Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVIII
Výběr: sidonia, Print
17. 11. 2007
13
6
3461
Autor
malej_blazen
Z noci na mě skočil domov
Vypadal trochu jako bílé okenice
a za nimi ojíněná pole
nebo lesy
Na drobnostech přeci nesejde
Z noci na mě promluvil domov
Zněl jako dotek a nebo odtáhnutí cizího těla
a já se nebránil - koukal jsem mu do očí
- beztoho jsem stejně nemohl usnout -
a chápavě mu přikyvoval
Nakonec odešel jako vždycky
a nezůstalo po něm nic
Jenom pár taktů
které do písně se nehodí
ani na lámání prstů
ze stojatých hodin v břiše medůzy
Vznáší se nad postelí
a pořád tak trochu štípe
jedem pod kůži Drobná zrcadla
A pak jdu po ulici
okolo mne černá lidská propast
a já ne a ne zakopnout
abych to snad měl už za sebou
nebo něco jiného
Nenapsala si - možná už sto let
a nebo taky jen pár minut
Ale vždy když si na to vzpomenu
na povídku psanou do bílé kůry
co tak pěkně hoří ač plevelem
musím se smát
Protože pak se zase hádáme
a je nam to jedno
Za okny zablýskne se
kohoutí kokrhání
a nebo jenom bažant z polovičky plný
a já vím že dalším řečem o domově už - mmmm -
ne a ne - nemůžu si věřit
Vypadal trochu jako bílé okenice
a za nimi ojíněná pole
nebo lesy
Na drobnostech přeci nesejde
Z noci na mě promluvil domov
Zněl jako dotek a nebo odtáhnutí cizího těla
a já se nebránil - koukal jsem mu do očí
- beztoho jsem stejně nemohl usnout -
a chápavě mu přikyvoval
Nakonec odešel jako vždycky
a nezůstalo po něm nic
Jenom pár taktů
které do písně se nehodí
ani na lámání prstů
ze stojatých hodin v břiše medůzy
Vznáší se nad postelí
a pořád tak trochu štípe
jedem pod kůži Drobná zrcadla
A pak jdu po ulici
okolo mne černá lidská propast
a já ne a ne zakopnout
abych to snad měl už za sebou
nebo něco jiného
Nenapsala si - možná už sto let
a nebo taky jen pár minut
Ale vždy když si na to vzpomenu
na povídku psanou do bílé kůry
co tak pěkně hoří ač plevelem
musím se smát
Protože pak se zase hádáme
a je nam to jedno
Za okny zablýskne se
kohoutí kokrhání
a nebo jenom bažant z polovičky plný
a já vím že dalším řečem o domově už - mmmm -
ne a ne - nemůžu si věřit
6 názorů
na samým závěru saháš po nových výrazových prostřednícch, na jednu stranu je to sice celé čtené jako proud mluvené řeči, na druhou stranu však na posledních dvou řádcích saháš po ,,dekonstrukci slova", protože něco už nejde jen tak říct, musí se jen naznačit, citoslovci, jak to jde ven (takže tím čtenáře můžeš taky dostat na scestí, nebude si vědět rady, co tím závěrem chceš přesně sdělit, čím ten závěr je) - mě ten závěr oslovuje, dokonce ta úsečnost těch posledních větiček, nemůžu si věřit, nemůžu to dopsat, nemůžu to sám uchopit (samozřejmě, že primárně je ten význam sousloví ,,nemůžu si věřit" někde jinde)..
líbí se mi ta volba slov, který v textu ožíváš, jak skáčeš do ,,jiných slovníků" aniž bys na to zbytečně upozorňoval, je to pestrý a silný, s významným tahem a promlouvá to za nejedno srdce..