...XY... ...láska... ...YX...

Láska není jen slovo

 

 

…

 

 

Zdá se to tak dávno. Sedm měsíců, dva dny, ...nevím kolik hodin. Fíjo, jak já se na ten ples těšila. Ještě nikdy před tím jsem takhle na plese nebyla. Takhle pozvaná. Zmínil se mi už dávno, že bude mít ples a jestli bych tam nešla. S ním. Ale to se jen zmínil, někdy mezi řečí. A pak najednou, že už se to blíží a jestli mi teda může koupit lístek. Jasně, že mohl. Byl to můj kluk. Chodili jsme spolu – jak vlastně dlouho? Pár měsíců? Půl roku? Ani nevím, ten vztah už nebyl „tím vztahem“.  Měla jsem ho ráda, to jo. Bylo to príma. I když teď vím, že láska to nebyla. Ale byl to príma vztah. A pak mě pozval na maturitní ples své školy.

Nervozita. Úplně si to vybavuju jako by to bylo včera. Rozpuštěný vlasy, culík, zase si je rozpustit. Ty domácí přípravy jsou vždycky nejhorší. Šaty jsem neřešila, v tom jsem měla jasno předem. Ale vlasy byly oříškem – ostatně vlasy jsou vždycky oříšek. Umyjete si své dlouhé vlasy a počítáte s tím, že pak budou hrozně krásné, skvostné, super a jen je ladně rozhodíte po ramenou a bude. No, to tedy nebude! Umyla jsem vlasy a říkám – panebože! Zkouším za ucho, za druhý, za obě, ani za jedno, culík. Nic. Všechno ve mně budí stejný dojem – panebože! Snaha zbytku rodiny „oo, jako princezna!“ nikterak nepomáhá. Jsem v depresi, v časovém presu a v psychickém stavu rychle-se-blížícího zešílení. Dobře - nádech, výdech, vzhled ufouna již neřešit a klusat na autobus.

Sešli jsme se na Václaváku u koně. Ještě tam nebyl. Jeho kamarádi jo. Neznala jsem je. Přišel, políbil mě a já se před kamarády zarděla. Šli jsme do Lucerny. No jasně, fronty na šatnu. Řada lidí -nevida konce- čekajících na uložení svršků za symbolický peníz. Okamžitě využívám a už si jdu přezout boty. Proč snaha nasadit páskové jehly na stometrovém podpatku vždy končí krajním rozběsněním? Asi proto, že jsem líná rozepínat řemínky a vždy tam tu nohu rvu. Výsledek? Krajně rozběsněná a s rudou hlavou (nenašla jsem kam si sednout, proto celé přezouvání probíhalo vestoje s hlavou k zemi – krev se vlévala do tváře) jsem připravena k tanci. On ještě stále čeká frontu. Říká mi, jak jsem krásná. Snažím se nemyslet na svou tvář raka a vděčně přijímám lichotky.

Sedíme u stolu s jeho spolužáky. Vlastně nikoho neznám. Nikdo netancuje. Nikdo z nich. Dole na parketu lidé ano. Jsem rozpačitá. Pijí pivo. Kouří. Nepiju pivo. Nekouřím. Přede mnou stojí minerálka. Je tam jeden kluk. Je opilý? Něco jiného? Jeho pohled nevypadá přítomen v realitě. Něčím se mi líbí. Zamlouvá. Přitahuje mě. Musím na něj koukat. Asi proto, že on kouká na mě.

Pár jeho spolužáků mě vyzve k tanci. Jak já jsem ráda. Nekouřím, nepiju, ale tancovat umím. Ale jo, docela jim to jde. Kroky znaj. Ti kluci jsou sympatičtí. Ale tam ten jeden... -je jinej. Neprohodili jsme spolu slovo. Nebo jo? Možná „ahoj“. Ten kluk je zvláštní. Přitahuje mě to, pořád se na něj kouknout. Stočit k němu pohled a okamžitě uhnout. Dívá se na mě? Taky se na mě dívá? Dívá. Vedle mě sedí ten můj. Můj kluk. Proč koukám na jiného kluka, když jsem na plese svého kluka? A navíc ten jinej kluk je jeho spolužák. Neměla bych. Zase se na něj podívám.

