Tři vtiřiny v Pařejži aneb anticestopis

Stál nade mnou a kroutil hlavou, tedy, nejspíš nade mnou stál a kroutil hlavou. Nejsem si úplně jistá, měla jsem totiž zavřené oči. Ne, nemůžu se mýlit, on nade mnou určitě stál a přitom kroutil hlavou. jsem si jistá, jelikož naprosto stejně to činil posledních šest dní, co si u něho odbývám svou návštěvní povinnost. Nehodlala jsem se ještě rozkoukávat, nejspíš bylo brzy, tedy, určitě bylo brzy, na hodinky jsem se sice nepodívala, páč žádné nevlastním, ale přilepená horní víčka k těm dolním mi vždy zaručeně prozradí, že na vstávání zatím ještě nepřišel ten správný čas. Když tak nad tím uvažuju, o kterém času lze prohlásit, že je ten správný, když se jedná o vstávání? Hm, takže radši šup s hlavou pod deku. Když mohl on včera předstírat orgasmus, proč bych já teď nemohla předstírat spánek?

„Seš v Pařejži a hodláš to tu celou dobu prochrupat?“

Hm, řečnická otázka, tu by řečník neměl klást, pokud touží po odpovědi. Pouze skřípu zubama, nevědomky, samozřejmě.

„Byl sem pro bagetky. Dáme chálku a vyrazíme, což což?“

Aktiv jeden! Ke všemu si tak nechutně pomlaskává. Och, žaludeční štávy. Cítím je v puse, v jejich polykání mám slušnou praxi. Ode dneška nepiju!

„Tož vstávej už, hej? Pařejž volá! Hádej, co sem přines? Bagetky, mlask mlask.“

Nadšenec jeden! To by bylo, abych nezaznamenala, že byl pro bagetky! Při oblíkání jednou upadl, pak třikrát narazil do stolu, zpropadeně dlouho harašil v batohu, pak cinkal mincemi, dupal, smrkal, chrchlal, pak zase to dupání, šelestění … chvíle ticha, a pak na mě ode dveří zahulákal: „Du pro bagetky!“ Pravda, nejsem zrovna bystrého úsudku, ale to ze mě snad ještě nečiní úplného magora.

Žaludeční šťávy šplhaj výš a výš. Decentně si odkrknu. A slovo decentně volím z prostého důvodu, že kombinace „říhla jsem si jako prase na romantickým pobytu v Paříži“ by byla příliš sprostá. Spánek holt předstírám stejně mizerně jako on včerejší orgasmus.

„No, já ti říkal, že ti bude blbě. Tož jak chytneš slinu.“, pomlaskal si a pokračoval v ranním přemlouvání:“Vstávej, nacháluješ se, bude líp, ať konečně můžem vyrazit.“

Hryžu se do tváře, ale psst, i když, lidi dělaj ze spaní i horší věci, než je tohle a krkání.

Přistoupí blíž k posteli. Rukou si přidržím deku, kdyby mi ji chtěl náhodou strhnout. Jeho plány však nejsou vůbec zákeřné, místo hrubého násilí mě přeněžně pohladí po boku ... přes deku. Naivka jeden! Tohle by neprobudilo ani zhýčkanou princeznu na hrášku. Sedne si na kraj lůžka a já zatím stále piluju svou životní roli mrtvého brouka.

„Vidim vidim, že seš vzhůru, nehraj mrtvého brouka. Co chceš dneska vidět? Je modrá vobloha, sluníčko svítí ...“, ani se svým vysokým IQ se ovšem nedokázal ubránit infantilitě.

Znechuceně jsem tedy přetrhla onen sladkokyselý monolog vulgárním rýmem:„Lenička nemaká, má všechno v píči“, s takovou kocovinou mě bohužel nic lepší nenapadlo.

„Něco povídáš?“, optal se vítězně: „Sem věděl, že nespíš!“

Na mluvení ze spánku to asi neuhraju, nepoštěstilo se mi ovládnout herecký talent. Líně vystrčím hlavu zpod deky a vidím zase jenom Jeho. Počítám minuty, kolik jsem s ním strávila za posledních šest dní … vkuse. Včera jsem měla spoustu času na počítání. V počítání jsem vážně dobrá. Místo studia češtiny na oustecké sorbonně jsem si měla zvolit spíše matematiku. Škoda, že jsem nikdy nepochopila geometrickou řadu. Nekonečné čtyři hodiny s užvaněným kolegou mého společníka by mě k tomu možná i donutily. Opravdu ráda si povídám s lidmi, ale ne francouzky. Po 45 minutách jsem přestala předstírat, že rozumím. Ztuhl mi úsměv a od věčného přitakávání mi ke všemu ztuhlo za krkem. Aspoň si kluci Sorbonnisti pokecali. Kromě láhve vína se se mnou totiž nikdo nebavil. Máti by pravila, že jsem se konečně dostala do lepší společnosti. Tož to já za dobrou společnost spíše považovala ten hodně povedený ročník vína, které mi třímalo celý večer v ruce. Tedy, za ty prachy to rozhodně dobrý ročník být musel! Víno za tři eura, to ve Francii nepijou ani bezdomovci.

