Zlomený klíč

Sedmnáctiletá Olga žije v krásném moravském městečku – ve Valašském Meziříčí. Nikdy nepoznala svého otce, bydlí jen s matkou. Nemají žádný domek ani byt, žijí v jednom hotelu, v hotelu Apollo. Olga byla jedináček a chodila do 2. ročníku na střední školu. Konečně se blížil konec roku!
     Olga s matkou bydlí v 1. patře v pokoji číslo 098. Když se vracívala kolem 23. hodiny do hotelu, bývala už tma a na chodbách se svítívalo jen málokdy. Ano, mohla si rozsvítit, ale nechtěla někoho vzbudit.
     Právě dnes se vrátila až kolem půlnoci, byl pátek a tedy další den nemusila do školy. Rychle běžela skoro přes celou chodbu na svůj pokojík. Když v té tmě…
     Do něčeho kopla. A to něco odletělo stranou. Olga se trhnutím zastavila. Zajímalo ji, co to bylo. Musela si jedině rozsvítit. Odklopýtala ke stěně a nahmatala vypínač. Stiskla ho. Pronikavé světlo ozářilo polovinu chodby. To Olze stačilo. Pátravě se rozhlédla po zemi a zkoumala ji. Nic neviděla, proto se podívala pozorněji. Popošla kousek dopředu. Až těsně u stěny, kde padá stín, zahlédla malý tmavý předmět. Přišla až k němu a zvedla ho. Držela jej na dlani a divila se, kde se tu vzal. Byl to totiž klíč! A ještě k tomu zlomený. Rychle ho strčila do kapsy od riflí a utíkala dál do bytu.

     Další den si na klíč zprvu ani nevzpomněla. Až když hledala po kapsách peníze. Teď nález zkoumala ještě pozorněji. Měla by to nahlásit? Nevěděla. Ani matce o tom nechtěla říkat. Všimla si, že je na klíči vyryto číslo 172. Že by od našeho hotelu? Rozhodla se to zjistit, případně klíč předat majiteli bytu. Olga našla pokoj číslo 172 ve 3. patře. Nikdy tam ještě nebyla. Byt se nacházel až na samém konci patra. Přede dveřmi se zastavila. Chvíli tam tak postávala a zrak obracela z klíče na dveře a naopak. Nakonec se konečně odhodlala a zaklepala. Dveře byly staré a vyzařovaly tajemnou energii. Nikdo se neozýval, a tak zaklepala ještě jednou. Potom pořádně zabušila. Nic. Třeba nejsou doma, říkala si. Pomalu se vytratila zpátky dolů, rovnou na recepci. Něco ji totiž právě napadlo. Za pultem seděla mladá příjemná žena.
     „Dobrý den, paní Soldátová.“ Olga se o pult opřela oběma rukama. Dělávala to vždycky, kdysi s recepčními chtěla o něčem popovídat.
     „Dobrý, dobrý. Copak dneska potřebuješ?“
     Olga se na Danielu Soldátovou mile usmála. „Jen by mě zajímala taková malá informace…“
     „…týkající se hotelu, co?“ dopověděla za ni větu paní Soldátová.
     Olga přikývla.
     „Tak co je to tentokrát?“ Daniela jí úsměv oplatila.
     „Jde o pokoj číslo 172 ve 3. patře. Prosím Vás, kdo tam bydlí? Vypověděla najednou.
     Paní Soldátová strnula.
     „Řekla jsem něco špatně?“ nevěděla Olga a znejistěla.
     „Ne, ne, to je v pořádku… Proč se zajímáš o ten byt?“
     „Jen tak… Zajímalo by mě, kdo tam bydlí. Chtěla bych si o něčem s těma lidma promluvit. Když jsem tam před chvíli klepala, tak nikdo neotvíral. Paní Soldátová, jste jediná, kdo mi o nich může něco říct.“
     Daniela se zamyslela. Přemýšlela, co by odpověděla. Nakonec tiše promluvila. „Nikdo tam nebydlí.“
     „Cože?“
     „Nevím, jak jsi k tomuhle pokoji přišla, ale nikdo tam nežije už víc jak padesát let.“
     „Co? Padesát let? Jak je to možný? To se ten byt nikomu nelíbí?“
     „O to nejde. Nemáme k tomu bytu klíče.“
     „Jakto?“ Olga už byla docela zmatená.
