O sluncích, krysách a psech

Vyšlo slunce a jasné světlo zalilo údolí.

Předešlé dny se nesly ve stínu bratrových snů o krysách.

Tvůj malý bratr, malý Jim

viděl ty velké krysy, jak cpou se zrním z vašich sýpek.

Vyšlo slunce, ale co je to proti záři ve Tvých očích.

Zkouším zapomenout na všechno zlé a jen tak se do nich zadívám,

podívám se do sluncí.

Měla jsi dva bratry, dva psy

malý a velký pes, velký a malý bratříček.

Ne, neklop oči, ještě chvíli se chci dívat do sluncí.

Ten velký pes byl hlídací, ten malý měl Tě rád – bratříček,

podívám se do sluncí.

Milence vidím, co za tebou chodíval,

ty psy on ale rád neměl a oni zase jeho vystát nemohli.

Až jednoho dne se ti psi lidským masem nasytili

a obloha rudá jako krev slunce zakryla,

podívám se do sluncí.

A milenec co za tebou chodíval?

Jen ohlodané kosti ti psi zahrabali za vaši stodolu,

za stodolu, kde dnes tři kříže stojí,

na místo kde pro stín kvítí nevykvete,

podívám se do sluncí.

To tehdy začal být malý bratříček nemocný,

to tehdy se mu začalo zdát o krysách.

O krysách velkých jako matka kuna, co občas přišla kuřata vám zardousit,

o krysách velkých jako otčím kanec, co občas zašel pod okna Tvé komůrky se pást,

podívám se do sluncí.

Pak malý bratr skonal, však stačil říct ti, koho masem se otrávil

a tvé oči změnily se v oči lovce.

A přišel čas psa druhého utratit,

škoda těch očí,

podívám se do sluncí.

Tři kříže za stodolou, tři kříže dřevěné.

Ten malý hřbitov to tajemství pošeptal větru

a vítr pošeptal ho mě.

Tak holka vstaň je čas jít,

naposledy podívám se do sluncí – vyhasly.