Poslední vlak

V pustině jsem uviděl stvoření, nahé, zvířecké, které dřepíc na zemi drželo v rukou své srdce a pojídalo je. Povídám, "Je dobré, příteli?" "Je hořké, hořké," odpovědělo, "ale já je mám rád, protože je to mé srdce." Stephen Crane Políbím tě, holka, a obejmu tě, udělám s tebou všechno to, co jsem ti slíbil v hodině půlnoční. Wilson Pickett

Na to, že byla srpnová noc a léto bylo v plném proudu, byla docela zima. Oblékl jsem si sako, které jsem měl doposud švihácky přehozené přes rameno a pokračoval směrem, kterým mi Mecky poradil, že dojdu k Hlavnímu nádraží. Než jsme se rozdělili, šel jsem rovně. Snažil jsem se na sobě nedat nic znát, být nad věcí, být v pohodě. Znáte ten pocit, když už jste přelili míru a chce se vám zvracet, ale není vám ještě zas tak úplně jedno, co by si o vás ostatní pomysleli, kdybyste jim na špičkách svých vyleštěných bot předložili svoji napůl strávenou večeři? Že ne? Tak takhle nějak jsem se cítil.

Teď už to ale bylo jedno, teď už jsem byl sám. Celý svět se se mnou točil v jednom dlouhém rozmazaném valčíku a chodník se přede mnou zvedal a zase klesal, jako rozbouřená vodní hladina. Zdi domů, o které jsem se chtěl opřít (když už jsem si myslel, že o některou z "vln" zakopnu) přede mnou ustupovali a já se motal, jako nudle v bandě. Do háje, jak já jsem se opil!

"To musíš zapít, ty vole. Tvoje první povýšení, to se musí zapít!" ještě teď slyším Johnnyho hecování.

Zastavil jsem se na své pouti odnikud nikam a opřel se o pouliční lampu, abych udržel rovnováhu. Z pravé kapsy od kalhot jsem vytáhl mobil a jedním stisknutím jej rozsvítil. Čísla ukazující čas se mi slévala a zase rozlévala po celé ploše displeje. Musel jsem pořádně zaostřit, abych je rozpoznal. 23:50. Díky Bohu za digital. Na ciferníku bych určitě nenašel ručičky. Bylo 23:50, nevěděl jsem ani přibližně, kde jsem a čas byl proti mně.

Poslední, půlnoční vlak vyjíždí z nádraží ve 23:59. Uložil jsem mobil zpátky do kapsy, pustil se lampy a rozeběhl se proti vlnám šplouchajícího chodníku. Asi po padesáti metrech se mi do cesty postavila metrová vlna a já o ní zakopl a rozplácl se jako rozjetá žába.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vyhrabal zpátky na nohy a oprášil si z obleku, který jsem zrovna včera vyzvedával z čistírny, šedé skvrny od pouličního prachu. Naštěstí nebyl nikde prodřený. Několikrát jsem se otočil kolem dokola, až jsem dočista ztratil přehled o tom, kterým směrem jsem chtěl původně jít. Z toho se mi udělalo tak špatně, až jsem se předklonil a začal dávit. Proud narůžovělých zvratků ze mě vytryskl jako proud vody z hasičské hadice. Když jsem konečně přestal, oči jsem měl slepené slzami, jak jsem je v křeči způsobené zvracením zavíral a v ústech se mi mísila chuť piva, tuňáka a omastku. Setřel jsem si z brady kousek cibule a znovu se podíval na hodiny na mobilu. 23:57.

V tu chvíli mne nadobro ovládla panika, a tak jsem se znovu rozběhl. Následovalo okno. Jak jsem se jen odtamtud dostal na nádraží, o tom nemám ani páru. Znovu jsem se "probral", až když jsem míjel koncové cvoky na jedenácté koleji a výstup z podchodu na první nástupiště. Vlak tam ještě stál.

Od posledního vagonu mě dělilo asi už jen sto metrů, když se v dálce mihla postava výpravčího. Nadechoval jsem se k výkřiku, ale byl jsem tak zadýchaný, že ze mě nevyšlo ani hlásku. Zbývalo padesát metrů a jen pár vteřin než se dveře od pantografu se sykotem zavřou a nechají mě napospas nočnímu Hlavnímu nádraží, když výpravčí zvedal svou pravou ruku, ve které už pevně třímal plácačku.

