VII

bezbásně a jako obyčejně

Kdybych uměl namalovat chlad
tohoto nebe
Podstrčil bych na jeho okraj
- jenom na ozdobu -
poletující mraky
které táhnou na sever
a nikdy si neumrznou
Jó - kdybych uměl napsat chlad
a jeho vysoké tóny
které básní hasí tlukot srdce
nikdy bych si nevymyslel tebe

Ach bože! to jsem se zase došplhal
do putyky a v ústech sníh
a v kapsach mokro
jen co smím si dovolit
A ochudit další a další
záblesk pozdního dětství a marnivé
geniality

Kdybych uměl zazpívat si tebe
nevnímal bych tvary
a taky kouř co štípe z ohlasù
na mé třesoucí se pero

Je v tom trochu ironie
Když začínám se hlásit k této
realitě
a žádný rytmus
a žádná pohlazení
cheche - pořád se vracíme
Protože kdybych uměl pohladit si tebe
nemusel bych psát a křičet
omlouvat jen a pořád
sama sebe
ale co - nic jiného mi stejně nezbývá

A pak se pouliční světla rozsvítí
a svojí soustředěnou září
vymažou tenhle svět
který snad už křečovitě
reálnějším není

---