Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Nikdo se neptá, přeci odpovídám

Výběr: Print

15. 11. 2007

3282

Autor

Markéta

Jak kaluž po dešti v úhoru

sáknoucí do promrzlé země

z otevřeného nebe do spodin lebečních kostí

bez rydel, bez ostří, bez paží...

pouze svým „jsem“

pouze oním zaklínadlem

útěšným stejně jako bezútěšným a beznadějným

nadějí pouze ve vytrvalých stáních sebe

tlejících mokřin, sladkým vínem svahů

úvalů a zavadlých květů bez vášně

pouze svým „jsem“

bez vášně a s ní... blízkou pobídkou ke klusu

ke kvapnému napínání zmožené duše

již ne zmožené, ale zmnožené

zmnožené o druhého - byvší ve dvou

potajmu v mýtických krajinách

kde se draci páří střemhlav

kde se otvírá studna pouze žízní

a vstřícností k vyvstalému

Neměj strach, jsem ona v každém čase...

11 názorů

Markéta

18. 01. 2008

Dát tip

Dasaio: ano ano, má svou přesnou adresu :-)

Je,... co vlastně je? Co to má být? Působí jako slova plovoucí po moři snad jako kry, sem tam do sebe narazí a skoro až zajiskří (páří střemhlav). Z dálky však tvoří zajímavý obrazec,... ale co nám říká? Mě nic, místý však pohladí svým "jsem". Působí na mě spíše, jako kdyby jsi ji měla někomu dát, protože právě ten jeden jí může pochopit. S pozdravem Dasaio