Půlnoční slunce

Kapky potu se slévaly do malých čúrků, které ho neúprosně pálily v očích. Slunce na obzoru označovalo půlnoc. V mládí chtěl tenhle jev vždycky vidět. Teď, když se mu jeho sen splnil, už pro něj znamenal něco trochu jiného. Už mu nepřišlo na mysl kochat se nádherou toho paradoxu. Teď už pro něj znamenal jedinou věc. Začátek další směny. Přesto se našly dny, kdy se zadíval na tu magickou oblohu a mysl se rozutekla do říše snů. Bič v obratné ruce kontroléra však ukončil snění stejně rychle jako budík v dobách, kdy chodil do školy.

Časy školní docházky jsou však pryč. Každodenní starosti vyměnil za něco mnohem lepšího a skutečnějšího. Mohlo mu tenkrát být takových šestnáct, sedmnáct v tom čase, kdy si uvědomil, že život, který má, a svět, ve kterém žije, jsou jaksi fádní, a „že tohle přece nemůže být ten zázrak zvaný život“ a že „musí existovat něco víc.“

Vydal se na cestu hledání, cestu, která něco přináší. Cestu, která má cíl nejasný a mlhavý, ale vždy ho na svém konci vydá. Může to být odpověď, potvrzení nebo popření nebo jen další pouť. Honzovi se zdálo, že našel odpověď…univerzální.

Svůj první kalich makového vývaru nikdy nezapomene. Měl co dělat, aby se osvobodil, ale když se mu to konečně po několika minutách na zvracení povedlo, světlo poznání bylo oslepující. Věděl všechno, a přitom ani nehnul myslí. Byl Bůh a byl nepřemožitelný. Cítil se neuvěřitelně a vydal se na pouť, při které spatřil západ i východ Slunce. Zpátky si ale musel vzít autobus. Ten zlý svět ho nechtěl pustit. Světlo zhaslo a cítil se mizerně.

Jenže Honza věděl jak se proti tomu postavit. A když si odnášel batoh plný makovic, věděl také, že má napůl vyhráno. Ty dva týdny byly naplněny sledem nepopsatelných a nezapamatovaných výjevů z Edenu. Honza si byl jistý, že teď už na něj nikdo nemá, jenže kontroléři téměř klepali na dveře. Když poslední makovice vypustila svůj díl pravdy, o slovo se znovu hlásily poměry, o kterých si Honza myslel, že se dávno utopily. A možná se topily, jenže se nějakým způsobem dokázaly udržet na hladině a z povzdálí čekaly na svůj čas. A ten nadešel. Je jasné, že byly naštvané. Dva týdny nebyly u kormidla a tak to teď dávaly Honzovi sežrat.

Marně hledal tu kouzelnou květenu. Její roční období pominulo a jemu nezbylo, než najít jiný vchod do svého nového domova. Naštěstí pro něj, nebyla pevnost tvořící jeho nový domov nedobytná, a  tak brzy našel dobré lidí, kteří ho propašovali dovnitř. Za úplatu ovšem.

Nějaký čas vše fungovalo jak mělo, jenže jej z hradu vždycky vykopli a tak začal dobré lidi navštěvovat čím dál častěji. A těm docházela trpělivost. Honza musel dávat víc než dostával.

Netřeba dodávat, že když začal pěstovat včeličky, veškerá naděje zemřela. Teď už jen leží, kolem postele mu bzučí včeličky,lampa v pokoji hlásí další směnu a v sedlech jeho hlavy jsou pevně usazeni kontroléři…