     „Nevím, pracuji tu teprve tři roky. Prý se ztratily… Já vážně o tom pokoji moc nevím!“
     Olga si strčila ruku do kapsy a nahmatala svůj nalezený klíč. Vytáhla ho a ukázala recepční. „A tohle? Vypadá to jako klíč k tomu pokoji, ne?“
     Daniela si klíč vzala do ruky a zkoumala jej. „Vypadá to tak. Kde jsi ho našla?“
     „Na chodbě u nás v 1. patře, jen tak pohozený.“
     „Kde se tam vzal?“ uvažovala nahlas. „A po tolika letech? Stejně je zlomený, s ním už nic nenaděláš!“
     „Když myslíte… A mohla byste mi aspoň říct, kdo tam bydlel naposledy? A co se s ním vlastně stalo?“ Olgu ten tajemný pokoj začínal zajímat stále víc a víc.
     „Můžu ti to zkusit zjistit, podívám se do archívu. Stačí?“
     „Děkuji Vám.“ Olga se s recepční rozloučila a šla nakoupit do Kauflandu. Nemyslela na nic jiného, než na jedno velké tajemství, které může rozluštit.
     Fantazii měla velkou, a tak si hned představila, že za dveřmi pokoje se kdysi před padesáti lety stala nešťastná vražda a teď tam přebývají zlí duchové. Od té doby jsou dveře stále zamčené, protože se lidé bojí. Ó, krásná to představa!
     „To mám z těch filmů,“ zamumlala si Olga pro sebe. „Ale co ten klíč?“

     Když se Olga vrátila do hotelu, chtěla se jít učit. Jenže ji zastavil známý hlas. Otočila se a spatřila na ni mávající recepční.
     „Ano, paní Soldátová?“
     „Hledala jsem v tom archívu.“
     „Už?“ divila se překvapeně Olga. „A co jste teda objevila?“
     „Mnoho věcí. Zajímalo by mě, proč se o tom případu vůbec nemluví. Takže… Posledním, kdo v tom bytě bydlel, se jmenoval Marián Sova. Žil zde jen čtyři měsíce, pak zničehonic zmizel. Bylo to někdy v červnu.“
     „V červnu? To je právě teď… A co se teda stalo pak?“
     „Od té doby Mariána nikdo nikdy nespatřil. Nikdo neví, co se s ním stalo. Dlouhou dobu se tím zabývala i policie, ale na nic nepřišli. Ten pokoj tehdejší vedoucí hotelu tenkrát zavřel, věřil, že byt je prokletý.“
     „Proč ho tedy neotevřeli někdy později?“ zajímalo Olgu.
     „Protože lidé už na to byli natolik zvyklí, že je to ani nenapadlo.“
     „A co ten klíč?“
     „Ten zmizel spolu s Mariánem. I náhradní klíče.“
     „To je vážně velmi zajímavý případ. Určitě v tom pokoji něco je. A navíc se bůhví odkud vynořil jeden z těch ztracených klíčů.“
     „Ten je přece zlomený…“
     „Já vím, paní Soldátová. Ale přece se tu neobjevil jen tak. Musím na tu záhadu přijít.“
     „Já bych to raději už nerozebírala.“
     „Ale já jo. Hlavně o tom nikomu neříkejte.“
     Olga hned pospíchala nahoru, musela si všechny informace postupně probrat. Místo do svého pokoje mířila do třetího patra. Zastavila se až u dveří číslo 172 a vytáhla zlomený klíč. Ani nevěděla, proč ji to napadlo, ale klíč zasunula do zámku a otočila jím.
