|
Jak autorka sama říká, nedává to smysl. Skutečně, svítit modrou proti modré je proti zdravému rozumu. Je to rozumový úlet, a ještě víc pokus o jakousi sondu do vlastního já. - A kam že jde o úlet? No ono vlastně o úlet v pravém (extrémním) slova smyslu nejde, FLO není odbojářka, sama kdesi přiznává že by měla hlavně ráda pokoj a klid. - A ta sonda? Myslím že v pozadí téhle "sebeanalýzy", mluvím o postavě FLO textů, je potřeba najít své pravdy namísto pravd rodičů. Člověk si vytváří v hlavě Svět, a pak v něm žije. FLO postava se nachází ve fázi završování výstavby svého Světa. Protože však trpí pocitem nedostatečnosti svého úsudku, nedůvěry ve svůj "nákres" Světa, dělá všechno možné aby se jí dostalo potvrzení odjinud. Odjinud přitom neznamená nutně zvenčí.
FLO píše velmi krátké povídky a cosi, co jsem si nazval textovými útržky (klipy). K nim nejdřív:
Přirovnal bych je k oněm krátkým dílkům které se servírují k hudbě, či v kinech k hlavním filmům. A jsou, podobně jako je reklama propagací zboží, upoutávkou na přemýšlení. Důležitá je tu autorská nápaditost, která diváka (u FLO textů-"útržků" se cítím jako divák) udržuje při pozornosti. ‚Protože ono to předváděné nepochopitelné na obrazovce přece tají závěrečnou pointu!, která nám to "randomize" nakonec objasní.' Což přirozeně chceme jako diváci rozpoznat, abychom si nemuseli přiznat že náš intelekt neunese zátěž klipovité doby. - V nejlepších z video klipů je skutečně extrahováno společné podvědomí generací, sociálních skupin, anebo jsou mistrovskou sugescí pod jejímž vlivem si na chvíli zakoupíme způsob vidění který přesahuje naše vyjadřovací schopnosti, nebo je nám dokonce bytostně cizí. - Jenže čím kratší útvar tím vyšší nárok na schopnost nalezení toho společného nervu, kdy divák na konci zvolá: ‚Jo! Přesně tohle já cítím jako mravenčení v konečcích prstů, a tys to řekla!'
A v tomhle barevném klipu Modrá nevidím žádný přesah, vjem který by mi něco rozkryl, vytrval poté co jsem pytlík popcornu snědl a sáček hodil pod sedačku. Pokus v posledních větách dát časnému ději filozofické ukotvení je příliš mělký, dokonce bych řekl kontraproduktivní (boří dosud na bázi fantazie čistou stavbu textu aniž by se ospravedlnil pozoruhodností). ‚Hej FLO! kazeta se dotočila, hoď tam něco jinýho.'
‚Ale tyhle Červený bobule jsou mnohem lepší než Srážka s dobrem, ono co taky říkat o dobru žejo? Dobro chcíplo, (žilo vůbec někdy?), a kdo to nechápe chcípne s ním.' Tenhle záběr sám o sobě (Srážka s dobrem) se jeví jako osobní nicotka. Stane se že do nás kdosi vrazí na ulici a my jsme tím po celý den roztrpčeni, a ještě i po týdnech se nám ta vteřina i ten pocit náhodně vrací. Cokoliv takhle může zapůsobit, gesto, zaslechnutá věta, i vůně místa. O to nejde, zajímavé je proč právě ta jedna příhoda v nás na tak dlouho uvízne? Bylo v ní patrně cosi co prorazilo krunýř naší imunity standardních reakcí všedního dne: ‚Hleďme jak složitou, tajnůstkářskou, citlivou duši to máme,' říkáme si kdesi v nitru. Cokoliv v sobě objevíme co v denním stereotypu nemůžeme použít, viz. ona potřeba imunitních reakcí, je nám milé a hýčkáme si jako důkaz své osobitosti, své duševní bohatosti. - Jenže právě tyhle momenty máme mezi sebou nepřenositelné, nelze je sdělit aby je kdosi pochopil (prožil!) přesně tak jako my. - Ale zpět k bobulím. Mě se ten počáteční povrchní myšlenkový tok postavy, zlá nálada mentálního nedospělce co je tu zachycena ve své přelétavosti: ‚na co se podívám stojí za hovno', líbí. Meditace o kterou tu jde není plnohodnotná (ani nemá být) ale plnoprávná je naprosto.
