Noc bude dlouhá

Tak.

Ležím na své posteli a zírám do stropu. Nebrečím.

Ani nevím proč.

Od Pavlovy holky se přece čeká, že bude brečet, když...

Ne, ještě to nedokážu vyslovit.

 

Když mi volala Pavlova sestra Žaneta, že měl Pavel nehodu, byla jsem v šoku. Žanka vzlykala a v slzách mi sdělovala – trhaně a nesouvisle – že Pavla převezli do Fakultní nemocnice na jednotku intenzivní péče a že je to s ním vážné.

Ale nikdy by mě nenapadlo, že je to takhle vážné.

Ach jo.

 

Do školy jsem šla ve čtvrtek, s omluvenkou. Prý že rodinné důvody. Cha! Houby rodinné důvody. Svoboda. Zvykání si. Na to, že mě nikdo nekontroluje třikrát denně, jestli jsem tam, kde mám být. Na to, že už mě nevítá křížový výslech á la Sherlock Holmes.

Na to, že Pavel....už tu není.

Jo, milovala jsem ho...kdysi. Teď kouzlo vyprchalo a já se cítila jak ve vězení. Prošení, vysvětlování, nic nepomáhalo...až teď. A já jsem svobodná.

Svobodná.

Tohle zvykání mi zabralo čtyři dny, během kterých jsem vytrvale tvrdila, že je mi strašně špatně. Dobrák strejda mi napsal omluvenku a potvrdil ji razítkem obvodního lékaře. Nikdo se nebude zjišťovat s tím, že tenhle Václav Novák – praktické jméno, ne? – je strýček Anety Firbichové.

A stal se nejspíš zázrak. Přísná třídní, kterou nikdo nikdy neviděl vyjádřit nějaké city, se na mě soucitně podívala a beze slova mě poslala sednout. A nejen to: až do konference, což byly plné dva týdny – dva týdny, pánové! – mi dali všichni učitelé pokoj.

Na to, jak málo mnou Pavlova ...smrt...pohnula...

 

Díky tomu, že jsem si skoro celý duben nemusela dělat hlavu se školou, jsem se mnohem víc věnovala svým zájmům, na které, přiznejme si, jsem v posledním roce moc času neměla. Na jízdárnu, k milovanému koníkovi Luxorovi, jsem chodila skoro každý den. Nejen že jsem zase začala poctivě chodit na družinové schůzky (kde na mě čekalo poslední místo v bodování za leden, únor a březen), ale vrátila jsem se i k vedení družiny nejmenších, které jsem se před rokem – jak už je to dávno! – vzdala jako první. Nejdřív nejmenší holky, pak výpravy, a pak to už šlo šupem...  Pavel mi nenechával žádný volný čas pro sebe. I knížky jsem skoro nečetla, leda pár stránek před spaním, a že jsem knihomol od narození. Zato teď do sebe sypu jeden román za druhým, s hrnkem horkého čaje na stole.

Miluju svobodu.

Byla jsem zrovna u Luxora. Pečlivě jsem ho kartáčovala, abych mu vynahradila ty zanedbané měsíce, a Luxík mi očichával kapsy. Vyblýskat jeho temnou srst, aby se leskla jako zrcadlo, mi trvalo dlouho, ale líbilo se to jak mě, tak Luxorovi. Koník, celý rok zanedbávaný (stájník se snažil, nic proti, ale ani nejlepší stájník na světě neměl čas se Luxovi věnovat celé odpoledne, jako já – a to ani nemluvím o tom, že jsem se třeba dva týdny nedostala do sedla!), se zase pomalu dostával do formy. Vyšetřila jsem si čas i k vyčištění postroje a našla jsem bílé rajtky a tmavé tričko s límečkem. Tým Aneta & Luxor se propracovával mezi jedničky na kolbišti.

