Romeo a Julie hadr

   Bylo pravé poledne, slunce pálilo jak to jen šlo a na obloze ani mráček nenasvědčoval změnu. Tráva se kroutila, smažila a snažila se kořínkem dosáhnout k vodě, leč marně. Než však stačila uschnout úplně, přiběhla antilopa a posvačila.

   Byl tedy hic a z vody se vynořilo oko, které mrklo. Pak se zas ponořilo, kolem proletěl pták a sezobnul mouchu. Oko se sem tam vynořilo i se svým nosem, ale nikdy ne na delší čas, než bylo třeba k nadechnutí.

   Konečně nastala tma a tentokrát se kromě oka a nosu vynořil i zbytek těla hrošice Blanky.

   „To bylo vedro, co?“ hrochla na kamaráda Kubu. Kuba byl také hroch a s Blankou se znali už od narození, protože jejich matky je porodily zároveň.

   „To tedy bylo, bejt venku, můžou mi pštrosi dělat na zádech svý vejce jako buvolí oka.“ A oba přátelé se zasmáli, až se vlny zvedly. Hroši mají zvláštní smysl pro humor, protože se celý den potápějí a mají spoustu času vymýšlet tak komplikované hlášky, že se v nich nakonec sami nevyznají. Sami se jim pak s přáteli smějí, ale kamarádi se smějí jen ze slušnosti, poněvadž nemají šajn, o co jde.

   Blanka s Kubou se pásli suchou trávou, občas něco hrochli, ale jen tak o ničem, aby hrochání nestálo. No, však to známe.

   Zničehonic se ozvalo burácení a proud světla ozářil naše dva hrochy. Lovci! Blesklo oběma hlavou a dali se do zběsilého běhu. Jenže co jsou hroší nohy proti silnému motoru americké výroby a jeho čtyřem kolům. Blanka byla víc ve formě a Kuba začal ztrácet, pletly se mu nohy a ve svém ohromném hroším duchu láteřil, že se tak přejídá a sliboval si, že pokud to přežije, začne pravidelně běhat. Lovec Džon zacílil, vypálil a Kuba klesnul k zemi.

   „Skvělá rána Džone.“

   „Díky Džorži.“ Seskočili z auta a šli si pro trofej.

   Blanka neměla tucha, co se přihodilo, stále utíkala, až se konečně zanořila do řeky a čekala na Kubu. Určitě se jen zpozdil, říkala si, ale čas, který ubíhal, byl neúprosný ve svém soudu. Z jejích očí počaly vytékat velké hroší slzy. Kubíčku! Hrochla si pro sebe.

   Džorž se rozmáchl mačetou a o pár vteřin později mu zakřupalo v hrdle, jak se do něj zakousnul lev Slávek. Džon se otočil, ale jeho nohy byly stejně špatné jako jeho muška. Kuba se zvedl a to by jeden neřekl, jak umí sprintovat nasranej hroch. Džon to měl za sebou poměrně stejně rychle jako Džorž.

   „A je pokoj,“ usmál se Slávek na Kubu, „dobře si to zahrál.“ Byli to totiž kamarádi a oba nesnášeli pomyšlení, jak členové jejich rodin plní soukromá muzea.

   „To víš, cvičil jsem, jo a dobrou chuť.“

   „Dík, a měj se kámo, čau.“

   „Čau.“

   Blanka by svými slzami rozvodnila řeku, kdyby nezvedla hlavu a nespatřila Kubu, jak v měsíčním svitu hrdě přežvykuje na břehu. Doplula na břeh a radostí porazila Kubu.

   „Ccco, co se stalo, no tak hrochej, myslela jsem, že…“

   „Klid, domluvili jsme se se Slávkem, to vraždění už muselo jednou skončit, vždyť by z nás byli za chvíli ze všech trofeje.“

   „Ale jak…?“

   „Ráno ti všechno přehrochám,“ a usmál se na Blanku. Pohlédli si do očí.

   Na měsíci se zrovna chlapík kochal rodnou planetou, když náhle se zablesklo v nocí zahalené části Země v místech, kde lze tušit Afriku. To byla obrovská hroší jiskra lásky, která vzplála mezi Blankou a Kubou.

   Byla to šťastná noc, k ránu sice začalo truchlení ve dvou rodinách v Americe, ale to už byla Blanka v tom.