Pověsti jsou příběhy hrané v kulisách krajin - rozhovor s O. Fibichem

Ondřej Fibich je antikvář, ale i básník a spisovatel orientující se především na tradice, duši lidí a krajiny Prácheňského kraje. Nedávno  vydal již druhý díl pověstí z cyklu Prácheňský poklad.

Proč sbíráte právě pověsti?

Rozhodl jsem se sbírat pověsti z celého Prácheňského kraje, protože ho vnímám jako historicky legitimní území, které tady trvalo několik set let a určitým způsobem stále ovlivňuje vztahy mezi lidmi, mezi městy a do velké míry i v krajině, která plynule přechází z jednoho místa do druhého a nejsou tam žádné viditelné hranice. Ty hranice jsou spíš v nás.

Jak vzniklo členění pověstí, regionálně či tématicky?

Při rozdělení jsem vycházel ze správního rozdělení z roku 1852, kdy Prácheňský kraj zaobíral v podstatě 14 okresů od Kašperských Hor přes Netolicko až po Mirovicko a Březnicko. Tímto způsobem jsem začal pověsti třídit a teď chystám třetí díl, který bude takovým cestopisem po těch původních okresech a jejich pověstech. Bude to takový průvodce na víkend. Zdirad J.K. Čech, který ilustruje Prácheňský poklad, do knihy  nakreslí mapu, podle níž se budou moci lidé orientovat.

Mohli bychom zrekapitulovat první dva díly cyklu pověstí Prácheňský poklad, které už byly vydány?

První díl jsou pověsti z Písecka, Strakonicka a Pošumaví, tedy z nejbližšího regionu, co se kolem rozprostírá. To bylo dané už tím, že jsem sbíral pověsti z Písku a okolí, které vyšly v knize Písecká strašidla aneb Čertovy obrázky.

Druhý díl se jmenuje Pověsti z kraje mezi Třemšínem, Ostrým a Libínem, což je vlastně trojúhelník, který topograficky Prácheňský kraj vymezuje. Každý si může představit, jak velký to je prostor a jak obrovské bohatství v sobě skrývá. My krajinu vnímáme často jako nějaké kulisy – hrady, křížky, kapličky, remízky, a ty pověsti jsou vlastně příběhy hrané v těchto kulisách.

Jaký bude závěrečný čtvrtý díl, který celý cyklus uzavře?

Na průřezu dvaceti pověstí bychom rádi s Janem Bílým, který se zabývá metodou rodinných konstelací, vylíčili vnitřní život a svět předků s přesahem do našich životů. Týkají se vlastně každého z nás. Rodinné konstelace totiž hledají rovnováhu mezi lidmi, kteří jsou pokrevně spjati nebo jsou spjati místem. Bude to  let ne proti proudu času, ale do duše každého z nás. Věřím, že kniha bude pro lidi velkým překvapením, ale i inspirací a přál bych si, aby byla zároveň velkou posilou.

Jak při třídění, zaznamenávání a interpretaci pověstí postupujete?

Úroveň zaznamenávání pověstí je velice křivolaká  a často sběratelé, kteří přišli přede mnou, pověsti nevhodně beletrizovali, anebo je i dokonce upravovali a „zmravňovali“. Snažím se pověsti podávat jako základní syžet, v němž jsou základní hodnoty a výpovědi. Jsou tam historické záznamy, obraz mentality lidí a další věci – jak se vztahovat k hospodářství, zvířatům, jak mezi sebou řešit rodinné a rodové konflikty. To všechno nám pověsti svým způsobem dávají jako radu. Myslím si, že naši předkové nebyli hlupáci, ale že nám odevzdali to nejlepší, a proto jsem soubor nazval Prácheňský poklad.

Vydáváte knihy pověstí vlastním nákladem. Dovedu si představit, že to je finančně velmi náročné. Jak je důležitá podpora od sponzorů, měst či jiných mecenášů?

Jako prvořadou věc považuji duchovní podporu. Třeba k druhému dílu se přihlásilo asi 15 starostů měst z historických okresů Prácheňska. To považuji za naprosto důležité. Mohl jsem cítit, že je to zajímá a že se cítí součástí proudu zdejšího života. Města se skrze své starosty vlastně přihlásila ke svým tradicím, což je naprosto výjimečné a zásadní. Tím, že naváží na energii svých předků, tak se jejich energie při spravování měst násobí.

V těch městech pak dělám v domovech stáří, ve školách, knihovnách a jinde  přednášky o pověstech a jejich poselství. Díky koordinaci se starostkami a starosty se daří oslovovat i širokou veřejnost. Je to jedna z nejdůležitějších součástí mého života, protože bez lidí bychom nebyli nic. Když někam přijdu do malé vesničky a vyprávím o jejich úžasných předcích, tak ti lidé jen rozkvetou a vidí, že i obyčejní lidé mají svou cenu na tomto světě. A právě tyto malé vsi  a malá města jsou kořením toho všeho, protože na ně ta pozornost není upřena prakticky nikdy. Snad kromě toho, když jsou nějaké katastrofické události. Pravá duše České republiky je právě v  obyčejných lidech z malých měst, protože jsme obklopeni obrovským kultem hvězd a mládí. To jsou ale věci, které se rozplynou jako dým, ale kontinuita života trvá, a je veliká ve své obyčejnosti.