Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seFailed..
22. 11. 2007
0
2
778
Autor
Sirril_Nemesis
V jedné slabé chvilce..
Ležela v nemocničním pokoji, kousek od její postele byla menší postýlka a v ní tmavovlasý klučina. Ona k ní teď ale byla zády. Zády k postýlce a zády k oknu vedoucímu do chodby, zčásti zakrytému žaluziemi. Ležela takhle už celé hodiny, snažila se usnout, nepřemýšlet, nevnímat nic kolem sebe. Nevnímat tupý pocit odevzdání, rezignace.
Sestra.
„Máte tady návštěvu, maminko..“
S nadějí se otočila k oknu. Její rodiče tady nebyli už – vlastně vůbec. Vlastně je naposledy viděla když jim oznámila, že budou mít vnoučátko. Přijali to podle očekávání. Špatně. Kdo by taky chtěl vnouče od osmnáctileté dcery co má za devět měsíců maturovat.
Za okny ale stála druhá část rodiny jejího dítěte, její přítel s jeho rodiči. Neměla vůbec na jakoukoliv návštěvu náladu. Nezbylo jí však nic jiného než nasadit úsměv a pokud nebude přesvědčivý, vymlouvat se na únavu. Nesmí poznat, že takhle to vlastně nechtěla, že jen neměla sílu oponovat. Nesmí poznat, že se uvnitř cítí potrhaná, přemožená, zajatá tou bláznivou myšlenkou vyhovět i na úkor hořkého pocitu při pohledu na jejich šťastně zářící oči ve chvíli, kdy chovají jejího syna. Pocitu, který bude trvat celý život.
FAILED
Střešním oknem profukoval do místnosti studený vítr. Její muž se na posteli otočil a pootevřel oči. Když viděl, že spí – nebo si to aspoň myslel - položil dlaň na její bříško. Konečky prstů jej lehce hladil. Myšlenkami byl u svého nenarozeného syna. ‚Jestlipak ten maličký spí.. Jestlipak ví, že tu teď všichni tři ležíme..‘ Povzdychl si. Snažil se nemyslet na to, co přijde, až se chlapec narodí. Že skončí těch zvláštně krásných devět měsíců, kdy se tak láskyplně staral nejen o ženu kterou miluje, ale i o tvorečka, který vznikl z jejich lásky.
Ona ale byla vzhůru. Nemohla poslední dobou pořádně usnout. Myslela na to samé. Myslela na to, že se tak moc těšila na chvíli, kdy zdravotní sestřička položí miminko jejímu muži do náruče a ten se bude dmout hrdostí a pýchou.. Myslela na to, že to bude naposledy, co toho drobečka uvidí. Že bude kruté jej po té dlouhé době kdy jej nosila pod srdcem předat náhradním rodičům i když ví, že se o něj postarají lépe. Ale přeci jen.. je to náš syn!
FAILED
Bylo jí zle, opravdu zle. Ostatně jako už delší dobu. Doufala jen že v příštích měsících to přejde. Má jich před sebou přeci jen ještě dost. Vzpomněla si na něj. Tak moc by si teď přála nebýt na to sama. Tak moc si přála aby ji někdo objal.. Ne někdo, ale Někdo. On tady ale nebyl. Nechtělo se mu řešit takové problémy. V jeho věku? S celým životem před sebou? Prosím vás.. Jste blázni. Alespoň ona byla. Myslela si totiž, že ji v tom nenechá. Hmm, omyl. Když mu řekla jak na tom je, pokrčil rameny, řekl že to zvládneme a položil ji ruku kolem ramen. Dovedl ji domů, usmál se – a to bylo naposled co ho viděla. Co se dá dělat, život je pes. Nedokázala toho tvorečka uvnitř sebe zabít, vždyť to bylo to poslední, co jí po něm zůstalo. Zároveň toho malého ale nenáviděla. Nenáviděla ho, byl to přeci důvod proč přišla o to nejcennější co měla. Nemohla se dočkat chvíle, kdy ho sestra odnese ze sálu pryč a ona ho už nikdy, nikdy nespatří. Uklidňovat ji bude jen myšlenka, že se mu snad dostalo milujících rodičů. Rodičů, kteří o něj stáli...
FAILED
Zírala nahoru na bílý strop, v nemocniční košili, umytá, připravená, jak dobytek na porážku. Dost podobně se i cítila. Byla už lhostejná ke všemu co se s ní bude dít, byla lhostejná už v tu dobu, kdy padlo tohle rozhodnutí. Nebylo jiného řešení. Půjde a oni ji vykuchají jako mrtvou rybu. S jediným rozdílem – ona zatím ještě byla živá. A možná víc než živá. Vzpomněla si na ten billboard který vídala když jezdívala ze školy. Maličká ručička, sotva tak velká jako špička tužky – ale ručička. Kolikátý že to byl týden? A v kolikátém že byla ona? A čí to byl vlastně původně nápad? Už ani nevěděla.. Věděla jen, že nakonec souhlasil. Sliboval, že ji podrží, že bude s ní, ale nikdy s ní nemohl být tak, jak by potřebovala. Nikdy jí nemohl pomoci nést bolest, fyzickou i psychickou, nemohl ji zbavit myšlenek na to, co by bylo, kdyby se nerozhodli tak jak se rozhodli.