Z přemítání mě opět vytrhl můj společník: „Co včil? Co včil?“, ptal se a cenil na mě bílý zoubečky, byla z něho cítit zubní pasta. Ze mě táhlo laciné víno.

„Přestaň na mě zkoušet ty svoje jazykový patvary. Aspoň po ránu, ju?“, odsekla jsem mu a znovu se zalarvila do deky.

„No no, češtinu pizdim mnohem miň jak vy tam na západu..“

Zase jsem byla přinucená vykuklit se a poopravit jeho sdělení: „Na severu! Ústí je na severu, ne na západu. Rozumím, proti nám ste pořád wild east, ale z geografického hlediska České republiky to je sever, ne západ, ale sever! A fakt se nejedná vo žádný spiknutí kartografů, věř mi.“

„Se vomlouvám za případné zeměpisné excesy. Pro mě to tam je hic sunt leones. Nejvetší edukaci si zvládla právě teď ty, kdyžs me poučila, že to sever a ne západ. Tož nebudeš se válet celej den v posteli. Vstávej, zétra si budeš moc chrupkat jak dlouho chceš.“

Nádech – výdech, nádech – výdech. Hlavně zhluboka. Desetkrát, ehm .. radši dvacetkrát, pro jistotu. Nádech - výdech.

„A propos … Kam bysme chodili? Vždyť jedu ve čtyři domů, to stejně nikam nestihnem jít. Já už sem stejně všechno viděla. Na, na, jen se koukni.“, do ruky jsem mu rvala svůj cestovní zápisník, se kterým jsem po náruživé noci ve smířlivém obětí usnula. Poslední zápisek – „vožrala sem se jako prase“ - je rovněž spojen s jednou památkou. Zasním se. Chlastací most naproti Pont Neuf. Olivy v bazalkovém pestu, francouzské bagety a litry vína. Nebyl tam záchod. Litry vína. Tlačil mě močák. Zavlažila jsem nebližší strom. Vlastně byl hodně vzdálený. Učůrla jsem si do kalhotek.

„No čti, čti …“, pobízím ho: „Eiffelovka, Louvre, Notre-Dame, Invalidovna, Montmartre, Moulin Rouge, SacréCouer, Bastilla, opera, Pompiduovo centrum, Pantheon, Sorbonna, Luxembourský zahrady, Montparnasse, La Defénse, Versailles, Champs-Elysées …“, ani jsem tohle všechno nedočetla a posteskla si: „Proboha, vždyť sem viděla už všechno! Já už nic nechci, ať mi celá Pařejž políbí. Zlatej Děčín! Tam máme jeden zámek, jeden kýčovitej hrádek k tomu, Tesco, Kaufland, Lidl, Hypernovu a sme spokojení. Vždyť mně tam vlastně nic nechybí.“

„Tož tos toho vlastně moc neviděla.“, prohlásil s žoviálním úsměvem, při kterém cenil ty svoje bílé zoubečky a z pusy mu byla cítit zubní pasta. Na rozdíl ode mě. Vytřeštila jsem oči. Copak skutečně nedoceňuje, že jsem s ním absolvovala celičké muzeum v Louvru? Byl tam už sedmkrát. Nadšeně vyprávěl, jak tam pokaždé nalezne něco nového. Já - umělecký barbar – jsem to prožívala jako pět bolavých hodin. Stačilo by mi vidět Svobodu jak vede lid na barikády a Monu Lisu. Svobodě bych okoukla ňadro a Monu Lisu si z povinnosti vyfotila. Jinak bych si dovedla představit, že bych fretkovským tempem nezhlédla všech sedm oddělení od celého Egypta, Orientu, přes všechna ta staletí až k středověku a novověku. „Šup, šup, ať stihnem všechno! Eště musíš vidět Chamurapiho zákoník a sochu Afrodité a islámské umění a korunovační klenoty Ludvíka XV. a Michelangolovy sochy a obraz Sv. Magdaleny.“, úplně jako bych ho znovu slyšela.Poučoval mě přitom o umění, o historii a čím víc mě takhle poučoval, tím víc jsem si připadala jako magor, tudíž bych teď skutečně ocenila, kdyby ten čas hejbl kostrou a já už seděla na svém teplém místečku v autobusu a pasivně do sebe ládovala všechny ty slaboduché filmy, které během cesty pouští.Nechť žije konzum!

