Dovolená

Dovolená

Ne že by byla ošklivá. To rozhodně ne. Asi Švýcarka. A s poslintanou mikinou bych se taky ještě dokázal vyrovnat. Dokonce i ohlušující chrápání není nic, co by mě vyvedlo z míry. Naproti tomu rameno měnící se pomalu ale jistě v anorganickou hmotu a hlasitě se o pozornost hlásící močový měchýř už byly moc. Darem z nebes byl klidný hlas kapitána, oznamující ve všech možných jazycích to, že je možné že v brzké době zažijeme lehké turbulence. Ještě než stačil hlášení doříkat v posledním jazyce (pravděpodobně jakési směsce mandarínštiny a vlámštiny), začaly obaly od nepoživatelných potravin spolu s kelímky tancovat svůj pekelný čardáš. Normálně na tom nebývá nic veselého, ale tentokrát mě to potěšilo. Zátěž byla totiž vzhůru a rameno na svobodě. Okamžitě se mi začala francouzsky omlouvat a já česky mlčel a připitoměle se usmíval na důkaz toho, že nerozumím ani slovo. Pak zkusila italštinu. Nic. Němčinu. Tady už sem ze sebe dokázal vymámit: „Ich verstehe nicht.“ Konečně dostala moudrý nápad začít se domlouvat jazykem kterému dnes už rozumí snad každý a já to nadšeně přijal. Ona ale mezi každé nepatřila a tak poté co se mě anglicky zeptala, jestli mluvím anglicky, mezinárodní znakovou řečí mi naznačila, že ona ne. Tak jsem stejnou řečí dal najevo že jdu na záchod. Když jsem se po půl hodině ve frontě konečně vyprázdnil, vrátil jsem se s dobrým úmyslem že se prospím. Tentokrát jsem slintal já na ni. Na letišti jsme se dozvěděli o impulzivním výletu našich zavazadel, která si cestou odskočila do Tokia a k nám se hodlala připojit možná pozítří. Dovolená započala fantasticky.