Podzimní sonáta za oknem s mřížemi

Od strnišť bílých se zdvihá dým

Vítr burácí však já ho neslyším

Mé uši ucpává chapadlem svým

Přízrak co oděl mne rubášem bělostným

Tupý zrak na stěnách hledá své záchytné body

V bělosti polapen, zmučený, bez svobody.

Těkavé duhovky o smilování prosí

Na okno klepe mi tajemné „cosi“

Však síla v ochablých údech se ztrácí.

Nad polem za branou létají ptáci,

Nevidím přes mříže na jejich peří

necítím, nemyslím, však doufám a věřím,

že zase jednou poletím s nimi,

když náhle vykoukne zpod peřiny

ohavná stvůra, co po mně šátrá

kouše mi plíce a ožírá játra.

Z hrdla mi dere se bolestný sten.

Tak skvěle, přízraku, teď už jsi spokojen?

Růžové kuličky mi mají přinést klid?

Ten hloupý sirup mě může zachránit

Až stvůra za noci, až budu spát

Přijde mé tělo zas zevnitř požírat?

Proč stále dokola strop se mnou se točí?

Proč hledí z něj na mě tři odporné oči?

Držte mne, padám v hlubinu temnou,

Než zas mne paže zřízenců zvednou

Pár facek dostanu s tím už se počítá

Potom mě uloží večerní vizita

A já zas ulehám se šklebem na líci

Pilulka, dobrou noc, další den v blázinci.

Od strnišť holých přichází temnota,

Na oči mé sedla však věčná slepota.

Chapadla přízraků a pláště běloba

Má noční můra, má denní choroba.