Nakonec jsem kapitulovla, vstala z postele, oblékla své poslední, avšak přesto špinavé hadry, zabalila si svoje věci do batůžku (kromě jedněch kalhotek, přisprostle jsem je zastrčila do škvíry mezi matrace, to aby bylo veselo, až mu přijede další návštěva. Intuice mě zatím nikdy nezklamala! Další návštěvou v jeho pařížském hotýlku určitě bude jeho „ofiko“slečna. Pomsta za historickou přednášku s přesnými letopočty o napoleonových bitvách jest sladká!).

Hygiena, snídaně a bez protestů se podvolit jeho plánům, tak zněl můj plán.

„Rodinovo muzeum? Což, což? Známe, Rodina?, známe? Říká nám to něco? Víme, kdo to byl?“

„Samozřejmě, že známe.“, odvětím dotčeně.

„Takže víme, že to byl jeden z největších francouzských sochařů 19. století? Že vycházel z antiky?, gotiky? a orientálního umění? Známe jeho hru se světlem a stínem? Známe? Což?“

Usmívám se jak magor a přitakávám hlavou. Ostře se mi ozývá bolavá šíje. Ach, už vím, to včerejší přitakávání Francouzovi.

Z mé strany jemné nuance protestu: „Seš si jistej, že to pak stihnem na ten bus? Já bych radši jela dřív. Znáš mě, ne? Mně se pokaždý něco přihodí, raději bych jela už teď, nakoupíme vínka, já sem mamce taky chtěla nějaký přivíst a počkáme tam na ten bus, můžem si udělat piknik, bude pohodička.“

Já totiž bojím, bojím, že po mně bude v Rodinově muzeu chtít, abych poznávala sochy podle názvu a já přitom znám jenom tu jeho Bránu pekel a zároveň to považuju za svůj největší edukační úspěch.

„Tož jen na chvilku, jukneme akorát do zahrad, dáme kávičku, na nádro tě pak hodim auto. Je tam velké nákupní středisko, tak naberu nějaké vínka. Spojím příjemné s užitečným.“, pravil a následně si mohutně pomlaskával.

Rodinovo muzeum. Jsem magor, jsem trubka, jsem hovado. Jsem holt analfabet jak se sluší a patří. Myslela jsem, že znám Bránu pekel, omyl, neznala jsem ji dostatečně.

„Víme, jak dlouho na tom Rodin pracoval?“, jeho otázka zjištovací – moje noční můra..

„Ehm … douho.“

On se ovšem jen tak nevzdal: „A to jak dlouho? Víme nebo se necháme podat?“

Má odpověd neurčitá: „Hodně dlouho.“

Jeho vítězné: „Achááá … takže určitě víme, že třicet sedm let?“ a já na to: „Samozřejmě, myslela jsem, že tak kolem třiceti. Holt trochu vedle.“, usměju se, hlavně žádnou další otázku, prosím, prostě se jenom směj a žvatlej o nesmyslech jako já. Aspoň jednou.

„A víme, co tím Rodin znázorňuje?“, nedal pokoj a nedal.

„Bránu do pekla?“

„No .. a?“

„A co?“

„Víme, že to je scéna znázorňující Dante Alighieriho Božskou komedii? Toho pána známe? Studuješ literaturu? Což?“

„Známe, představ si, že známe.“, konečně něco, kde jsem cítila aspoň trochu půdy pod nohama, ačkoliv věřím, že on by mi je rychle mohl podhrabat, takže jsem využila náhle se vyskytnuvší kavárničky a zvolala: „Jé, nedáme kávičku?“

„Tož to dobrá, dobrá.“, pomlaskával si.

Usadili jsme se na venkovní terásku a já TO najednou cítila.

Kávička, pohodička, on sice žvatlá cosi o historii kávového zrna, já ovšem vypínám. Sluníčko svítí, svěží vzduch, vůně kávy, čokoládový dortík, šišlavo-chrochtavá francouzština .. ááách … už to cítím!

Konečně Paříž.