Hadí jed

Dřív jsem s nůší plnou díků nosila na prostředníku kroužek zlatý s hlavou hada, vždycky jsem tě měla ráda, ale jak čas běžel dál, už ses vzorně nechoval, přešels k zlobě tenkou lávku, asi dostals jednu dávku ze dvou zubů a jed hadí; ruka tvá mě nepohladí, nedržíš a nechráníš mě, přízeň má je jako břímě, nelaskáš mě, neobjímáš, na lásku mou zapomínáš, v tom tvá zloba pramení – hadí krev máš v rameni. Jedovatá je to zmije, hadí krev v mé srdce vlije, nemá stláno na růžích, tak si vlezla pod kůži. Mráz naskočí, kůže husí, had s prstu pryč už jít musí, s prostředníka kroužek stáhnu, po tvé lásce stále prahnu. Ať jdu lesem nebo pouští, nezradí mě, neopouští, had mé teplo stále hlídá, drží se mě jako bída. Zřím, zda není na hrudi, hned myšlenku zapudím, s prstu v srdce vešel – zrada, na prsou si hřeju hada.

---