Hřebelcovala jsem Luxora a v duchu už se vznášela nad kolbištěm, když jsem zaslechla tlumené nadávání. „Tak povol, Sašo, povol, kobylo pitomá!“ mumlal někdo v Sašově boxu – v boxu Saši, závodního koně, o kterého se smí starat jenom stájníci. A kterej stájník by říkal Sašovi kobylo? Zaujalo mě to natolik, že jsem odložila kartáč, omluvně poplácala Luxora a vyklouzla na chodbičku. Přešla jsem k Sašovu boxu a nahlédla dovnitř.

Za zadní nohu kaštanového hnědáka marně tahal nějaký černovlasý mladík. „Ahoj,“ řekla jsem kamarádsky a vstoupila do boxu. „Můžu?“ lehce jsem ho odstrčila a přejela Sašovi po noze. Zatímco jsem mu čistila kopyto, lehce jsem hovořila s větší odvahou, než jsem ve skutečnosti cítila.

„Saša není žádná kobyla, je to náhodou čistokrevnej trakén. A především je to hřebec a jmenuje se Alexandr, ne Alexandra.“

„Já jak slyšel Saša, tak jsem myslel, že klisna... Trakén jsi říkala? Já mám radši americký plemena, paint, apaloosa, quarter. Znáš?“

„Jasně,“ vzhlédla jsem a vrátila mu háček na kopyta. „Můj kůň, Luxor, je napůl quarter.“

„A ta druhá půlka?“ zeptal se se zájmem.

„Hannoverák.“

Kluk překvapeně vzhlédl. „Mutantík,“ řekl s úžasnou kombinací překvapeného a veselého tónu.

„Něco proti? Lux má eleganci hannoveráka a odolnost quartera  a je to-„

„Tak si dáme závod,“ navrhl ten kluk a teď už se usmíval od ucha k uchu. „Já na Saš-ovi,“ zarazil se na poslední chvíli, „a ty na Luxorovi. Dvanáct překážek, sto třicet centimetrů. Jedno kolo.“

„Lux není parkurák, jezdíme western,“ ohradila jsem se.

„Pro úžasnýho křížence Luxora přece není taková stotřiceticentimetrová překážečka žádnej problém, i kdyby chodil drezuru.“ Kluk se spokojeně tlemil a jeho světle hnědé oči se pobaveně leskly.

„Fajn,“ reagovala jsem. „Tak fajn. Ale ty sis začal. Myslete se Sašou na to, až vás porazíme!“

„Ty? Nás? Tebe já porazím třeba ve spaní – představil jsem se vůbec? Lukáš,“ usmál se ještě víc.

„Aneta,“ kývla jsem pokud možno odměřeně a natáhla k němu ruku.

Bohužel zapracovaly neomylné skautské reflexy a ruka, která vyrazila proti němu, byla levačka.

Lukáš se zarazil jen na okamžik. „Čauky, ségra,“ rozzářil se a čapnul moji ruku do svojí – samozřejmě levý. „Jseš skautka, ne?“ ujišťoval se dodatečně, když spatřil můj – nejspíš pořádně zděšený – výraz.

„Jo,“ řekla jsem nejistě. Pošramocené sebevědomí mi našeptávalo – jo, kdyby našeptávalo, ono přímo křičelo – že jsem právě narazila na někoho se stejně ostrým jazykem a bleskurychlými reakcemi, jaké jsem se domnívala vlastnit já. Zmobilizovala jsem veškerou důstojnost, které beztak moc nezbývalo, a vyšla jsem z boxu. Pročísnout Luxorovi hřívu, osedlat, nauzdit, kde mám bič? A mohla jsem na kolbiště. Prsty pravé ruky se přiblížily k čapce, lehká pobídka Luxovi, let! První překážka je za námi! Jedenáct zbývá... Jedem, Luxore!