     Klap… Klap…
     Zastaralý zámek zvolna povolil. Olga zatajila dech, nemyslela si, že to půjde takhle snadno. Mírně do dveří potlačila. V pantech zaskřípalo a dveře zavrzaly. Olga jimi proklouzla dovnitř a v šeru pokoje se rozhlédla po místnosti. Viděla jen starý dřevěný nábytek, postel a docela velký nepořádek: všude prach, pavučiny, papíry, rozházené knihy a rozbité talířky a skleničky. Olga postoupila dál do bytu. Kromě této místnosti měl ještě jednu, která patrně sloužila jako skladiště… a ve které na zemi našla plno zaschlé, ale i čerstvé krve.
     „Ne, to není možný,“ špitla a zasténala hrůzou. Nato za sebou uslyšela zvuk zavírajících se dveří a pomyslela jen na to nejhorší.
     „Proč jsi sem lezla?“ ozval se milý a příjemně klidný mužský hlas. Olga se otočila a stanula tváří v tvář Mariánu Sovovi. Aspoň si myslela, že to je on.
     „Moc se omlouvám, ale pokušení a pátrání po záhadě tohoto pokoje bylo fakt neodolatelné.“
     Olze se lámal hlas. „Slibuji Vám, že se to už opakovat nebude a ten zlomený klíč Vám s radostí vrátím.“
     „Opravdu?“ zamyslel se muž. „To asi nepůjde, klíč jsem už zničil… a navíc, pokud se nemýlím, jsou dveře zavřené. A to znamená,“ zvýšil hlas, „že se ven už nedostaneš!“
     „Co… cože? To není pravda!“ Olga se rozběhla ke dveřím a lomcovala klikou. Po pár marných pokusech se svezla na podlahu a začala vzlykat.
     „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Marián. Dívka se ani neotočila, jen pouze něco zamumlala. „Co jsi říkala? Není tě slyšet.“
     „Olga.“
     „Dobře, Olgo. Tak teď už znáš tajemství tohoto pokoje. Nikdy jsem nezmizel, jen se mě kdysi pokusil zabít můj bratr Pepa, který jednou přišel na návštěvu. Nešťastnou náhodou se dýka ocitla v jeho srdci, ne v mém. Nikdy mě nepřestal jako duch strašit, často se mi zjevuje ve spánku a promlouvá na mě. Když jsem se jednou vzbudil, měl jsem všechny klíče od tohoto bytu na stole. Všechny byly přelomené v půli! Nechápal jsem to. Dveře byly zamčeny a já jsem se nemohl dostat ven! Pak se nějak bratrovi podařilo mě zabít a z chodby mě tu nikdo ani neslyší! Jsem duch! I když to tak nevypadá, je to pravda!“ poslední věty pronesl velmi smutně.
     Olga zapomněla na své starosti, natolik ji ten příběh zaujal. „Víš co, pusť mě ven a já se postarám o tuhle spravedlnost.“
     „Už jsem ti říkal, že to nejde! Neotevřu ty dveře a klíče z téhle strany otevřít nejdou.“
     „Tak co tu budu dělat?!“
     „Jedině moji společnost,“ odsekl.
     „Dokud mě nezabiješ? A pak tu budu taky strašit? A po hotelu se o mně bude vyprávět skoro stejný příběh jako o tobě. Fakt skvělý.“
     „Neboj, nemusím tě zabíjet, ale pokud chceš přežít, tak to bude nezbytné.“
     „Nikdy!“
     „V tom případě zemřeš hlady. Jako duchovi by ti nic nescházelo.“
     „Ne? A proč neprojdeš dveřmi?“
     „To jsem už zkoušel, ale jsou nějak zabezpečené, takže to nejde.“
     „A co útěk oknem?“
     „Není žádná možnost! Jinak bych ti o ní přece řekl, Olgo.“
     Olga se otočila k oknu a sledovala ulice města. Jenže v tu chvíli jí zezadu projela srdcem dýka. Dívka polkla a zasténala.
     „Je mi líto, že jsem tě musel zabít, ale jinak to opravdu nešlo.“
     Pak Olga vypustila duši, jenž hned odletěla pryč a ducha, jako je Marián. Její tělo uložili do skříně za Josefem a Mariánem Sovovými.

---