MDCXI

Lev ležel na boku, šedivá hříva na něm zplihle visela, jako ozdobný límec na žebrákovi, chlupy se znaveně táhly k zemi a odhalovaly mapy lysé kůže a strupů, v černé tlamě jen pár viklajících se zubů.

Jen kousek od čenichu mu ležel kus masa, ráno čerstvého a plného snad ještě teplé krve a lákajícího až bolestně a stejně nedosažitelného jako mihotavý pouštní přelud, jako včerejšek. Jako zítřek.

Malá louže pod masem zčernala, krev se srážela a zasychala. A když se do klece vplížila studená noc, do temnoty se ponořilo vše, tak samozřejmě a tiše, jako by nikdy ani žádný den nebyl, byla jen černota a sny tak vybledlé a mlhavé, že je nebylo možno rozeznat, zůstávala jen vzpomínka na vzpomínku, prázdné místo, kde zůstal jen otisk v prachu.

Císař pro svého lva velmi truchlil. Chtěl uspořádat velký smuteční průvod městem, rozeznít všechny zvony a nechat za něj sloužit mši. Kněží se toho pomyšlení děsili a císaři ho rozmlouvali. Odmítli otevřít bránu nebes zdechlé obří kočce, navíc darované císaři pohanem. Císař pak musel pověřit správce, aby pro něj našel nějakého zbloudilého kazatele, který by byl ochoten obřad vykonat.

Vychrtlému knězi stoupala pára od úst,někam nahoru do temnoty, kam už nedozářilo světlo třepetajících se pochodní. Správce a několik pomocníků zvonili lopatami o zmrzlou zem, latinská modlitba se mísila s tichým českým a německým láteřením, vykopaná díra se šklebila, tudy nemohla vést cesta do ráje. Císař stál smutně a odevzdaně, když čtyři pomocníci namáhavě spouštěli mrtvolu do jámy, byla těžká a provazy je řezaly do rukou, naštěstí jáma nebyla příliš hluboká a najednou lev už ležel, přikryt černým plátnem a císař měl pocit, že v hrobě je ještě místo i pro něj. Kněz zavřel knihu a amen, lva pohladila první sprška zmrzlé hlíny, císař se křižuje, obrací se a odchází, snad věnovat modlitbu mrtvému příteli nebo nepokojně snít, v hlavě vířil smuteční průvod, vlnil se městem, nebylo jisto, čí tělo odpočívá ve velkém černém kočáru, černá látka v hrobu je stále ještě vidět, hrobníci pracují pomalu. Císař jde, úzkost mu svírá hrdlo,je to strach  či se snad v létě příliš nadýchal požárů, ohňů, které mu zanesly do kostí led, ohňů, které sám rozkřesal a které  stravovaly jeho vlastní město.

Pak odchází i kněz a správce posílá domů dva pomocníky. Dva ještě zůstávají a vytahují nože, správce se rozhlíží a hrobníci skáčí do jámy, lví kůže se dá dobře prodat, ale mršina je těžká,nemohou ji ani pořádně obrátit, v hrobu je málo místa a  na práci není dobře vidět, svit pochodní kreslí živé stíny a oni se začínají bát a tak se jen dohodnou, kůži nechají být a odřezávají jen hlavu, už ji podávají nahoru správci, ten se pod její vahou prohýbá, kleje, z hlavy visí cáry kůže, aspoň, že krev už dávno neteče. Vytrhají ještě drápy, vše zabalí do velkého kusu plátna a pak je teprve konec, hlína vše překryje, umlčí, ukonejší.