 

 

…

 

 

Jakže říkala, že jsme spolu dlouho?Sedm měsíců a… a něco? Fíha. No jo, od toho plesu – zásluhou toho plesu. Ani jsem moc nevěděl, proč na ten ples jdu. Vlastně se mi tam vůbec nechtělo. Nikoho jsem nepozval, já osobně jsem nikým z naší ryze pánské třídy pozván také nebyl, nematuruju, ani prvák nejsem, do tanečních jsem nechodil. Kluci říkali, že jdou, tak jsem šel taky.

Prosím tě, trochu se učeš. Vždyť to máš celý zmačkaný. Hlavně se neopij! Není nad máminy rady. Kde mám sakra sako? Nejsou ty kalhoty krátký? Co to kvádro z loňska? Snad mi bude, když tak si půjčím bráchovo. Hm, ňáký peníze, kravatu,  motýlka. Kravatu, motýlka? Ani jedno. Beztak je to celý na nic. Už teď si připadám jak šašek. Jo! Mobil. Slyším tátovu radu, ať mám stejný ponožky a ať si prej nablejskám boty – letí  na to holky. Jasně, tati. Říkám, ať na mě nečekaj. Jdu.

S lidma ze třídy se scházíme na Václaváku. U koně. Moc jich tam není. Prej už šli. Nikam nekvaltujeme. Shodujeme se, že začátek oželíme – s těžkým srdcem. Imatrikulace prváků zrovna moc vtipem nehýří. Jdeme ještě na pivko? Tam to bude zas drahý jak *****. Jdeme na pivko.

Lucerna. Vystát frontu na šatnu, strčit lístek do kapsy, pozdravit známý, najít náš stůl, zasednout – tancovat se nechystám. Nevím vlastně jak (taneční mě minuly – spíš já je, plně cíleně), nemám s kým a ostatně - vůbec o to nestojím.                Oo, tamhle je náš stoleček – bezva. Kluci už tam jsou. Před každým pivo. Zdá se to do pohody. Drží nám místa. Beru židli u zdi, objednávám pivko. Žádný nový tváře.

Hele, tady ho máme. Říkal, že si přivede slečnu. Prej ňáká holka z gymplu. Jakže už jsou spolu dlouho? Nevím. Je mi to fuk. Je hezká. Sedí šikmo přede mnou. Sedí vedle ní - její přítel, můj spolužák. Můj kámoš. Musím na ní koukat. Musí na mě koukat? Proč na mě kouká?! Už mám krapet napito.

Zas ty oči. Pohled. Kouká na mě? Má krásný oči. Nevypadá to, že by se k sobě nějak měli. Chodí vůbec ještě spolu? Zas když sem s ním šla. Ale… - říkal, že už to moc neklape. Prej se neozývá a jeho přestává bavit furt se jí vnucovat. Je hezká. Malinká.

 

 

…

 

 

Chodíme spolu sedm měsíců, dva dny a … a několik hodin, řekla ona.

No jo, od toho plesu - zásluhou toho plesu, řekl on.

 

 

…

 

 

Dva týdny po plesu se s ním rozešla - se svým přítelem. Jeho spolužákem. Jeho kámošem. Musela na něj pořád myslet – na kámoše. Byl takovej zvláštní… -jinej. Týden na to se jí ozval. Z ničeho nic. Jak? Vzal si od spolužáka číslo? Snad. Musel na ní pořád myslet – na ty oči, pohled.  Napsal jí. Uběhlo půl druhého týdnu. Sešli se.

On s růží. Ona rozpuštěné vlasy.

 

 

…

 

 

Chodíme spolu sedm měsíců, dva dny a … a několik hodin, řekla ona.

No jo, od toho plesu - zásluhou toho plesu, řekl on.

 

 

…

 

 

 

---