Dvacet metrů. Muž s červenou čepicí sahá levou rukou po píšťalce, která mu dosud klidně vysela na červené šňůrce, uvázané kolem krku. Přikládá píšťalku k ústům. Skoro už slyším, jak to v ní tiše hvízdá, když se skrz ni nadechuje k následnému zahvízdání.

Deset metrů. Doslova mílovými skoky, jako atlet soutěžící v trojskoku se už na dosah ruky přibližuji ke dveřím posledního vagonu. Už k nim natahuji obě ruce, když se z dálky ozývá dlouhý hvizd píšťalky. Nevnímám, jak výpravčí zvedá plácačku směrem ke strojvedoucímu, soustředím se jen na dveře. Jen na ty červené dveře, které každou vteřinou začnou syčet, jakoby mi chtěly říct: "Pozzzzzdě, sssssynku."

A taky že ano. S hlasitým syčením se dveře začínají zavírat nejdřív pomalu, ale na půli cesty zrychlují. Podaří se mi mezi ně na poslední chvíli vklínit ruce. Všechny svaly napnuté, dveře se na několik setin sekundy zastaví a mě se podaří vmáčknout se mezi ně. Se silou ramen lisovacího stroje se do mě opírají a já nemohu dýchat.

„Hlavně, ať se nerozjede,“ pomyslím si.

Tlak na hrudník je nesnesitelný. Bezradně vzhlédnu k výpravčímu s nadějí, že si mě všimnul (musel si mě přeci všimnout, sakra), ale ten se nepřestal dívat na druhou stranu a paži, ve které třímá plácačku, má stále vztyčenou směrem k lokomotivě. Vší silou jsem se zapřel o polovinu dveří, která mi drtila hrudník, a zatlačil. Dveře o píď povolily a já mohl opět dýchat. Znovu jsem se do dveří opřel, až se mi je podařilo otevřít natolik, že jsem mohl vklouznout dovnitř.

Opíral jsem se o madla dveří a snažil se znovu popadnout dech, zatím co se kola soupravy daly do pohybu a vlak se začal s táhlým skřípotem rozjíždět. Když se mi znovu ustálil dech, zvedl jsem hlavu z madel a to, co jsem na několik málo vteřin uviděl v okénku dveří, mi jej opět vyrazilo.

Vlak právě projížděl kolem hubeného výpravčího v tmavě modré železničářské uniformě. Jak jsem zvedal zrak od podlahy, první čeho jsem si na něm všiml, byla špatně uvázaná kravata, pak špičatá brada, úzké rty a propadlé bledé tváře. Ten muž (jestli to byl vůbec muž) byl tak bledý, že mu pleť skoro splývala s košilí.

„Ježiši Kriste!“

Z křídově bílého obličeje bez nosu, na jehož místě zely v pokožce jen dvě dírky velikosti špendlíkových hlaviček, na mě hleděly dvě černé bulvy. Oči bez zornic, bez duhovky, černé jako sama noc a plné nekonečné temnoty mne přitahovaly jako magnet. Jejich mrazivý pohled se mi zarýval pod kůži a razil si cestu až do morku kostí. Zíral jsem do nich a cítil, jak mi naskakuje husí kůže a vstávají chloupky po celém těle. Chlad prostupoval celým mým tělem a s každým výdechem mi od úst stoupaly obláčky páry.

Průvodčí schoval plácačku v podpaží levé ruky, pravačkou smeknul červenou nádražáckou čepici (lebku měl úplně holou, tak holou a bílou, že se leskla v záři světel na nástupišti jako perla. Jako perla protkaná pavučinou vystouplých žil barvy královské modři) a táhlým groteskním gestem se mi uklonil. Ještě než se mi ztratil z dohledu, stihl mne obdarovat širokým úsměvem, který odhalil pravidelné, žluté špičáky, jaké má snad jen on a pila na dřevo. V tu chvíli jsem si ještě bláhově myslel, že se mi to zdá. Dopotácel jsem se ke dveřím od sedadlového prostoru, kde jsem se narovnal a zhluboka se nadechl.

