Monolog VIII

Dokaži psát jen když mám opravdu špatnou náladu...snad mi odpustíte, že tu nebude nikdy nic veselého a optimistického :-) A omlouvám se za pravopisné chyby...:-))

Chci křičet a nedostává se mi hlasu,

chci běžet a nohy mě neposlouchají,

vím, že můj hlas nikdo neuslyší,

vím, že mě mé nohy nedokáží odnést dostatečně daleko

 

Teď vím co je to zoufalství

Chtít a nemít nic

Chtít a nemoci nic získat

 

Jsi blízko a daleko

cítím tvé ruce v jediném objetí,

brečím při vzpomínce

tak bezpečně a krásně mi bylo

tys daleko, daleko...

Teď vím co je to zoufalství

 

Odumírám jak utržená květina bez vody,

vznáší se těsně na hladinou,

asi uschne...

 

Jen občas, když se hladina zavlní

lehce se dotkne

Žije jen z mála, vzpomínky a naděje

 

Co si přeješ více květino?

Nekonečnou dobu čekání na vlnky na hladině?

Uschnout by možná bylo lepší...

 

Tolik bolesti jsi vytrpěla,

kořínky ti usekaly, ale nehynulas,

houževnatá jsi, ale co teď???

Jsi na rozhraní dvou světů,

naděje a zapomnění

Stále hledíš ke světlu, ale propadáš se do temnoty...

Koho to zajímá?Je někdo takový?Doufáš...

 

V co doufáš?! Proč pořád doufáš, pořád máš naději...

Nespálila ses už dost?! Hloupá květino...

Co když už žádné vlnky nebodou?

Uschneš stejně, tak proč ničíš svou duši hloupou nadějí?

 

Přijmi realitu, nebuď naivní

voda se nezbedne, nezahalí tvou ránu a ty nebudeš moci pít,

nikdy se to nestane, nikdy...

---