 

Cestou domů jsem se spíš vznášela, než šla. Kolem rybníka mě nesla svoboda, štěstí a taky hrdost. Paměť mi pořád dokola promítala pohled na červenobílé břevno, na jeho pád k zemi po nárazu Sašova kopyta...a hlavně vědomí, že to jediné břevno šlo za celou soutěž dolů! A shodil ho Lukáš! Já jela čistě.

Popravdě, čekala jsme protažený obličej, třeba i nějaké nadávky. Rozhodně ne široký úsměv – ten kluk se usmívá pořád! Nenosí náhodou nějakou masku? – a přátelské konstatování „vyhrál ten lepší“. Jasně, je to skaut, ale i na skautech je vidět trocha zklamání, lidi!

Každopádně, sice to asi není správný, tak brzo, ale Lukáš je sympaťák.

Rozhlédla jsem se kolem a přišlo mi, že se nějak setmělo... jéje, to bude slejvák! Obloha byla úplně černá. Udělala jsem pravý opak toho, co by udělal normální člověk. Normální člověk si při dešti vezme bundu. Já svou flaušovku svlékla a nacpala do batohu. Právě včas. Na beton kolem mě začaly dopadat těžké kapky. Vykročila jsem dál.

Pořádný déšť na sebe nenechal dlouho čekat. „A nezaprší a nezaprší,“ vylítlo ze mě automaticky; bůh ví, kde se tenhle výrok vlastně v oddíle vzal? A protože jsem tu neměla nikoho, kdo by mi odpověděl, dokončila jsem ho sama. „A furt je nám to jedno!“ Tahle připomínka oddílu byla celkem příjemná.

Pak mi začala téct voda do bot. Košile i džíny to už dávno vzdaly, takže jsem byla mokrá kompletně. Mě tedy déšť nevadí, ale čeho je moc...

Pak mi na mokré cestě uklouzla noha a já sletěla do rybníka.

 

Nevím přesně proč, ale zachovala jsem si zdravý rozum, alespoň v rámci možností. Možná ta vzpomínka na oddíl? Tonutí, jedna ze stokrát omílaných krizových situací...Fajn.

Hlavně klid. Žádný ukvapený pohyby, hladinu mám za zády, prohnula jsem se a udělala rozvážné tempo. Mělo mě vynést k hladině, ale chyba lávky. Šla jsem ke dnu jako šutr.

Je vám snad jasný, že už jsem hysterčit začala!

Poulila jsem oči, ale kolem mne byla jen temnota hlubin rybníka. Udělala jsem něco jako kotoul a už jsme neměla nejmenší tušení, kde je hladina. Začalo mi jít o krk. A pak se přímo přede mnou začalo světlit.

Jenže zároveň se kolem mne rozezněl – Pavlův hlas!

„Aneto...“

Zaječení ze mě vyrazilo zkratkou impuls – hlasivky, rozum nějak minulo. Do pusy se mi nalila voda a začala jsem se podle všech předpisů topit.

Já nechci umřít!

„Aneto, já tě nechci ztratit...“ šeptal Pavel. Zdálo by se, že konejšivě, ale je něčeho takovýho schopen? „Takhle budeme zase spolu, Any, lásko...“

Bože!

Duch mýho kluka se mě snaží utopit!

Nechci se utopit! Nechci umřít!

Světlo svítilo pořád jasněji. Není to hladina, je to brána do záhrobí!

Já ale nechci umřít!

Nechci... Pavle, já nechci!

Ježíši...nechci...umřít....já...nech...ci...já...

 

 

 

Kolem mě bylo neurčitě šedo. Tak takhle vypadá záhrobí?

„Aneto! Aneto! Aneto, slyšíš mě?“

Panebože! Znovu! Znovu už ne! Ne!!

„Aneto, klid, už jsem volal sanitku, budou tu za chvilku, jenom to proboha nevzdávej!“

Slova jsem nevnímala, slyšela jsem jen ten hlas. Byl sice podobný, ale vlastně úplně jiný. Protože v tomhle zazníval strach.

Strach o mě.

