....motylek....

…dopila své víno a celá vyklepaná odešla z místnosti. Nikdo se na nic neptal. Všem bylo jasné, čím teď prochází. Nelitují nikoho. Ani jí, i když si to zaslouží. Protože tady city neexistují. Dávno to tu chtěla změnit, jenže teď už to nešlo. Nestihla se rozloučit. A to, na čem tak dlouho dělala, bylo najednou zbytečné.

Venku pršelo. Neměla ani bundu, natožpak deštník. Bylo chladno a ona se celá třásla. Nedovedla si vysvětlit, proč se to všechno stalo. Večer jí kontaktovali, ale ničemu nevěřila. Chtěla být chvíli sama, proč se jí pořád nědkdo na něco ptá?

Šla po ulici, jako vždy po levé straně chodníku, kde na patém rohu ulice potkávala toho samého bezdomovce. Tentokrát neměla chuť házet mu do rozprostřené bundy přebytečné mince. Měla svých starostí dost. Unesli ho. A ona nezasáhla. Promarnila šanci, teď nic neví.

Byt byl odemčený. Celá zvědavá vešla do předsíně, kde narazila na svou uklízečku. Dneska je přece pondělí. „Dneska je úerý?“ zeptala se tiše a celá nervózní se přehupovala z jedné nohy na druhou. „No vidíte, já si to spletla. Naschle.“ odpověd jí překvapila. Paní Brownová chodila vždy včas, přesně. Vedla si diář, ve kterém se nikdo nevyznal. Sarah většího puntičkáře neznala. No nic, řekla si jen tak v duchu a pádila si poslechnout vzkazy na záznamníku. Nic. Jen další upozornění na zaplacení složenky. Sarah neměla na nic náladu, chuť ani pomyšlení. Byla smutná a záoveň vytočená. Konečně poznala, co je to bezmoc...

Chyběl jí. V životě by neřekla, že ho tak moc miluje. Brala ho jako přítele, dobrého kamaráda, společníka a spolubydlícího. Netušila, co s epromění z pár společných nocí. I když to nebyly jn noci. Vlastně s ním trávila většinu času a téměř neměla čas být sama. Vše si důkladně promyslet.

Kdyby jen věděla... ale dost, nemůže si přece nic vyčítat. Neznala jeho život. Lhal jí. A možná si vše zaslouží. Ne, takhle nesmí mluvit. Vždyť jí poskytl pomoc, když jí bylo nejhůř. Ujal s ejí, když byla totálně na dně, bez jediného dolaru na účtu. Právě se rozešla se svým snoubencem a když už vše bylo v pořádku, museli jí unést přítele.

Na stole spatřila obálku. Bylo jí vše jasné. Bude tam dopis od únosce. A cifra částky, kterou má v určitou hodinu odnést na určité místo. Zaradovala se. Rychle obálku otevřela a začla poznávat to písmo. Jeho písmo!

Milá Sarah,

tímto krátkým, ale velmi důležitým dopisem, bych ti chtěl sdělit několik informací, které v mém životě hrají vysokou roli.

Vím, jak moc si vytrpěla. A proto je pro mne velmi těžké tohle psát. Víš, lhal jsem ti, když jsem říkál, že tě miluji. Mám přítelkyni, kterou mám hrozně moc rád. A stebou jsem byl, když to nebylo pořádku. Ted se vše ale vyjasnilo a já mám jasno. Je mi hrozně líto, že jsem tě zklamal.

S tím únosem je to celé vymyšlené. Vím, že kdybych ti řekl pravdu, nepustila bys mě a byla bys schopná mé přítelkyni ublížit. Jsi maniak. Jsi maniak, co mne miluje ve dne i v noci a já to vím. Potřebuješ se léčit, Sarah. Já se vracímk minulosti, ty bys mne zničila. Jsi maniak! Jsi maniak!

Našel jsem prášky, antidepresiva, našel jsem dopisy psychiatrovi. Našel jsem i to nejdůležitější.

Našel jsem tebe. A tys mě vyvedla z míry, totálně jsi mi atřásla s životem. Měla bys být sama.

Protože s maniakem jako ty, si nikdo nezaslouží žít. Vím, že tohle dočteš až dokonce. Protože si myslíš, že se ti v poslední řádce omluvím. Ale mýlíš se. Bylas pro mne vším, bylas můj svět.

A co bylo, už není. Sarah, nemiluji tě.

Promiň, motýlku.

Bylo jí všechno jasné. To, co tak dlouho plánovala se právě mohlo uskutečnit.

Od prvního dne, kdy ho spatřila, věděla že on se to nedozví. Bylo to tak lepší. Milovala ho z celého srdce, a proto bylo lepší ho nechat jít.....

Dne 2.11.2007 našla jistá paní Brownová svou zaměstnavatelku v jejím bytě, jak ležela na zemi v louži krvi.

Lásko, motýlku, chtěl jsem tě jen překvapit, kam letíš, vrať se, prosím!