V kom se vidím,

Bez větších komplikací ztotožnitelná s vedlejším produktem osvícenecké továrny je krize sebeurčení z pohledu celkové otázky lidstva vkrádající se do hlav jednotlivých homo sapiens dnes a denně. Prozření k tzv. "odsouzenosti ke svobodě"*, které u mě představuje nevyhnutelnou etapu co do společenské filogeneze, tak i vyzrávání konkrétního nitra, nás okupuje tím více od vysvobození z útrob tehdejšího církevního tmářství. Ano, člověk se nejdříve vzedmul pýchou nad sebou samým, aby krátce na to mohl zakusit, jak kontraproduktivní a tísnivá dovede svoboda* být. Palčivé existenciální otázky budou asi vždy mít schopnost strhávat mysl, atˇ už bude pyšná či pokorná, do neutěšenosti. Začíná se vlastně formulovat pozadí všech dalších ér lidské společnosti- existencialismus.*

Cesta velkého (alespon pro mě...) filosofického nazírání a prozírání mě dovedla do podobné "nirvány," na jakou apeluje Idiot Fjodora Michajloviče. Záměrně jsem vše začal uvrhnutím čtenáře do roviny metafizické krize započaté romantismem. V kombinaci s dalšími rovinami (zejména realismem), na základě vzájemného doplnování vytváří skvělou substanci poselství.*

Jaký je ruský realismus? Surový, hmatatelný. Nežádá si být nazírán prostřednictvím literárního talentu nebo hlubší filosofickou osobností. On sám se ukáže každému, komu byl dán dar špetky lidství. Mám na mysli realismus značně "světštější," aby mi čtenář porozuměl. Jinými slovy to není realismus člověka s literou zákona jako opěrou své hodnoty, ale realismus ceny, a to konkrátně takové, která je ideální jako zástava v aristokratické partičce karet. Ovlivnila tato sociální situace postoje jednotlivých intelektuálů? Jak naivní se ptát... Absencí lidství, abych tak řekl, se na něj takový člověk naučí nazírat a priori. "Zvrhlík a podkopávač feudálních tradic matičky Rusy" nemá moc vyloučit ho ze svého každodenního života. Druhá tvář skutečnosti na nás ale křičí, že dobové a místní poměry nemohou být alfou a omegou intelektuálního rozuzlení. Při letmém ohlédnutí do dějin spatřujeme stejnou živnou půdu pro o něco pozdější komunistická jatka. Smím-li si dovolit malé odlehčení v rezignaci na opaky, tak marxistická idea, at už ve svém teoretickém či praktickém pojetí (kde zbylo marxistické filosofie poměrně málo), představuje pro křestanského socialistu císařské éry i pro mě, studenta 21. století nemyslitelný koncept.

Prvotní doménou Idiotova stvořitele, alespon z mého pohledu, se zdá být náčrt několika různých krizí, načež časem zjišt´ujeme, že nejlepší lék na každou z nich je jeden a ten samý. Ippolitova nihilní úzkost ze smrti, typický to úkaz Camusovy filosofie absurdna*. Nedostatek tepla ve šlechtických kruzích, Ganova noční můra z "šedé normality" a jiné další, těm všem akutně schází lidství, pochopení a křest´anská láska. Není příliš pompézní spatřovat v něm parafrázi samotného Krista. Přál by si vyřvat své učení mezi všechny ty idioty, kteří, což je pro něj nadpozemsky nemožné pochopit, dávno zakopali to, co nás všechny odlišuje od hovad, lvů, stromů a ryb. Znalost nadreality a absolutna jeho samotného není o nic vyšší, i když má tisíckrát větší prostorovost. Zásadní podnět jasně tkví v antropologické předurčenosti člověka vnímat něco vyššího a jednat v souladu s TÍM. Protože navzdory vší naší racionalitě se nám TO vše ve chvílích kdy jde "do tuhýho" stejně vejde do teistického Pána Boha.

V kom se tedy vidím?? V člověku, jež hledá a nachází TO hlavní, v Dostojevském a jeho filosofii o člověku a jeho hledání, ale hlavně v ČLOVĚKU jako takovém.