Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSlabost?
30. 11. 2007
1
6
1355
Autor
smalllemon
Cítím se slabá.
Neskutečně slabá.
Bojím se zítřka.
Prvně v životě pláču nad osudem, který mě dosud vedl kupředu.
Šla sem hrdě za ním.
Se vztyčenou hlavou a krásnými představami.
Představami o síle, štěstí a moudrosti.
Nikdy sem se nechtěla vzdát, ale přišlo to tak náhle.
Z ničeho nic vše skončilo.
Všechno se zahalilo do šedavé mlhy.
Okna v místnosti jsou zamlžená a dveře zamčené z venku.
Dřevěné skříně se dávno rozpadly v prach.
Zrcadlo se vysypalo z rámu a já šlapu v jeho střepech.
Jsem pořezaná, ale nevnímám tu bolest.
Myslím na tebe.
Na tebe a naši lásku vzpomínáš?
Chtěla bych to zažít znovu.
Jít po tvém boku a myslet na štěstí které mě potkalo.
Ale nejde to.
Sem tu zamčená, pořezaná a zničená.
Rukávem se snažím otřít okno, ale jen ho víc zamažu krví.
Zavřu oči.
Nemyslím na nic.
Je mi líp.
Když je otevřu, vše je najednou bílé.
Zmizely střepy, okno, dveře i ty skříně!
V dálce vidím modravou záři.
Připomíná mi domov.
Rozběhnu se za ní!
Na tváři, ani nevím odkud, se mi objeví úsměv.
V hlavě slyším zvony.
Ale záře se vzdaluje.
Nevzdám to!
Běžím dál!
Beznadějně.
Vyčerpáním klesnu k zemi.
Zase ležím v těch střepech.
Rozhlédnu se.
Temnotu místnosti prosvětluje jen kaluž rudé krve.
Položím hlavu a už vnímám jen tu temnotu.
Sem jí plná.
Jsem slabá.
Dveře se pomalu otevřou a někdo vejde.
Nevím kdo, ale jeho přítomnost mě hřeje.
Sedne si ke mně a obejme mě.
Nemůžu se hnout, ani mu poděkovat.
Nemůžu nic.
On mě jen vezme do náručí a nese pryč.
Pryč z té temné místnosti.
Pryč od ostrého skla a prachu.
Pryč z místnosti plné krve a smutku.
Položí mě do měkké trávy a omyje ze mě všechnu krev.
Jako by omyl i tu tíhu.
Pohlédnu mu do tváře.
Pohlédnu do tvojí tváře.
V koutku se vděčně usměji.
Naposledy mě políbíš a já odejdu šťastná.
Šťastná, že si byl se mnou.
Šťastná, že sem tě mohla ještě spatřit.
Šťastná, že si mě osvobodil z mého vězení.
Stalo se to co sem si přála.
Naposledy jsem pocítila tvoji lásku.
Hřejivý pocit něhy a uspokojení duše.
Už nejsem slabá.
Život mi nic nevrátí, ale přesto ti za vše děkuji.
Vždy sem tě milovala
Neskutečně slabá.
Bojím se zítřka.
Prvně v životě pláču nad osudem, který mě dosud vedl kupředu.
Šla sem hrdě za ním.
Se vztyčenou hlavou a krásnými představami.
Představami o síle, štěstí a moudrosti.
Nikdy sem se nechtěla vzdát, ale přišlo to tak náhle.
Z ničeho nic vše skončilo.
Všechno se zahalilo do šedavé mlhy.
Okna v místnosti jsou zamlžená a dveře zamčené z venku.
Dřevěné skříně se dávno rozpadly v prach.
Zrcadlo se vysypalo z rámu a já šlapu v jeho střepech.
Jsem pořezaná, ale nevnímám tu bolest.
Myslím na tebe.
Na tebe a naši lásku vzpomínáš?
Chtěla bych to zažít znovu.
Jít po tvém boku a myslet na štěstí které mě potkalo.
Ale nejde to.
Sem tu zamčená, pořezaná a zničená.
Rukávem se snažím otřít okno, ale jen ho víc zamažu krví.
Zavřu oči.
Nemyslím na nic.
Je mi líp.
Když je otevřu, vše je najednou bílé.
Zmizely střepy, okno, dveře i ty skříně!
V dálce vidím modravou záři.
Připomíná mi domov.
Rozběhnu se za ní!
Na tváři, ani nevím odkud, se mi objeví úsměv.
V hlavě slyším zvony.
Ale záře se vzdaluje.
Nevzdám to!
Běžím dál!
Beznadějně.
Vyčerpáním klesnu k zemi.
Zase ležím v těch střepech.
Rozhlédnu se.
Temnotu místnosti prosvětluje jen kaluž rudé krve.
Položím hlavu a už vnímám jen tu temnotu.
Sem jí plná.
Jsem slabá.
Dveře se pomalu otevřou a někdo vejde.
Nevím kdo, ale jeho přítomnost mě hřeje.
Sedne si ke mně a obejme mě.
Nemůžu se hnout, ani mu poděkovat.
Nemůžu nic.
On mě jen vezme do náručí a nese pryč.
Pryč z té temné místnosti.
Pryč od ostrého skla a prachu.
Pryč z místnosti plné krve a smutku.
Položí mě do měkké trávy a omyje ze mě všechnu krev.
Jako by omyl i tu tíhu.
Pohlédnu mu do tváře.
Pohlédnu do tvojí tváře.
V koutku se vděčně usměji.
Naposledy mě políbíš a já odejdu šťastná.
Šťastná, že si byl se mnou.
Šťastná, že sem tě mohla ještě spatřit.
Šťastná, že si mě osvobodil z mého vězení.
Stalo se to co sem si přála.
Naposledy jsem pocítila tvoji lásku.
Hřejivý pocit něhy a uspokojení duše.
Už nejsem slabá.
Život mi nic nevrátí, ale přesto ti za vše děkuji.
Vždy sem tě milovala
6 názorů
smalllemon
22. 09. 2013Kdo má alespoň trochu představivosti, neodsoudil by to... Vaše hloupost ;)
opäť ti tam chýba veľa čiarok...
a je tam asi 4x toľko slov, než by sa, vzhľadom na tému, patrilo...
Usmáty_autor
23. 02. 2008
člověk až cítí stebou*
cituji: "Nepronásleduj toho, kdo tě ze svého srdce vyloučil, vyhneš se bolestným pokoření!"
Snad se to toho týká, jestli ne, tak sem to tak úplně nepochopil, ale to neva...