Ano, tahle povídka se mi skutečně líbí. A třebaže ona rána z milosti pro spolubojovníka je klišé kultu síly a boje nevadí mi, není tím hlavním oč tu jde. Všechno dnes trvá krátce, i slzy pro Gase. A je to tak správné, kdo by se dneska díval třeba na historické divadelní kusy v původní délce, zkratka a střih jsou součástí kvality díla. ‚Jo jo FLO Gas byl frajer, ale co s ním když už nikdy akční hrdina nebude? Střihni to.' A FLO tady střihla skutečně dobře. - Ovšem, čeho je zkratka a střih dokladem? Že jsme chytří a není nám třeba nic sáhodlouze vysvětlovat? nebo že jsme povrchní a letíme po efektu?
Nedá mi to, všimnu si ještě jednoho působku téhle povídky. Jak všichni oblibujeme smrt a potažmo všechny extrémní prožitky ve zprostředkované podobě. Přitom ale psychicky slábneme a smrt jako i bolest v reálu je nám čímsi nepříjemným až nesnesitelným. - Údajně v kamenných dobách draní peří a večerů provyprávěných u petrolky lidé své zemřelé blízké oholili, omyli, oblékli, probděli u nich noc. Chtěl bych vidět kdo by to dneska dokázal, psychiatrie by nám praskaly ve švech. V čem tedy spočívá progres člověka? na velikost se ani neodvážím ptát. V síle zabít kdykoliv a kohokoliv, nebo ve statečnosti pohřbít svého blízkého (na konci jeho cesty)? - Gas měl neopravitelně porouchané tělo a proto šel logicky do šrotu, rozumím, Gas byl tělo?
‚Jo takhle to bude vypadat až jednou někomu rupnou nervy, to teda bude síla. Hlavně aby u toho CNN měla dost novinářů a techniky. A já po ruce dost plechovek s pivem abych nemusel na ulici, jo a taky dálkový ovladač nabitý novou baterií. - Jo takhlééé, to je nová počítačová hra, už to vidím, doporučená konfigurace Pentium 1Ghz a karta nVidia. Já blbec, tak to jsem se zase posral předem a zbytečně. Hele, jak to vy chytrý lidi děláte že v tomhle Pekle jste vždycky na vítězný straně? Kdo teda žere ten prach ulice rozmlácený na kaši? A kdo dělá tenhle svět tak drsný, vy bojovníci za … No jo, za co vlastně? Za ideje se už nebojuje, všechny sice mají v preambuli člověka, ale v paragrafech moc a peníze. A že tohle už dneska každý ví ideje netáhnou.' Ano, oč vlastně jde této postavě? Horizont jejích myšlenek je sotvakdy vzdálen víc než 24 hodin mimo reál.
Stali jsme se diváky vlastních úžasných životů, které si vychutnáme na obrazovce, zrežírované skvělými režiséry a zahrané báječnými herci. A to všechno pro nás vymýšlejí zkušení scénáristé. - Jenom mě zaráží proč téhle nivelizaci podléhá generace která hází kostky proti McDonaldům.
Vrabčáci, Mrtvoly: Každý bychom si takhle mohli lehnout na pohovku, a spustit samotok řeči o tom co se nám zdálo, co nám přišlo "crazy" nebo naopak hrozné, a jak to v nás všecko spermiuje. A potom vstát a zeptat se svého psychiatra: ‚Tak co, že nejsem normální!' ‚Cože!? Jsem?! - No to je hrůza, dá se to nějak léčit?' - Ne, nikdo nejsme normální, je to naše pýcha a rýžoviště sebepotvrzení, jedna z posledních novinek na trhu s módním zbožím. Mějte schízu, duchy, dalajlámu, vidiny nebo aspoň tik na oku. Jenom proboha nebuďte normální! Protože kdo je normální není člověk, je to atrapa člověka, polobytost předurčená výhradně ke konzumu, jak cizího zboží tak cizích příběhů.