Něco mi napovědělo, že bych ten hlas měla uklidnit. Otevřela jsem oči.

Nade mnou nebyly Pavlovy temné oči, ale vystrašený Lukášův obličej.

Možná jsem přece jen neumřela...?

„Co se stalo?“ zamumlala jsem.

„Spadla jsi do rybníka. A šla jsi ke dnu. Umíš vůbec plavat?“ Lukáš byl pořád vyděšený, ale neměl už ten výraz bezmezného strachu.

„Umím“, řekla jsem prostě. Nebudu mu vykládat,  že mě navzdory fyzikálním zákonům a příručce první pomoci málem utopil můj bývalý kluk. Pochybuju, že Lukáš věří na duchy. A i kdyby, ne každý, kdo věří na duchy, věří i na jejich vražedný úmysly. Já třeba na duchy věřím už odmala, ale jakživ by mě nenapadlo, že se pletou do záležitostí živých.

Zatímco jsem se snažila nemyslet na to světlo, cítila jsem se pořád líp a líp. A úměrně s mojí dobrou náladou – jo, dobrou je možná silný slovo, ale věřte nebo ne, skoro mi nepřipadalo, že se stalo něco fakt divnýho – rostl Lukášův vztek.

„Kde je kruci ta záchranka?“ vztekal se Lukáš a přecházel kolem mě sem a tam. „Je to už čtvrt hodiny, kdyby se stalo něco vážnýho, tak už není komu pomáhat, doháje!“

„Hele, řekni mi, cos tu vlastně dělal? Neříkal jsi, že bydlíš na Locháči? To je úplně na druhou stranu.“

Na Lukášově tváři se objevil slabounký náznak úsměvu. „Zapomněla sis v šatně mobil, tak jsem ti ho nes. Z něj jsem taky volal tu záchran- jéžiš, jasně. Já jim nedokázal říct tvoje číslo. Tak mi asi nevěřili,“ znejistěl.

„Jo, to jsou takový záchranářský fórky,“ posadila jsem se. „Ale mě je naprosto fajn, tak se tak moc nestalo, ne?“

„Ale co kdyby ti něco bylo?“

„Ale není, tak to neřeš. Jediný, co teď chci, je dostat se domů.“

„Doprovodím tě,“ vystartoval Lukáš. „Počkej, nemělas batoh?“ Teprve teď jsem si všimla, že můj batoh tu nikde neleží, a že tudíž odpočívá na dně rybníka. Lukáš se zatvářil soucitně.

„Ále, to neva,“ zvedla jsem se na nohy. „Hlavní je, teda aspoň pro mě, že jsem se neutopila já. Občance je to asi celkem jedno, řekla bych. Nechám si vystavit novou, kein Problem.“

Vykročila jsem k domovu a Lukáš mě váhavě následoval.

 

„Nechceš jít dál? Jsi úplně mokrý,“ navrhla jsem před naším domem. Lukáš ale zareagoval odmítavě. Rozloučil se a odešel.

Až teď mi došlo, že jsem asi na něco zapomněla.

„Lukáši!“ zaječela jsem. Neobrátil se, jak to vždycky udělají hrdinové dívčích románů, ale škublo to s ním. „Díky!“

Stál chvíli bez pohybu, na dešti. Pak udělal pár kroků a zmizel za rohem.

Zvorala jsem něco??

 

Druhý den ve škole chyběla matikářka a na supl jsme měli třídní oktávy. Za celou hodinu řekla jen pár slov. Konkrétně „Vy jste sexta A? Tak…něco dělejte, hlavně buďte zticha.“ No – tak má vypadat škola! Prokousávala jsem se anglickým Pánem Prstenů, občas zalistovala ve slovníku a domýšlela si slova staré angličtiny. Po Harrym Potterovi to byla druhá velká výzva. Staroanglická slova představovala problém, ale ne takový, abych to vzdala.

