Sněhová krev

Nemůžu se ubránit pocitu, že tahle věc neměla být napsána ...

      Jemnými paprsky nočního stříbra se tiše proplétá kovově hořkoslané bolení našich pošetilých snů, co si konečky mlčících prstů vpisujeme do kůže, aby jejich tíha nezlámala váhavě tlukoucí srdce, posmutnělá vlastní falší.
      Není to láska a není to nenávist, je to zapomínat a být zapomenut, je to pád, křehký pád na dno zoufalství, že samota bolí, že duše trpce zarůstá němým stínem vlastního smutnění, které sice nevyrveš lživou upřímností našich doteků, ale které bez ní nedokážeš snést.

      S každým dalším douškem zoufalého blouznění z tvých rozpraskaných rtů mě už navždy je trochu míň o city, co nemají proč plát, trochu víc o teplo, které znamená nebýt sám, i když jen na zlomek vteřiny, věčně nehybný ve zmrzlých kapkách ztraceného času.
      Stopy tvých studených dlaní na mém nahém těle bolí neupřímností, jako krvácející rány hořkou solí, a já se vpíjím do slaných kapek vlastní krve na špičkách tvých něhou zkřehlých prstů a bojím se být láskou, protože na lásku se umírá, protože krvácení duše nezastavíš a já nechci, nechci být tvým koncem, když tichem stříbrošedé noci roztahuješ křídla, co jsem ti tíhou svých upřímných lží vepsal pod kůži a bláhově věříš, že tě unesou.

      Víš lásko, ty nejsi jako ostatní, jsi víc než všechno, míň než nic, jsi těžce hořkoslaná kapka rosy, co sklouzla z nehybných rtů na čerstvě padlý sníh, aby se vpila do jeho žil a svou lehce kovovou červení poničila jeho bílou nevinnost, jsi jemná vločka onoho sněhu, roztálá na těch rozpraskaných rtech.

      Proto odcházím, protože ti nechci ublížit svou uspěchanou přítomností, protože vím, jak může vypadat štěstí ve tvých očích a že já jej tam svými ztuhlými prsty nenakreslím, i kdyby samy chtěly, protože vím jak bolí, když tě potřebuju, když bez tebe neumím žít, ale poslal jsem tě pryč ...

---