Tuhle jsem nastoupil do noční tramvaje v níž sedělo pět lidí, všichni drželi v rukou své mobilní telefony. O čem to vypovídá? - O neschopnosti být Sebou a ssebou, najít a uvěřit ve smysl těch let života které máme před sebou? Utíkáme do extrémních prostředí tohoto světa, ale ubývá jich, kdekoliv se objeví cosi atraktivního příští rok tam stojí hotel a lanovka. Tedy utíkáme do snazší virtuality ve všech jejích (drogových, snových, mediálních podobách) tam je místa dost. Ale ve skutečnosti nehledáme prostor k seberealizaci, hledáme "ideálního" člověka. Někoho před kým bychom nemuseli být neustále "SUPER", ale takoví obyčejní jací jsme. Nebo možná jinak, super tam u něj a obyčejní tady u sebe. Každý máme v životě těch pět hvězdných minut které snadno prodáme komukoliv, ale co s tím zbytkem? Kdo si od nás koupí naši triviálnost, hloupost a všednost? - Tady by mohla zaznít námitka že FLO hrdinka zrovna neteskní po blízkosti a přátelství, obsah jejích povídek je velmi často o násilí. Přesto si na svém trvám, právě ubližovaní mají často ve svých představách násilí, a sebe sama v silových rolích. Jde o jakousi naivní představu že k tomu dobrému co postrádají by bylo možné Svět přinutit.
‚Jestli tahle virtualita na kterou jsme všecko vsadili jednou narazí na zeď a budem se muset vracet zpátky do ulic, k sobě in natura, to teda bude sranda, ty xichty chci vidět, zvládnem to?'
Jak jsem řekl FLO tvorbu dělím na dvě formy, klipy a klasické povídky. Je zajímavé jak v oné "klasice" snoubí svoji vnějškově moderní ‚Nikitovskou' postavu, s banálním měšťáckým nitrem. Upozornila mě tím na cosi co jsem si dosud plně neuvědomoval. Na ony projevy ocelovosti a lesku a gigahertzů perfektnosti, kterou si mladá generace kupuje. A prostoduchosti a kýčovitosti, plytkosti vášní a citů kterou zdědila po rodičích. V povídce Vánoce je to nádherně vidět. Když se na chvíli zbavíme řízení moderní společností, když máme něco prožít bez návodu, nebo vlastní úvahou koupit dárek, jsme banální a pošetilí jako naši nemožní rodiče. - ‚A já už teď chápu proč se tyhle drsní hoši a holky shlukují v marketech před cukrovinkami, a dohadují se která sladká tyčinka je sladší? Cukr je na nervy, že jo? :-)'
No a když vám nakonec jedna taková zmatená drsná dušička popřeje pitomý "šťastný a veselý", jeden by se z toho fakt poblil. Nebo ji obejmul? - Sakra proč si Lidstvo nemůže dovolit být veselé, dobrosrdečné a romantické? Kde je ten nepřítel kvůli němuž se neustále trénujeme ve zlobě a tvrdosti?
Alkáčova děvka je volné pokračování Vánočního bramborového salátu. A já mohu jen opakovat že jsem rád že člověk tak málo změnil, že smutek a sny máme pořád stejné, a ty naše schovaný pouťový růže nám uvaří duši nahniličko kdykoliv si vzpomenou. Vaříme si ji ovšem zásadně z vypnutým zvukem, ona taková duše naměkko budí chutě jiných, duše naměkko se dá snadno zmáčknout a vylisovat z ní cosi pro sebe.
Soud. Autorka tuto povídku se zajímavou myšlenkou bohužel nezvládla. Možná že nemyslela na víc než kritiku mediálního mlýnku, který smílá Velké i pitomosti do nepřetržitého prejtu, a krmí jím a manipuluje lidstvo, a lidstvo to ochotně žere, vůbec si nevybírá. FLO se tady pokusila o dialog na nejvyšší úrovni. Jenže zavést do příběhu Boha, a nechat ho jenom sklopit hlavu, nesvědčí o tom že by Bůh neměl co říct, spíš že autorka nevěděla co mu do úst vložit. Jako divák jsem očekával víc než Ďábla plivajícího oheň. Považuji tuhle povídku více za jakousi zkoušku než hotový literární útvar.
Stín. Tady vidím FLO oblíbenou chybu, dějově dobrá povídka, ale schází mi tu finále. Zdá se že FLO píše výhradně pro sebe, pro ten báječný okamžik fyzického psaní, kdy autor tak dokonale vidí a rozumí, že to ani nemusí napsat. Leccos z FLO tvorby by neškodilo nejdřív donosit v hlavě. Možná by autorka objevila něco bizarního, něco veselého, nečekaného, zvrat, nebo by nápad zanikl. - Právě tady jsem si uvědomil že FLO povídky ve mně zanikají zajímavým způsobem. Po dočtení poslední věty jako bych krčil rameny a říkal: ‚hmm, no jo, ale co s tím?' - Prostě zajímavé, ale těžko člověk nachází co k tomu říct.