Maryška, jak se po celé škole přátelsky říkalo oktavánské třídní (no pořád lepší, než Vlčák nebo Černá Vdova, ne?), pořád něco psala do spousty papírů a řadila je do desek. Pak desky energicky zavřela a podala mi je. „Dones to paní ředitelce, prosím,“ vybídla mě.  Slovíčko „prosím“ se k jejímu tónu hrubě nehodilo. Zvedla jsem se a váhavě zamířila k ředitelně. To mám z toho, ze sedím v tý první lavici. Ach jo.

A jak jsem sbíhala po schodech – čtu zrovna o bitvě v Helmově žlebu a strašně mě zajímá, jak to dopadne, chci to co nejdřív dočíst! – uklouzla jsem. Mám na to poslední dobou talent. Teď mě nečekala koupel v rybníce, ale tvrdé schody. Zato nikde nevidím světlo. Podtrženo sečteno, je to lepší než následky včerejšího pádu.

 Desky mi ale vyletěly z ruky, měkce přistály na dlaždicích a několik papírů volně leželo vedle nich. Nechtěla jsem se na ně podívat, vážně ne, ale na jednom jsem zahlédla Lukášovo jméno.

A to už fakt nešlo, nepodívat se.

 

Seděla jsem na posteli a přemýšlela. Nebylo to až tak dlouho, co jsem tu přemýšlela o Pavlovi, ale dnes se moje myšlenky týkaly Lukáše. To, co jsem si přečetla v těch papírech, mě doslova šokovalo.

Lukáš bydlí jen s matkou, otec mu zemřel. Před dvěma lety. Jeho matka je prý nemocná, je dlouhodobě v nemocnici, a sestra bydlí na koleji v Praze. Nikdo nepracuje, takže nemají peníze. A ty papíry byly odhlášení ze školy. Lukáš měl jít pracovat. Jako stájník do naší stáje! Tak proto se staral o Sašu, závoďáka, na kterýho si my, pomáhající jezdci, nesmíme ani sáhnout.

A moh to taky bej důvod, proč k nám nechtěl ani vkročit?

Jsem fakt pitomá.

V papírech bylo taky jeho telefonní číslo a já si ho navzdory protestujícímu svědomí napsala. Zrovna jsem Lukášovi chtěla zavolat, když mi začal zvonit mobil. Na displeji svítilo nic neříkající číslo.

Počkat! Vážně nic neříkající? Vždyť je to přece Lukášovo číslo! Ale odkud má on moje? Ledaže by ho našel v mým mobilu... No, měl ho u sebe dost dlouho, aby to stihnul.

„Prosím, Firbichová?“ zvedla jsem telefon. Sice vím, že je to on, ale on to neví – teda neví, že já vím, že on to neví – ufff...

„Aneto, jsi to ty? Ahoj, tady Lukáš. Jenom jsem se chtěl omluvit, choval jsem se fakt divně. Sorry. A hele, co děláš zítra? Půjdeš na jízdárnu?“

To jsem já, kdo by se měl omlouvat, Lukáši. Ale znělo by to jak z románu, kdybych se ti začala omlouvat. A dívčí romány fakt nemusím – ani číst, natož v nějakým účinkovat. Místo toho jsem řekla prostě: „Půjdu. Odkdy tam jsi?“

Na druhé straně linky se rozhostilo ticho.

„Aneto, chtěl bych si s tebou promluvit,“ promluvil nakonec Lukáš.

No, a je to zas tady. Promluvit. To je slovo, který používá Láska. Takhle jsem začala chodit s Pavlem a předtím s Markem. A teď znovu. Strašně ráda bych odmítla. Ale odmítnout jsem mohla tomu klukovi, se ktrerým jsem závodila v parkuru. Ne klukovi, kterej mi zachránil život a já mu skoro ani nepoděkovala. Takže jsem se nadechla a tiše řekla: „Fajn.“

„Díky,“ ozvalo se po další strašné pauze. „Ahoj.“ A zavěsil.