Jen na sobě nedat znát, že jsem úplně na kaši. Je až komické, jak vám někdy záleží na dobrém mínění o vaší osobě u lidí, které jste v životě neviděli a nejspíš už ani neuvidíte. Vydechl jsem a vzal za kliku. Dveře se se skřípotem napůl otevřely. Už jsem chtěl vstoupit, když vlak najel na výhybku v místech, kde se kříží koleje. Celý vagon mírně nadskočil a já nadskočil s ním.

Na okamžik jsem ztratil rovnováhu a opřel se plnou vahou do otvírajících se dveří, ve snaze nesvalit se na zem jako pytel chmele. Dveře tupě narazili do ramene pána v kostkovaném saku, který seděl hned za nimi, až mu z ruky vyletěly noviny, které právě četl.

„Pardon,“ omluvil jsem se polohlasem, když jsem už zase stál pevně na nohou a zavíral za sebou dveře.

„Dávejte větší pozor, člověče!“ osočil se na mě muž skládaje si na kufřík, který měl posazený na klíně, rozházené noviny. Zmohl jsem se na omluvné přikývnutí a pokračoval jsem uličkou mezi sedadly.

Došel jsem doprostřed vagonu, kam si obvykle sedávám, ale moje místo bylo obsazené. Na sedačce seděl kluk, na první pohled jen o málo starší než já, a rozkročmo na něm mu na klíně seděla nejspíš jeho přítelkyně. Jemu jsem nevěnoval větší pozornost, zato jí si nešlo nevšimnout!

Chvilku jsem tam jen tak stál a pozoroval ji, jak ho líbá. Svým pevným zadečkem vtěsnaným do kraťoučké minisukýnky mu přejížděla po celé délce stehen sem a tam. Ve světle zářivky se jí leskl piercing v pupíku, který na mě vlivem pravidelných pohybů jejích dokonalých kyčlí házel světelná prasátka. Její prsa, upnutá v přiléhavém bílém tílku se jí dmula pod jeho pěstěnou bradkou, kterou mu částečně zakrývaly její ruce, jak ho při líbání držela za tváře. On měl svou levou ruku položenou na jejím perfektním zadečku a pravou jí držel jemně za krk.

Do tváře jsem jí neviděl, protože jí měla zakrytou záclonou svých dlouhých kaštanově hnědých vlasů, kterou jedním ladným pohybem hlavy přehodila na druhou stranu. Tímto kouzlem se mi odhalila její opálená tvář s jemnými rysy. Mezi plnými rty, které na krátký okamžik přestaly líbat rty jejího přítele, prosvítaly dokonale bílé a pravidelné zuby. Špičatým nosánkem mi mířila přímo doprostřed hrudi, a když od sebe rozpletla své dlouhé řasy, odzbrojila mě jediným pohledem svých smaragdově zelených očí.

Překvapením jsem odvrátil zrak, možná jsem se i trošku zastyděl a pokračoval dál uličkou mezi sedadly. Došel jsem skoro až na začátek posledního vagonu, k sedadlu, na kterém bylo černým fixem napsáno: „Smrt je jen začátek“. Tam jsem se konečně posadil a chvíli jen tupě zíral z okýnka na světla pouličních lamp a oken domů, která ubíhala spolu s krajinou zahalenou do tmy někam do dálky, kde mi mizela z dohledu, jako svatojánské mušky ztrácející se v bažinách.

 Sáhl jsem do náprsní kapsy u saka pro iPod, že si cestu vlakem zkrátím posloucháním nějaké hudby, abych neusnul a nepřejel. Když jsem si ale všiml displeje podlitého černo-fialovou skvrnou, dostal jsem na sebe vztek. Musel jsem ho rozbít, když jsem běžel na vlak a upadl. Čtyři tisíce v hajzlu, a to jen pro pár piv! Já sem ale debil! Vložil jsem přístroj zpět do náprsenky a dál sledoval světla ve tmě na druhé straně okýnka. Pozoroval jsem, jak mizí a znovu se objevují, splývají ve světelné hady, jako když dítě krouží ve vzduchu zapálenou prskavkou, až nakonec všechna najednou zhasla. Usnul jsem.