Katastrofa Nebo se FLO záměrně vyhýbá gradaci svých textů? V tom bych jí rozuměl, život je v podstatě lineární záležitost a dějové excesy se některým lidem nedějí protože nejsou tak snadno vybuditelní. Mimořádnými se události stanou teprve když si je jako takové označíme. Jenže povídka není život jak ho v životě vidíme, nýbrž jakési zhuštění a zvýraznění oné, u FLO nevýrazné křivky.
Psycho Šťastný je kdo nic nechce. Ale co všechno lze nechtít? Člověk musí cosi chtít, jakési minimum chtění rovná se počátek bytí. Nadsedl jsem na židli když jsme tuhle povídku poprvé četl, FLO tu začala obnažovat cosi co mě výsostně zajímá, už jsem začal cítit její nový tvůrčí zájem. - Až do chvíle kdy označila Marcela za upíra, to jsem zas zklamaně dosedl. FLO po první půli povídky, která je skvělým vhledem do lidských vstahů vystavených tísni, zde prostorové, se vrátí ke své oblíbené fantaskičnosti a hospodské komunalitě. Jistě, je kvalitní autorka z osobitým stylem, ale přece bych od ní rád četl něco kde se pustí po vnitřní stopě své hlavní postavy až do konce (jaký by byl?), než aby své povídky zakončovala stále tím způsobem že všecko řekne svým kamarádům od pivního stolu (ti duševní nabuzení hlavní postavy zpacifikují) a tím pádem všechno skončí.
Planeta Tahle povídka se mi líbí, proč ne, ironizace Exupéryho i když ho mám velmi rád mi naprosto nevadí. Projevila se tu opět FLO schopnost příliš se nerozpovídat, a přece mezi strohými větami nic neschází. Ale přece, i když jsem Malého Prince četl před mnoha lety a nepamatuji si ani jedinou celou větu, stále v sobě nosím jakýsi střípek hologramu. Když si připomenu název knihy je Malý Princ v okamžiku zpátky u mě v celé své bohatosti. To se mi u téhle (i když uznávám že příliš kratičké) povídky nepovede. - Tohle ovšem není výtka, to je povzdech, něco takového nenapíše žádný spisovatel sám ze sebe, na to je třeba skutečný polibek.
Je pro mě velmi těžké vyjadřovat se k povídce Ve jménu budoucnosti, je výpovědí o autorce stěží v ní najdu něco čím bych se mohl "otřít" o postavy. Autor na určité úrovni zvládnutí řemesla si může určit osnovu, a kolem ní namontovat pár desítek vět a je to čtivé, má to hlavu a patu. Myslím že FLO zde toto udělala.
Nudíte se, odešly baterky, love, pivo, kamarádi, a do toho všeho prázdna sousedi třískají dveřmi? Pak přichází čas depresí nebo ďábelských pokušení. Je-li vám návštěvou deprese nehrajte si ze žiletkou, některé děje jsou stále ještě nevratné. Přijde-li však Ďábel navlékněte na sebe svoje nejžhavější šaty a odeberte se do známého baru. Je to mnohem bezpečnější než žiletka, pravděpodobnost že vás za pár dní najdou s uřezanou hlavou je skoro nulová. A o zábavu budete mít vystaráno. Zítra se probudíte bůhví kde a bude vás šíleně bolet hlava. Ale i to je ex-post sranda.
* * * * * * *
Uvědomuji si že tohle není kritika v pravém slova smyslu. FLO píše stylem který znesnadňuje zaujmout nějaký postoj (sama jej nezaujímá). A její hlavní postava je ještě pasívnější, divák nad diváky. I tam kde běžného člověka zastihneme v citovém vypětí působí její prožívání dojmem emočního cvičení. V Když chybí slzy se k tomu otevřeně přiznává. Což je kořenem mých čtenářských rozpaků.
Mnohem zajímavější je proto pro mne hledání toho co její povídky spojuje v pozadí, to co ona možná ani nemyslela ale já si našel, interpretoval.
Myslím že je to o tom co jsem nakousl na samém počátku, o touze žít jinak, ale nejistotě a nedostatku odvahy se o to jinak naplno pokusit. Hrdinka lavíruje mezi sociální jistotou (prací) která je jí lhostejná, a hospodskou partou která je zas příliš hrubá a povrchní. Viz. ony situace v Psycho, Červených bobulích nebo Stínu, kdy postava, jaksi okouzlená úkazem nebo zaujatá vlastní myšlenkou, je zpacifikována způsobem (FLO to takhle nikde nenapsala, dovolím si vlastními slovy říct): ‚Nekecej a chlastej!'