Na jízdárnu jsem letěla hned po škole. Holky z mojí skupiny se začínaly scházet nejdřív ve tři, já tam s vyplazeným jazykem doběhla ve tři čtvrtě na dvě. Fajn, Lukáši, na mluvení máme hodinu.

Lukáš ve stáji nebyl. Luxor měl v boxu čerstvou slámu, tak asi podestýlá. Bude ve slámovně. Beze spěchu jsem začala Luxe hřebelcovat.

Jenže pak už byl Luxor čistý jako sklo, měl dost čisté vody a čerstvou podestýlku. Tady už nebylo co dělat – ale Lukáš se neobjevil. To už je divný, ne? Vykročila jsem ke slámovně.

 Lukáš tam vážně byl. Vidlemi házel čistou slámu z rozebraného balíku na vozík. Ale než jsem stačila něco říct, začaly se balíky slámy navrchu, nějakých pět metrů nad Lukáškovou hlavou, pohybovat.

Jenže sláma se sama od sebe nepohybuje!!

A pak se převrátily a padaly přímo na Lukáše.

„Pozor!“ zaječela jsem bez rozmyslu. „K zemi!“

Lukáš odhodil vidle a vrhl se dolů. Vzápětí ho přirazilo k zemi několik těžkých balíků slámy.

„Aneto! Co to děláš? Nesmíš ho chránit!“ křičel na mě Pavel. Nahoře na slámě jsem zahlédla nějaký stín, ale zmizel dřív, než jsem si ho stačila prohlédnout. 

Když dozněl hrozivý zvuk mnoha a mnoha kilo slámy řítících se k zemi, vyplazil se zpod balíku a začal si oprašovat oblečení.

„Páni, Aneto,“ hvízdl, už zase v obvyklé dobré náladě. „Jsme vyrovnaní. Díky.“

„Vždyť jsem nic neudělala,“ namítla jsem, ještě v šoku. „Jenom jsem stála a vřískala. Ty ses zachránil sám, jak ses složil k zemi. A vřískat, to dovede každej.“

„Do rybníka by taky skočil každej,“ namítl Lukáš a opřel se do vozíku se slámou. Práci ve stáji bral fakt vážně, ani fakt, že mu jde po krku duch, ho neodradil od plnění vlastních povinností.

„Každej ne,“ sebrala jsem vidle a postavila je do kouta. „Ne každej by skočit do studenýho rybníka za deště pro cizí holku, fakt ne. Záchrana tonoucího je riskantní, tonoucí tě tam může stáhnout taky a vůbec.“

„Ty bys teda nikoho ke dnu nestáhla. Bylas úplně klidná, říkal jsem si, jestli nejsi už-“ zarazil se. Mě bylo jasný, co chce říct.

„No, já si myslela, že jsem už mrtvá,“ poznamenala jsem tiše. Nastalo zase to strašný ticho.

„Věříš na duchy?“ zeptal se potichoučku Lukáš. Snažila jsem se vypadat klidně, ale ve skutečnosti jsem zmatkovala. Znamená ta otázka, že on na duchy věří? Nebo čeká na kladnou odpověď, aby se mi moh posmívat? A kdybych řekla, že ne, tak co když na ně on věří? Rozhodně tak zněl. Ba ne, řeknu, že na ně věřím. A jestli on ne? No tak to se nedá svítit.

