Co mi vyprávěl náš dům

Napsala jsem ji v hodině literatury, blíží se mi maturita, takže trénujeme... :) A téma zní: Co mi vyprávěl náš dům...

Co mi vyprávěl náš dům Bylo nebylo, zámožná rodina Adamsových se jednou rozhodla, že se poohlédne po venkovských domech určených na prodej. Adamsovi žili ve velkoměstě a už měli po krk hlučného, znečištěného a přelidněného města. Toužili po klidu a kráse venkovské přírody. Pan a paní Adamsovi měli dvě děti – staršího syna Samuela a mladší dceru Anitu. Jednoho krásného víkendového dne se vydali s realitním makléřem na venkov. Prvních pět domů rodinu moc neoslovilo, byly to domy staré, oprýskané a bez ducha. Až šestý dům byl zvláštní, mohutný, starý, z 19. století, přesto byl zachovalý. Paní Adamsová z něj byla unešená, vždyť na chodbě visel velký křišťálový lustr, v ložnici byly starožitné skříně a postel s nebesy. Zanedlouho byl dům prodaný. V krátkém čase se všichni v domě zabydleli a začali se přátelit se sousedy. Právě od nich poprvé zjistili, že se prý v domě kdysi přihodily tragické události, proto dům tak dlouho zel prázdnotou. Nikdo v něm nechtěl bydlet. Pan Adams nad podobnými řečmi vždy jen mávl rukou a dodal: „Takovým kecům já nevěřím.“ Ale jeho dcera Anita milovala horory, duchovno a ráda poslouchala své nové kamarádky, když vyprávěly o jejím domě. „Říkal ti už někdo, že v tom domě kdysi bydlela bohatá rodina? Prej tam bydleli manželé se třemi dětmi. Jednou někdo unesl jejich děti, žena zešílela a chtěla zabít muže. Muž ji v sebeobraně bodnul nůž do zad, a aby vraždu ututlal, zakopal ji na zahradě.“ Anita se jednou dívala sama doma na televizi. Najednou k ní kdosi promluvil. Byl to spíše šepot, ale Anitu to vyděsilo. Začala pátrat po zdroji neznámého zvuku. Zvuky byly stále zřetelnější a zřetelnější, až jim nakonec porozuměla. To k ní promluvil dům: „Odejděte dřív, než se vám něco zlého stane! Jsem prokletý… Každý, kdo tu kdy bydlel, zešílel nebo byl zavražděn.“ Anita lapala po dechu, nevěřila svým uším. V témže okamžiku se přemístila do 19. století. Uviděla mladý pár, jejich děti, které si spolu hrály a služku. Nevšimli si Anity, připadala si jako duch. Čas náhle zrychlil, jako kdyby Anita dala přetočit film dopředu. Ti dva se hádali. Žena hystericky řvala na svého muže: „Ty zrůdo, určitě jsi moje děti někam schoval, aby ses mi pomstil za nevěru, za to ponížení! Nenávidím tě, proklínám tě!!!“ Házela po něm vše, co jí do ruky přišlo a nakonec na něho skočila, zaryla mu nehty do zad a začala ho kousat. Muž řval bolestí, bezděky vzal, co se mu do ruky přimotalo a bodnul ji. Bohužel oním vražedným předmětem byl nůž a muž tak svoji ženu nechtěně zabil. Anita chtěla být co nejdřív zpátky, plakala, proklínala hlas domu, nemohla nikam utéct, nebylo úniku. Otočila se od zamčených dveří a na chodbě uviděla muže, jak táhne svoji ženu ven, na zahradu. Byl zpocený, napůl šílený, celý rozklepaný a šeptal: „Miláčku, promiň mi to.“ Šel směrem ke dveřím. Anita zděšením vykřikla a omdlela. Po chvilce se probrala, otevřela oči a nad ní stal ten vrah, ten pološílený blázen, koukal se přímo na ni. V Anitě by se v tu chvíli krve nedořezal. V ruce držel nůž a jen procedil skrz zuby: „Nikdo se to nedozví, zabiju tě!“ Anita se plazila dozadu snažíc se mu uniknout. „Panebože, zachraňte mě někdo,“ modlila se. „Anito, jsi v pořádku?“ ptala se jí maminka a třepala s ní. Pomalu otevřela oči, nevěřila, že už je konec. Tak to byl jen strašidelný sen, pomyslela si. Řekla matce o svém snu a ta jí odpověděla: „Holčičko, já sice všemu tomu, co jsem o našem strašidelném domě slyšela, nevěřím, ale neboj se, budeme se zase stěhovat, dneska jsem se dozvěděla, že tatínek dostal lepší práci v Praze.“ Anitě se ulevilo a v duchu děkovala svému domu za varování, pořád vyděšená ze svého snu…

---