Barikáda

„Sakra! Hank to koupil!“

„A do prdele, je to vážný?“

„Vypadá to setsakra vážně, beru ho na základnu. Zatraceně…zatraceně.“

Na ošetřovně bylo rušno. Boje zuřili na plné obrátky. Už tak to bylo vážné a teď do toho přibyl ještě Hank. Zatraceně dobrej chlap. Měl na pažbě pěknou řádku zářezů. Vlastně byl hrdina, jeden z nejlepších.

Z hlavy postele se ozvalo zasténání. „Moje hlava.“

„Probral se. Hej lidi! Hank přišel k sobě! Vítej zpátky, kámo.“

Zamžoural a zaostřil na tvář po své pravici. Usmívala se na něj žlutými zuby s několikadenním strništěm a dlouhou jizvou nad pravým okem.

„Kde to jsem?“

„Na ošetřovně parťáku, je to dobrý, už je to v pořádku. Ale nahnal jsi nám pěknej strach, kamaráde, to ti povim.“

„Parťáku? Kamaráde?“

„Hanku, byla to pořádná šupa, v tu chvíli jsem myslel, že je po tobě.“

„Šupa? Po mně?“ opakoval náš hrdina.

„Jojo, nebejt helmy tak ti teďka na mozku hodujou supi. Seš šťastlivec,“ šklebila se zarostlá tvář.

„Nic si nepamatuju.“

„Divil bych se, kdyby jo. Neboj, šecko bude dobrý. Musím podat hlášení, drž se frajere.“

A na co si to vlastně Hank nemohl vzpomenout? Byly tam ohně. Taky kouř, spousta černého štiplavého kouře. Výstřely, výkřiky a co chvíli vybuchl granát. Takže nějaká přestřelka? ‚Kdo jsem?‘ honilo se mu hlavou.

Fredy, známý též jako zarostlá tvář, se vrátil o dvě hodiny později.

„Tak co, Hanku? Už si vzpomínáš.“

„Jenom matně, záblesky. Oheň a křik.“Fredd spokojeně přikyvoval. „To ječeli velkonosáči. Hnali jsme ty parchanty jako stádo tupejch ovcí.“

‚Velkonosáči,‘ přemílal Hank to slovo v mysli a nakonec zašeptal: „velkonosáči.“

„U jednooký štětky, sakra Hanku s tebou je to vážnější, než jsem myslel.“

A dal se do vysvětlování. Byli ve válce. Každý znal nepřítele, ale nikdo už pořádně nevěděl, jak a proč to všechno začlo. Válka se táhle přes dvě generace. Bojovali proti velkonosáčům, což byli, inu, velkonosáči. Zkrátka všichni ti, co měli nos větší, než bylo zdrávo.

Fredy ukázal po místnosti. „Vidíš, tady maj všichni parádní líbezné nosy. Ne ty hnusné frňáky, z kterých se mi zvedá kufr.“

Hank se rozhlídl a musel uznat, že všichni měli nosy přesně takové, jaké Fredd pochvaloval. Sáhl si na svůj.

Fredy se rozchechtal. „Snad nejsi na rozpacích ohledně toho svýho. Chlape, každej by chtěl mít nos jako ty, seš tu u nás něco jako symbol.“

Tohle už bylo moc. Hank nevěděl, jestli má noční můru, nebo si z něj někdo na Apríla nepěkně vystřelil. To už ale Fredy vytahoval z kapsy kapesník. Kapesník naškrobený napůl zaschlou krví. Když jej rozbalil, objevil se nerudně velký nos odříznutý ne zrovna chirurgickým způsobem.

„Moje poslední trofej,“ pochlubil se.

Hanka natáhlo. V puse se objevila hořká pachuť spolu s žaludečními šťávami, polkl je zpátky.

„Počkej, ty mi chceš říct, že vedeme válku kvůli velikosti nosů?“

Fredy urychleně skoro až s jistou pýchou přikývl.

„Tohle nemůže být pravda. To je absurdní!“

„Absurdní, jasně. To říká člověk co jich má ve sklepě na dvě stě naložených v lihu. Hanku,“ odmlčel se a poplácal ho kamarádsky po rameni, „klídek brachu, budeš zase dobrej.“

Ten se zmohl jen na nevěřícné kroucení hlavou. „Copak není jiná možnost? Co třeba plastická operace?“