„Jo, věřím.“

„Já ne,“ řekl zamyšleně Lukáš. „Aneto, slyšel jsem, že tvůj kluk nedávno zemřel,“ napůl šeptal. „nedoufáš tak trochu, že se s ním takhle zase setkáš?“

„Ne,“ odsekla jsem. „Lukáši, to on mě málem utopil! Nevím sice jak, ale místo abych vyplavala, šla jsem ke dnu jako šutr! To odporuje zákonům fyziky! Viděla jsem světlo a slyšela Pavlovo hlas! Říkal něco o tom, že budeme zase spolu a že,“ začala jsem brečet. Nemohla jsem pokračovat ve větě, která rozhodně neprošla cenzurou rozumu. Začala jsem znovu mluvit – nebo jsem se alespoň snažila. Věřte mi, že brečící holka nevyslovuje zrovna nejlíp. „A myslíš si, že ta sláma spadla sama od sebe? Ty balíky jsou strašně těžký, zkus si s nima pohnout, a taky jsme jediný lidi v celý stáji, není tu nikdo, kdo by tu slámu shodil. Byl to Pavel,  já to vím a jestli mi nevěříš, tak je to tvoje věc, ale Pavel je tady a jde po nás a já se strašně bojím!“ hysterčila jsem. Lukáš se prosmýkl kolem mne a zmizel ve dveřích. Hej! Neměls mě tu takhle nechat a zmizet! Já nejsem blázen! Lukáši!!

Vypotácela jsem se ven. Lukáš se škrábal nahoru na slámu a snažil se pohnout balíky. Nepodařilo se mu to. Jediný způsob, jak dostat slámu dolů, je rozvázat dráty a sházet ji vidlemi.

Lukášova zmatená tvář se vynořila za slámou. „Fajn,“ přiznal, „Něco tu není v pořádku. S tím by jen tak někdo nepohnul. Ty hlasy v rybníce, to mohla být halucinace, ale tohle těžko.“

„Já nejsem blázen,“ vzlykala jsem. „Věř mi, duchové existujou, a po nás jeden jde! A mě chce zabít!“

A pak se stalo něco fakt divného.

„Nechci tě zabít,“ ozvalo se odevšad a odnikud. „Chci být s tebou. A tohle je způsob, jak toho dosáhnout, lásko,“ domlouval mi Pavlův hlas.

Už jsem se přestala ovládat a začala jsem brečet na celé kolo. Lukáš ke mně přistoupil a vzal mě kolem ramen. „To byl on?“ zeptal se tiše.

„Jo,“ škytla jsem.

„Věřím ti,“ řekl vážně a upřel pohled někam za moje záda. „Hele, Aneto, jestli...,“ zaváhal, „máš strach, že by se tu mohlo... něco stát, tak jdi domů. Já to už nějak vysvětlím, to není problém.“

„Jo, ale nikdo není doma a já nemám klíče,“ vzdychla jsem. „Měla jsem se potkat se strejdou a ten mi měl ty klíče dát.“

Lukáš se zamyslel. Pak se nadechl a pomalu, nerozhodně řekl: „Aneto, já...hele...jestli bys chtěla, mohla bys...přespat u nás...kdybys tedy chtěla.“

Bylo mi jasný, jak moc se musel přemáhat, aby tohle vůbec řek. A já to fakt oceňovala, ale...

Vytrhla jsem se mu. „Lukáši, poslechni...“ vydechla jsem roztřeseně. Tohle už tu taky bylo! Budu se snad celý život pohybovat ve smyčce opakující se historie?

„Já myslel, víš, ne to, co si asi myslíš, víš, ale, prostě, že bys nebyla v domě sama, chápeš, kdyby se třeba něco stalo, že by tam někdo byl, kdo ti věří.“

Lukášovy karamelové oči se na mě upíraly a chtěly odpověď. Hej...přemoh se Lukáš, zvládnu to taky!

„Lukáši, hele, já ti toho vážím, ale já, víš, mě už se stalo něco podobnýho... s Pavlem... a bylo to strašný. Já si nemyslím, že ty bys... ale toho strachu jsem se prostě nezbavila...“ A zase jsem měla v očích slzy. Co to se mnou dneska je?

„Promiň,“ zavzlykala jsem a vrhla se Lukášovi do náruče. Nejistě mi položil ruku přes ramena. Chudák, ještě nestačil rozdejchat tu slámu...proč mu proboha pořád ubližuju?