FAILED
Jako pokaždé, když se v noci otáčela na druhý bok ve studené posteli, cítila tu ostrou bodavou bolest. Bylo to už pár dní, co z ní odstranili „zbytky“ toho, co zůstalo z jejich obrovské, všemocné lásky. Neubránila se ironickým myšlenkám. Ona nebyla připravená, nechtěla, nemohla mít teď, v téhle době svoje první dítě. Věděla moc dobře, že s tímhle zákrokem nesouhlasí – vždyť se kvůli tomu nejednou pohádali – a taky moc dobře věděla, že ho tím ztratí. Ale co mohla dělat? Doufala, že až se rány zahojí, život půjde dál, s někým jiným, s někým, s kým to bude stejné jako s Ním, ovšem s tím rozdílem, že tuhle chybu už nezopakují. Pamatovala si, jak na ni křičel, že je to i jeho dítě a že nemá právo ho jen tak zabít. Pamatovala si, jak jen tiše seděla a věděla, co musí, prostě musí udělat. On neOn. Ale až příliš pozdě si uvědomila, že rány na těle se možná zahojí, ale rány na duši nejspíš nikdy.
FAILED
Kráčela ulicí k ošklivé, cizí budově. Ale všechny nemocnice vypadají stejně. Prošla několika dveřmi, to už se jí ujala sestřička.
„No jen pojďte, taková mladá, to jste zase určitě s někým ztratila hlavu, co?“
Co vy víte, ženská. Co vy víte o tom, že ten, kdo je otec, se domnívá, že jsem odjela k moři? Co vy víte o tom, že mě miluje, a já ho tu tak odporně podvádím, protože jsem mlčela? Protože jsem neřekla ani slůvko o tom, co se stalo, ani slůvko o tom, co chci udělat – co dělám? Co vy víte.. Nic. Kdybyste to věděla, ptala byste se proč. Proč jsem tohle udělala, když On tolik básnil o tom, jak se těší až bude otcem, jak se těší jeho matka, otec, celá rodina.. Tolik básnil a neposlouchal, co říkám. Neposlouchal a nevnímal a mě nezbylo nic jiného než mlčet, neříct, zatajit, udělat rozhodnutí a nést následky sama. Nezbývá mi nic, než po návratu domů s úsměvem odpovědět na otázku: „Tak co, miláčku.. jak bylo na dovolené?“
FAILED
Další z rán strávených nad záchodovou mísou. Nesnášela ten pocit, když její poslední jídlo opouštělo její žaludek kudy nemělo, ale o to víc nesnášela, když už neměla co zvracet a dávila na prázdno. Připadala si zoufalá, přesvědčená, že to neskončí, unavená, vyčerpaná neustálým křečovitým snažením se svého těla. Po době, která se jí zdála příšerně dlouhá se konečně odvážila postavit se na třesoucí se nohy, vypláchnout si u umyvadla z úst tu odpornou pachuť a pokusit se sejít po schodech dolů do kuchyně, aby si uvařila čaj na zklidnění žaludku. Před očima se jí míhaly barevné mžitky a občas se její zorné pole zúžilo do maličkého kroužku. Hlava se jí točila stejně jako schody po kterých scházela – nebylo ani divu, že došlápla na hranu schodu. V tom okamžiku padala dolů. Z pádu samotného však dokázala vnímat jen podivný pocit při dopadu – jakoby se v ní cosi utrhlo – a ostrou bolest v břiše. Probudila se až v nechutně bílém nemocničním pokoji. Zoufalýma očima pátrala v obličejích personálu, ale odpovědí jí bylo jen tiché kroucení hlavou.
FAILED
Vítr jí rval vlasy z copu. Stála na kraji srázu, měla pocit že krajina letí kolem ní, a dívala se na město. Viděla daleko, až daleko za obzor. Za obzor města, ne za obzor života. Žádný neexistoval. Cítila se zvláštně, lehce. Konečně se jí splní její přání. Konečně bude létat. Při téhle myšlence jí na tváři prokmitl úsměv. Vypadal zvláštně na nervozitou do krve rozkousaných rtech. Uvědomovala si, že je slabá a že nemá sílu nést tohle břemeno dál životem. Uvědomovala si že ublíží spoustě lidem, kteří za nic nemohou. Uvědomovala si že je neuvěřitelně sobecká. Ale na nic z toho nechtěla myslet. Proto ještě chvíli pozorovala ptáky poletující po noční obloze. Byla zima, mrzlo. Ptáci museli být havrani.
Poletíš se mnou, maličký? Jeden malý, maličký krůček. Kolik jsem jich už za život udělala? Je to tak jednoduché.. škoda, maličký, že ti to nebudu moct ukázat.
FAILED
FAILED...
2 názory
Dík za tu kurzívu. Hm, mám z toho rozporuplné pocity: je v tom pocit zhnusení, ale i všehna obvyklá klišé, která možnmo lze vysledovat v takovýchto povídkách. Třeba poslední odstavec byl již moc, na druhou stranu předposlední se mi zamlouval. A hned v prvních větách se ti opakuje dvakrát slovo "byla" a občas vypadne interpunkce. Ale v zádsadě...
Podlě mě je ta kurzíva k nečtění, v druhém odstavci jsem vyčerpáním padl, což je škoda, protože povídka nevypadá špatně.