 

 

 

S šíleným zaskřípěním brzd a prudkým cuknutím se vlak z ničeho nic zastavil. Skoro jsem při tom spadl ze sedačky. Rozmrzele a ospale jsem si promnul oči. Pravou tvář jsem měl úplně ledovou, ztuhlou a necitlivou. Při tom zjištění jsem na okamžik propadl čiré panice. Jen co jsem se rozhlédl kolem sebe, bylo mi jasné, proč to tak je.

Na okénku, o které jsem se opíral celou tu dobu, co jsem spal, zatím mráz vykreslil obraz ve svém originálním stylu. Rám okna a stěny vagonu v jeho těsné blízkosti byli pokryty jemnou vrstvou jinovatky a uvnitř soupravy byla najednou ukrutná zima. Neovladatelně jsem se třásl, drkotal zuby a s každým výdechem mi od úst stoupal obláček páry.

„Co se t-to krucinál děje?!“

Naklonil jsem se do uličky a spatřil muže v kostkovaném saku, jak přešlapuje u dveří přidržujíc si vztyčené límce saka u tváří a nadává na dráhy. Přítel „kočky, která mi zasedla místo“ vstal, rozepnul si mikinu a přehodil ji své přítelkyni přes holá ramena. Ta se na něj vděčně usmála a okamžitě se do ní zabalila. Na okamžik se zarazil, když si všiml, že se na něj dívám, ale pak se posadil zpátky vedle své dívky, která se k němu okamžitě přitulila.

Po vzoru muže v kostkovaném saku jsem si vyhrnul límec saka až ke krku, vstal a přešel uličku k protějším sedačkám. Dlaní pravé ruky jsem očistil mrazem zastřené okno a pak přiložil obě ruce palci ke spánkům, abych skrz něj lépe viděl ven. Na druhé straně hustě sněžilo a tmu protínaly jen jiskry, které se snášely odněkud shora na zem a pohasínaly v čerstvě napadaném sněhu.

„Sníh v srpnu?!“ zamumlal jsem si sám pro sebe, když v těsné blízkosti na druhé straně za oknem něco přeběhlo.

Leknutím jsem sebou trhl, až jsem se posadil na podlahu mezi sedačkami.

„Co to sakra bylo?!“

Vypadlo primární osvětlení.

Celý vagon na chvíli potemněl, než naskočila mléčná nouzová světla. Teď už jsem si nepotřeboval stínit dlaněmi, abych viděl, jak venku chumelí a ze střechy vlaku se na zem snáší déšť jisker, které tak pomáhaly nouzovému osvětlení alespoň trochu projasnit vnitřek soupravy.

Stěny vagonu vrzaly pod náporem mrazivého větru, který venku rozpoutal bílé peklo. Kromě vrzání protínalo hrobové ticho uvnitř soupravy jen zlověstné a nervy drásající bzučení nouzového osvětlení. Slyšel jsem muže v kostkovaném saku, jak se nadechuje k dalšímu lamentování, když se z předních vagónů začaly ozývat výkřiky doprovázený nářkem a pláčem.

Seděl jsem tam, kam jsem leknutím upadl, když mi „ta věc“ přeběhla před očima a rychle jsem oddychoval. Měl jsem strach, třásl jsem se zimou a srdce mi bušilo jako kopyta dostihového koně cválajícího cílovou rovinkou. Slyšel jsem, jak „ten s bradkou“ uklidňuje svou přítelkyni, která tiše vzlykala. Hrdelní výkřiky a sténání k nám doléhalo čím dál tím hlasitěji a zdálo se, jakoby se přibližovalo. Pomalu jsem se postavil na nohy a nejistě vkročil do uličky.

„K-kam d-dete?“ vypadlo z muže v kostkovaném saku.

„Já…“ nevěděl jsem co říct, a už vůbec jsem netušil, co dělat. Vždyť mě dnes povýšili, ještě před několika hodinami jsem seděl s Meckym, Johnnym a několika dalšími jejich kamarády v pizzerii a bezstarostně se opíjel na oslavu kariérního postupu.

„…jdu se tam podívat.“ vysoukal jsem ze sebe s překvapivou jistotou v hlase.