A najednou jsem jakoby z dálky slyšela zvláštní hlas – ale nebyl to Pavel. Byly to mé vlastní vzpomínky. „Lidé nejvíc ubližují těm, které milují“, znělo mi v hlavě zas a znova.  

Znamená to snad, že Lukáše miluju?

Znamená to snad, že Pavel miluje mě?

Zvedla jsem hlavu. „Lukáši...mohla bych u tebe teda přespat?“ vypravila jsem ze sebe ztěžka.

„Samozřejmě,“ zněla okamžitá odpověď. „A jestli se mnou nechceš spát v jednom pokoji, tak se to nějak zařídí-“

„Chci,“ přerušila jsem ho. „Nejvíc se teď bojím toho, že zůstanu sama.“

 

Večer v Lukášově bytě jsme si dali k večeři pizzu a Lukáš pustil nějaký film na počítači. „Mám to půjčený od kámoše. Počítač je můj, ale asi ho brzo prodám, práce ve stáji moc nevynáší,“ vysvětloval tiše. Tiše a smutně.

„Lukáši, vyznáš se v počítačích?“ zeptala jsem se, jak mě osvítil náhlý nápad. „Hodně dobře?“

„No, celkem jo,“ podíval se na mě zmateně. „Proč tě to zajímá?“

„Víš, můj táta pracuje v počítačový firmě a říkal něco o malým počtu pracovníků a že by někoho nutně potřeboval. A určitě by to vynášelo víc, než koně. A pokud se fakt v počítačích vyznáš, tak bys to třeba moh dělat ty. Vysvětlím tátovi, že bys potřeboval vydělávat víc-“ rozjela jsem se, ale Lukáš mě zarazil.

„Any, kdybys o mě svýmu tatínkovi řekla, byla bys strašně hodná,“ mluvil soustředěně a díval se mi do očí. „Ale nic víc neříkej. Já nesnáším protekci, i v můj prospěch. Víš? Takže kdybych to místo měl dostat, tak jenom kvůli tomu, co vážně umím.“

Došly mi slova. Tak takhle čestná jsem byla taky, asi v šesti letech. Pak mě život poučil o tom, že je těžký se prosadit fair-play, když všichni kolem podvádí. Nikdy jsem se do podvádění tak úplně nedala, ale čestná až nadoraz, jako je Lukáš, to taky ne. A najednou jsem se před ním kvůli tomu styděla.

Těkala jsem očima po celém pokoji. Na poličce jsem zahlédla fotku nějaké dívky, docela hezké hnědovlásky. Neřekla jsem nic, tušila jsem, kdo to asi bude. Ale Lukáš postřehl, kam se dívám. „To byla moje holka,“ promluvil tiše a vážně. „Utopila se... Minulý léto. Já tam byl, ale nezvládnul jsem jí pomoct. Od tý doby mám pocit, že za to můžu já, za to, že...  víš co. A když jsem skákal pro tebe, připadalo mi, že mám... že jsem dostal druhou šanci.“

 

 

Tak.

Ležím na posteli a zírám do stropu.

Jsou na něm nalepené svítící hvězdičky a tvoří několik známých souhvězdí.

Na protější posteli oddechuje Lukáš. Prý ho mám vzbudit, kdykoliv budu potřebovat.  Z věže blízkého kostela odbíjí půlnoc. Hodina duchů začíná.

Tahle noc bude dlouhá. Možná nejdelší v mém životě. Ale už se nebojím.

Proč? Ne, není to proto, že jsem zamilovaná. Nikdy jsem nebyla zamilovaná míň, vážně ne. Ale mám skvělého kamaráda, na kterého se můžu vždycky spolehnout. Který mi zachránil život a kterému jsem pomohla dostat se z děsných výčitek svědomí. Kamaráda na život a na smrt.

A to je skoro víc než láska – ne?

 

---