Tato mladá žena se pohybuje na pomezí standardní (dříve pejorativně zvané měšťácká) a společensky okrajové existence. Je svázána nutností živit se nudnou prací, trávit svůj čas na nudném místě, v nudné společnosti. Je si vědoma bezútěšnosti svého postavení, že se nikdy výrazně nezmění. Protože ještě není představitelkou žádného hotového způsobu existence, (teprve ze rozhoduje) drží se v opozici, odstupu ode všeho. Přihlíží světu i vlastnímu životu, a jenom když nuda takového bytí je nesnesitelně nudná, se pokusí svoji existenci oživit zážitkem. Ale i ten si nechá někým "vyrobit". Nebo se uteče do "klipu" v němž sehraje zajímavou či citovou roli.
Tohle ale nevypovídá apriori o slabosti nebo malosti, může být i naopak. Může jít o zděděný ‚pud cti a zodpovědnosti' za svůj život. - Co je statečnost? Vstávat každý den ráno podle budíku na šestou, a osm hodin v práci něco "mydlit", abychom neupadli do existenčních potíží? Anebo se převalit na druhý bok se slovy: ‚Polibte mi všichni prdel.' A večer pak táhnout ulicí a vydírat kolemjdoucí prosebným hlasem: ‚Pane, neměl by jste pár korun?' - Ano obojí vyžaduje jistý druh odvahy. Jenže ten první v minulých 50 letech totálně ponížili a zesměšnili takřka všichni umělci a intelektuálové světa. Způsobili tím že obrovská část populace ztratila půdu pod nohama. Nemáte-li co jíst uvědomíte si to během několika hodin. Ztratí-li mnoho lidí sebedůvěru trvá to řadu let než se to projeví viditelně. Postižená generace ještě jakousi setrvačností dožije ve svém stylu, děti už jsou ovšem jiné. Tahle mladá žena je potomek.
Neběží tu o zásadní konflikt člověka se stávajícím světem. Hrdince se tenhle svět sice nelíbí, ale přesto by se do něj ráda integrovala. On ovšem jejím námitkám nevyhoví a je třeba se rozhodnout. Proto ta nejistota (za ní skrytý zděděný pocit odpovědnosti), co skutečně chci, a co to bude stát (abych nelitovala). Proto to potápění se do proudu obraznosti, do hloubky která už zdánlivě není její, v naději že objeví pravdivější pravdu, nespojenou ze sebou jako s bytostí jedné generace, ale (přinejmenším) pravdu spojenou se Zemí v dimenzi alespoň jednoho století. - Co doopravdy člověk potřebuje je Pravda. A jste-li majitelem Pravdy, absolutní a bezvýhradné, máte vyhráno. Kdyby se vám přihodilo cokoliv, třeba se ocitli bytem v odpadním kanále, je Pravda s vámi v kanále.
Takových bytostí jakou si zvolila FLO za postavu jsou myriády, každý z nás někdy. Má smysl o tom vůbec psát? Trpný stav bytosti která stále čeká, na podněty, na nápady, na dramata, na lásku, na osud. Můžeme mít osud dle vlastního výběru? Nemyslím ten velký, ale ten všednodenní. Stále víc se domnívám že můžeme, jenom se musíme pochopit, přijmout, a mít se laskavě rádi.
Už jsem přiznal jsem měl zpočátku problém přistoupit na způsob jímž FLO píše. Reagoval jsem stejně jako její parta: ‚No a co?' - Pak jsem si průběžným čtením přivykal, modeloval osobnostní zázemí její hrdinky k obrazu svému a napsal to všechno výše. Nyní, po přečtení jejích textů, i těch které jsem sem už nezahrnul, se ale ta otázka objevuje znova, v poněkud jiné podobě: 'A co dál?' Domnívám že pro FLO není vyhnutí než ze svým psaním malých solitérů, neplánovitě propojených hlavní postavou něco udělat. Dívka i její život, který se v jednotlivých povídkách jeví všední, a ona jako nesamostatná bytost, bez vývoje začne ztrácet smysl. V rozsáhlejším literárním útvaru vývojem těch ‚obyčejností co se honí hlavou té holky' by se mohla stát velmi cenným zosobněním části mladé generace která je na rozpacích jak žít.
p.s. Líbí se mi ony moravismy, kterými FLO koření své povídky. Proč? Vlastně nevím, snad že v ději který není nikam lokalizován je to nečekané, nářeční výrazy regionu majícího výrazně vesnický charakter jako by upozorňovaly že i venkovský člověk je tísněn existenciálními otázkami.
|
Písmák