po letech začal dávat smysl. Našla konečně sama sebe a užívala si života dokud… zarazila se… chvíli mlčeli oba, jen se na sebe dívali a přemýšleli co dál. 

 

Pohladil jí a řekl“…já vím“…

“A co víš? Že jsem do včerejška měla vše co jsem chtěla? Že jsem byla spokojená se životem, vztahem sebou…a…že už zase nevím, jak dál“?…

„ Ne, vím, že tě chci.“

„ A na jak dlouho? Do rána? …nebo dokud ti nedojde, jak jsme si podobní?“

„ Na pořád. Právě proto jak jsem si podobni.“ Odpověděl a zkoumavě se na ní díval. Čekal na odpověď.

„ Musím jít“ odtáhla se od něj a začala se zvedat. Neodpověděl, jen ji sledoval. Oblékla se a konečně na něj pohlédla. Slzy jí stékaly po tváři a poprvé v životě si nebyla jistá tím, co dělá. Nechtěla odejít, ale nemohla ani zůstat.

„ Kam odcházíš?“ zeptal se.

„ Nikam“ a odešla.

  

Vždy musíš něco ztratit a něčeho se vzdát, je líp se  nenavrátit a jen vzpomínat…

 

Věděla, že na ni myslí, stejně jako ona na něj. Hodiny jezdila bez cíle a přemýšlela. Už už se chtěla vrátit…zaklepat na dveře a říct: “ …jen pro tuto noc…“.

Ale neudělala to.

Možná ze zbabělosti a možná, možná jen chtěla aby si uvědomil, jak moc ji potřebuje. Zase ty hry, pomyslela si. Usmála se do zpětného zrcátka a  s odhodláním přidala plyn…

 

Vždy musíš něco ztratit.

---