V duchu jsem si přál, aby se nabídl, že půjde se mnou, ale místo toho tam jen dál stál a nevěřícně na mě zíral s ústy otevřenými dokořán a límci stále přitisknutými k tvářím. Otočil jsem se k němu zády, opatrně vzal za kliku a pomalu otevřel dveře.

Prostor u vstupních dveří byl prázdný. Po obou stranách byly velké červené dveře, obě zavřené. Po obou stranách stoupala úzká a krátká schodiště asi o pěti schodech, která vedla do mezipatra, do kterého jsem opatrně nahlédl nejdřív jedním, pak druhým schodištěm. Mezipatro se zdálo být prázdné.

Jak jsem tak stál pod jedním ze dvou schodišť, napadlo mě vyzkoušet, jestli se nedají alespoň jedny ze dvou dveří otevřít. Uchopil jsem každou kliku jednou rukou a zatlačil je od sebe. Kliky se pohnuly, ale zámek nepřeskočil. Zatáhl jsem za kliky, ale dveře se neotevřely. Zkusil jsem si pomoci tím, že jsem se zapřel nohou o jednu z klik, ale nic. Ani druhé dveře nešly otevřít. Skoro se zdálo, že jsou k sobě navzájem přimrzlé. Jinovatka kolem klik, pantů a spár se třpytila jako klenotnictví.

Nejistě jsem vystoupil na první schod, který pode mnou výhružně zapraskal. Přitisknutý zády ke stěně vagonu jsem se sunul po schodišti nahoru. Postupně jsem zdolal druhý, třetí i čtvrtý schod. Ještě jeden a budu v mezipatře. Odtud už uvidím přes další schodiště do patra vagonu. Vkročil jsem pravou nohou do mezipatra a naklonil se tak, abych viděl do patra, když se proti mně rozpřáhla něčí ruka.

Jen tak tak jsem se stačil ráně vyhnout, zapotácel jsem se a skončil na zádech mezi sedačkami v mezipatře. Přímo nade mnou stál průvodčí, v ruce držel kleště na jízdenky, kterými se po mě ohnal. Chvíli jsme na sebe zírali jako zkoprnělí, když se ke mně nakonec sehnul, podávaje mi ruku. S jeho pomocí jsem se opět postavil na nohy a udělal pár kroků ke schodišti do patra.

„Promiňte,“ evidentně nevěděl co říct, stejně jako já.

„To nic. Je tu ještě…“ nestihl jsem to ani doříct, když okénko ve dveřích do průchodu mezi vagony rozrazila sněhově bílá ruka a chytla zezadu průvodčího pod krkem. Zatřásla s ním jako s hadrovým panákem. Brašna se mu svezla po paži dolů na podlahu.

Vykřikl jsem překvapením a ustoupil o dva kroky zpět, div jsem se znovu nesvalil na zem. To už si ale ruka přitáhla průvodčího až ke dveřím. V jeho očích se dala číst zřetelná a čistá hrůza. Zmítal se v pevném sevření, všemožně se z něj snažil vyprostit a chroptěl, jak se nemohl nadechnout. Zpoza průvodčího se z rozbitého okna za rukou vynořila už i mramorově bílá lebka protkaná sítí královsky modrých žil. Okamžitě jsem si uvědomil, že beznosý výpravčí na Hlavním nádraží nebyl žádným výplodem mé fantazie. Byl skutečný, tak skutečný, že stačilo jen natáhnout ruku a mohl jsem si na něj sáhnout.

Průvodčí se nepřestával zmítat, ani když jeho obličej začal pomalu modrat vlivem nedostatku kyslíku. Výpravčí naklonil hlavu k jeho krku, otevřel ústa a odhalil tak dvě řady nepravidelných špičáků, které se okamžitě zabořili do masa oběti. Z průvodčího vystříkla purpurově rudá krev, která mu potřísnila oblek i brašnu, dosud ležící na zemi.

Natáhl jsem se po ní, popadl ji a utíkal ke schodům dolů do přízemí vagonu. Za mnou se ozývaly mlaskavé zvuky řinoucí se krve, hrdelní chroptění umírajícího průvodčího a zvuk trhaného masa. Výpravčí řval a syčel jako kočkovitá šelma.

