Kresba na použité plátno

Sedím na pohodlném rozložitém křesle, slzy mě tlačí do víček, malé střípky mi poskakují po těle, jakoby mě chtěli ubodat. Vystupují z nitra, z toho bolavého srdce.

Postihuje mě nemoc, snad je to nemoc Samota, co způsobuje příznaky: nesnesitelné ticho kolem mého domu, ochrnutí řeči – a to právě ve chvíli, kdy se rozeběhla.

Mluvím-li mlčím, mlčím-li mluvím, za to se nesnáším, protože pro tuto horečku vidím tváře svých přátel odvracejících se ode mne v netrpělivě-klidném kroku odcházejíc zase dál.

Propadám se do hlubin své duše, ještě maličko se zachycuji bříšky svých prstu paní naděje, ale ani ta mne neudrží a já padám do chřtánu mlhy, samoty. Jistoty… A bolí mě všechny myšlenky, jež svou vahou přibíjí mě k mořskému dnu. Zanechávají mne v hlubinné samotě, jenom ony a já. To kvůli nim tu vězím. Chtěla bych roztrhnout své tělo na tisíc kousíčků. Protože všechny pocity mě trhají a přece to uvolňující pocit roztrhání, ani neslyším zvuk trhajícího se masa a kůže, přilepené na něm.

Proto se znovu vracím na křeslo v němž sedím. Jediná jistota, kterou mohu pocítit a přece tak mdlá jistota! A teď v tuto chvíli, kdy na mém těle vyskakuje husí kůže, právě v tuto chvíli, je to křeslo mým přítelem…

Ano mrzí mě a stydím se za to, že tak nanicovatá věc může vůbec pocítit něco tak vzácného jako můj zadek, natož že je nazývána mým přítelem!

Prosím, ne! Dnes ne.

Jako bláto si své prohřešky potírám po těle a s čím větším množstvím hlíny ulpívá na mém těle, tím méně toužím odporovat té temné síle a říkám si: „Dnes jsem toho již dosti zkazila… proto už více hniloby ani nebude znát; proč se tedy snažit? Proč se vzpírat a zbytečně vypínat své svaly, které –mám neblahý pocit- už nemám ve své moci…

Až zítra, znovu, s čistým štítem…