Poetické ráno

        Poslouchal jsem tiché zvuky tvých kroků, když ještě ospalé bloudily po podlaze, zatímco já ležel pod dekou, z níž mi do kůže pronikalo teplo tvého těla, a se zavřenýma očima vnímal tvou uspěchanou přítomnost, protkanou vůní čerstvě zalité kávy.
Měkké našlapování tvých nohou, stále trochu malátných spánkem, či snad pár sklenkami vína, co jsme vypili před spaním a které teď opuštěné stály na mém nočním stolku, přešlo do koupelny, odkud se ozval zvuk puštěné sprchy a tiché dopadání kapek na tvou hladkou kůži.

        Otevřel jsem oči a za unavených zvuků ospalého rána nechal své tělo koupat v prvních paprscích sotva vyšlého slunce.
        Na okenní sklo, ještě prochladlé nočními stíny, lehce ťukl vánek a zkřehlými prsty po něm kreslil vzkazy, podobné těm, co se píší rtěnkou na zrcadlo. V těch slovech, nakreslených do okna neviditelným inkoustem, nebo snad jen mou vlastní naivně pošetilou myslí, byla slyšet píseň, píseň o lásce, nenávisti, o krvavé něze, o nás dvou.

        Opatrné krůčky tvých bosých nohou se znovu vtiskly do koberce a postel se trochu pohnula novou vahou. Kapky na tvém nahém těle se třpytily v čerstvých paprscích denního světla, které se bavilo dětsky bezstarostnou snahou proměnit je v perly.
        Tvé prsty se mi vpletly do vlasů, rozcuchaných spánkem, tak jako smutek tvých vlhkých očí do mé duše, křehké vyčerpáním. Na jednu kratičkou vteřinu jsem ochutnal hořkost tvých rozpraskaných rtů a na posteli, náhle nepřirozeně studené, jsem zase ležel sám.
        „Zase ti ublíží,“ zašeptal jsem a můj najednou nespokojený hlas těmi pár nevhodnými slovy zničil veškerou poetičnost onoho sotva probuzeného rána, o které jsem ještě ani nestačil rozhodnout, zda tam vážně byla, nebo jsem ji pouze přisnil myslí zaslepenou některými ze svých mnoha deformujících stavů křehkého polovědomí, které vnímá jen krásu vlastních naivních snů.
        „Já vím,“ pohled na tvé napůl oblečené tělo, ještě ne zakryté, ale už ztrácejí pohodlnou nahotu mi jedním z nepochopitelných zvratů mé choré mysli zcela nelogicky připomněl zapomenutý šálek horké kávy na kuchyňské lince.
        „Tak nechoď, nemusíš,“ tvůj chladný pohled mi jasně naznačil, že jsem jen naivní hlupák a nejspíš to byla pravda, mívám tendenci lpět na nereálných snech a někdy pozdě v noci tajně skrývat slané slzy do polštáře, co neobejme a nepohladí, jen proto, že ty sny jsou tak daleko z dosahu mých chtivých prstů.
        „Já chci, miluju ho,“ pár posledních uspěchaných krůčku se rozběhlo bytem, než je přehlušilo téměř neslyšné vrznutí zavíraných dveří.

---