Zabouchl jsem za sebou dveře od přízemí vagonu a zády se o ně opřel celou svou vahou. Rozepnul jsem přezku na kabele a volnou rukou se v ní přehraboval. Někde tady přece musí být, hergot! Pocítil jsem, jak mi mráz přebíhá dolů po zádech a zarazil se nad tím, že veškeré ty hrůzné zvuky naráz utichly.

Opatrně jsem se otočil a za dveřmi stál on. Bílou košili a tmavě modré nádražácké sako měl potřísněny čerstvou krví, která mu ještě teplá stékala po bradě. Kouřilo se z ní. I zuby, odhalené v širokém úsměvu měl zalité krví. Stál tam a hleděl na mě těma černýma očima, jakoby mě studoval.

Prudce vyrazil s nesnesitelným sluch drásajícím řevem. Štěstí, že jsem se stačil včas opřít o dveře, aby je nerozrazil. Vysypal jsem obsah kabely na zem. Po podlaze se rázem rozlétla píšťalka, baterka se zeleným světlem, jízdní řád, vlakový řád, několik manuálů a brožur, razítko, bloček s nevyplněnými jízdenkami, bloček na pokuty a spousta dalších věcí.

Mezi všemi těmi věcmi, hrstkou drobných a několika propiskami leželo to, co jsem hledal. Výpravčí nepřestal řvát jako zvíře chycené v kleci a vší silou se pokoušel dostat se dovnitř. Narážel do dveří tak nepříčetně, až jsem se bál, že už je neudržím. Opatrně jsem se sehnul pro čtverhranný klíč, tak abych nepovolil v blokování dveří. Nemohl jsem na něj ale dosáhnout. Pohlédl jsem hlouběji do vagonu a spatřil ostatní tři cestující ztuhlé jako sochy. Uchopil jsem tedy jízdní řád a přiblížil si jím klíč.

Když jsem zasunul klíč do zámku a zamknul dveře, uviděl jsem, že na druhé straně dveří už nikdo není. Zmateně jsem těkal pohledem po prostoru za dveřmi, ale výpravčí nikde. Když v tom jsem nad hlavou zaslechl zvuky utíkajících nohou. Otočil jsem se zpět do vagonu a setkal se s vyděšenými pohledy mých spolucestujících.

„Jděte od těch dveří!“ zakřičel jsem přes celou délku uličky na muže v kostkovaném saku, který tam stál, jak přimražený a klepal se zimou.

Rozběhl jsem se k němu, míjel jsem sedačku za sedačkou a v uších mi bušilo od tlukotu srdce, které mi strachem vystoupalo snad až do krku. Dostal jsem se asi dva metry před muže, když se mu za zády zjevil ten tvor. Leknutím jsem se prudce zastavil, až jsem to neustál a padl na zadek.

Zíral jsem na netvora přes mužovo rameno, tyčícího se nad ním v celé své velikosti. Mohl mít tak dva metry. Hlavu měl skloněnou těsně nad temenem podstatně menšího muže. Ten se pomalu otočil s vědomím, že to co za sebou spatří, bude v jeho životě to poslední. Jakmile proti sobě stáli tváří v tvář, otevřel netvor své oči barvy kouřových skel luxusního sporťáku a muž se v nich na okamžik mohl zhlédnout, jako ve dvou zrcadlech. Když netvor otevřel i svá vražedná ústa, zalila mužovi oči horká krev a potom už nic než černočerná tma.

Dívka vyjekla zděšením. Mužovo tělo se bezvládně svalilo k zemi a kostkované sako sálo kaluž čerstvé lidské krve, rozlévající se po podlaze. Hlavu s tělem spojovala jen holá, až na kost obnažená páteř. Hrdlo, jícen, svalstvo i ohryzek – nic z toho tam nebylo. Uslyšel jsem za sebou muže s bradkou, jak zvrací přes opěrku do uličky. Jeho přítelkyně se se znechucením zvedla a ustoupila pár kroků dál do vagonu. Ta věc pohlédla jejich směrem a zasyčela přes vyceněné špičáky.

Teď jsem mohl využít momentu překvapení. Prudce jsem se zvedl a vyskočil proti němu. Ve skrytu duše jsem doufal, že se mi podaří vystrčit ho ven ze sedadlového prostoru, zavřít a zamknout za ním dveře, ale lhal bych, kdybych řekl, že jsem věřil, že proti němu uspěji.

Neměl jsem jedinou šanci. Než jsem se ho stačil třeba jen dotknout, ohnal se proti mně levačkou a odrazil mne jako baseballový míček na jedno z oken mezi sedačkami. Ucítil jsem tupou ránu do hlavy, po které v okně zapraskalo a mně se na okamžik zatmělo před očima.

Ležel jsem pod oknem, skoro omráčen a hlava mě bolela jako střep z vratné láhve. Než se mi vrátil zrak, slyšel jsem jen vyděšený vřískot té dívky a prosby o slitování, které vycházely z úst jejího přítele, prokládané vzlykáním. Ozval se zoufalý výkřik a pak už jen zvuky trhaného masa, které s mlaskáním dopadalo na podlahu soupravy. Postavil jsem se.

„Uteč,“ řekl jsem tak tiše, že mě nemohla slyšet. Odkašlal jsem si.

„UTEČ!“ Dívka, jakoby se probrala ze spánku, trhla sebou a rozběhla se ke dveřím od vagonu, které byly zamazané krví průvodčího a… A zamčené!

I přes to všechno, co se v posledních vteřinách událo, jsem třímal klíč pořád v ruce.

„Počkej!“ otočila se.

Hodil jsem jí klíč přes celou délku vagonu. Netvor byl stále skloněný nad mrtvolou jejího kluka a hodoval na něm. Zašátral jsem prsty v náprsní kapse od saka a vyndal z ní rozbitý iPod. „Tak do tance, mládeži.“ napadlo mě, když jsem rozmotával zacuchaná sluchátka.

Potichu jsem se přikradl k hodujícímu zvířeti a naposledy se podíval za kráskou. Její dlouhé, kaštanově hnědé vlasy zmizely za odemčenými dveřmi. Přehodil jsem kabel od sluchátek té věci přes hlavu, zatáhl, překřížil oba konce a zatáhl ještě silněji. Netvor zachroptěl a postavil se. Tím, že byl vyšší než já, se mu smyčka kolem krku stáhla ještě víc, až se mu kabel zařízl do sněhově bílé kůže potřísněné lidskou krví. V panice se začal zmítat a naprázdno se ohánět hubenými pažemi. Jen těžko jsem se vyhýbal jeho ranám, aniž bych přitom nezavrávoral.

Pekelný výpravčí se začal dusit a z tenké linky na krku, kam se mu zařezávala sluchátka, mu v pramíncích stékala královsky modrá, až skoro černá krev. Jeho výpady ztrácely razanci a bylo znát, že mu docházejí síly. Ještě jednou se po mě ohnal, až se zapotácel tak, že šlápl na mrtvé tělo přítele té „slečny, která mi zasedla místo“ a skácel se na zem. Býval bych ho udržel ve smyčce, kdybych neuklouzl po zvratkách, které tam po sobě zanechal ten muž s bradkou. Noha mi podjela po něčem, co vypadalo jako kus mrkve. V tom pádu jsem si vzpomněl, jak se říká: „Ať zvracíte, co zvracíte, vždycky je v tom mrkev.“ a svalil se vedle netvora a mrtvoly. Konce sluchátek mi vyklouzly ze zpocených dlaní a smyčka kolem krku toho tvora se povolila.

Slyšel jsem skřípavé zasípání, jak se zhluboka nadechl. Pak zasyčel a vztekle zařval, jako zvíře, co se právě utrhlo ze řetězu. Ohnal se po mě ještě jednou, ale já stačil uhnout. Vyskočil jsem mu na záda a na chvíli se mi podařilo jej dostat do kravaty. Dusil jsem ho, co mi síly stačily, a cítil, jak se mi do rukávu od saka vpíjí jeho modro-černá krev. Netvor se znovu postavil na nohy a zařval ještě hlasitěji než předtím. Zmítal se lapen v mém sevření a narážel mnou o každé opěradlo sedačky, které jsme minuli cestou k východu z vagonu.

Když se vypotácel se mnou na zádech do prostoru u vstupních dveří, předklonil se skoro až k zemi a pak se vší silo odrazil zády proti stěně. Při nárazu jsem uslyšel, jak mi zakřupalo v zádech, bolest se dostavila okamžitě. Pustil jsem se ho a sjel po stěně k zemi, jako když sjedete stěrkou na okna po okenní tabuli.

Když jsem otevřel oči a vzhlédl k němu, spatřil jsem v jeho černých očích bez zornic, bez bělma, ještě něco jiného než nekonečnou prázdnotu a tmu. Čistý hněv a vztek se z toho pohledu dali číst tak snadno, jako těstovinová písmenka v polévce.

Vycenil na mě zuby a natáhl skrz ně vzduch, až to v něm zachrčelo, jako když startuje traktor. Pak zaklonil hlavu a zařval. Zrak mi sklouzl někam za jeho rameno a od srdce jsem se zasmál. Ta věc, překvapená něčím pro ni vůbec nečekaným, ustala v řevu a ohlédla se.

Jakmile tak učinila, schytala pořádnou ránu hasicím přístrojem přímo mezi oči. Pohledem se vrátila zpátky ke mně. Hněv a vztek se však vytratily a zrak jí zastřela tupá bolest. Z nozder velikosti špendlíkových hlaviček se proudem řinula tmavě modrá krev. Otočil se zpátky a schytal další ránu, po které se svalil na zem asi tak metr vedle mě a zařval bolestí. Dívka v minisukni pak odjistila hasičák, zmáčkla spoušť a na netvora se vyvalila vlna bílého prášku.

Všude v místnosti bylo během vteřiny bílo. Přes mlžný opar nebylo vůbec nic vidět a prach se mi vkradl až do plic, kde pálil jako sůl nasypaná na otevřenou ránu. V záchvatu kašle jsem si zakrýval ústa i nos pravou paží. Vzduch nasycený bílým prachem protnula rána hasicího přístroje dopadnuvšího na zem. Po něm následovalo hlasité křupnutí a bolestný ženský výkřik.

Jak prach opadal, všechno v místnosti se opět zviditelňovalo. Najednou jsem mohl opět vidět vstupní dveře do vagonu, hasicí přístroj na podlaze, dívku sedící v kaluži krve kousek od něj, hledící na mě prázdnýma očima plnýma slz. Její pleť během chvilky pozbyla veškerého letního opálení. Teď byla bílá, zsinalá.

Když se překulila z boku a opřela se zády o zeď naproti mně, všiml jsem si, že se levou rukou drží za zakrvácené pravé rameno. Její pravou paži držel v náručí netvor, který stál zády ke mně. Zavřela oči a poslední slza jí stekla až na špičku brady, kdy se na chvíli ustálila, aby jí pak mohla spolu s bezvládnou rukou spadnout do klína. Své smaragdově zelené oči už kráska neotevřela.

Ta věc se otočila čelem ke mně a upustila na zem dívčinu paži. Poklekla těsně vedle ní a po čtyřech jako kočka, se plížila ke mně. Mrazivý strach se vpíjel do mého roztřeseného těla každičkým pórem, a jak se netvor přibližoval blíž a blíž, můj obraz v jeho černých očích se zvětšoval.

Hleděli jsme si z očí do očí na vzdálenost několika centimetrů. Cítil jsem na tvářích jeho horký dech a pach srážející se krve na jeho bradě, zubech a kolem jeho rtů. Rozevřel své vražedné čelisti dokořán a zasyčel. Naposledy zaklonil hlavu ve vítězném řevu, když jsem se mu zakousl do hrdla, prokousl mu hrtan a rozdrtil ohryzek.

"Smrt je jen začátek" vzpomněl jsem si na nápis na sedačce a ústa mi okamžitě zaplavila trpká chuť studené netvorovy krve. Bylo to, jako kdybyste zkapalnili mramorový náhrobní kámen a pokusili se ho vypít. Ta tekutina se mi převalovala v ústech a na jazyku jako rtuť a jako olej ztékala jícnem do útrob mého rozlámaného těla. Slyšel jsem, jak netvorův řev přechází v hrdelní chroptění, až zanikl v nekonečném tichu. Cítil jsem, jak se mi rtuťovitá královská modř vlévá do očí, pohlcuje mi bělmo a kalí mi zrak i duhovku temnou, černo-černou nocí.

---