Hlídači myšlenek

Co mu asi přinesou?

Snad pachuť nesouhlasu

nebo stíny na talíři

místo večeře?

  Uprostřed cely hořel modrý oheň. Silueta postavy osvícená tak, že vypadala, jako by linka modrého světla obkreslovala její okraje, se třásla zimou.
  Zachmuřeně zíral do plamene, v prostoru za očima mu myšlenky ostré jako zvířecí drápy vyškrabovaly dolíky do vědomí.
 „Ticho tam!“ zařinčela kovová trubka, jak jí o mříže udeřil žalářník. „Žádný blbý myšlenky!“
  Tihle hlídači myšlenek, pomyslel si navzdory. Co tady mám asi tak dělat, než nadávat. Zavřou mě tu s ohněm, který přitahuje lesklé pavouky z jejich skrýší. Jak příšerně se vždycky rozléhá cvakot jejich nožiček! Oči mě tak pálí z toho neustálého kontrastu světla a tmy, z bolestí hlavy, bodavějších než jehly pod jazykem, než pohled podvedené ženy – kovová tyč o mříže,  poslední varování.
  Pokusil se usnout.

  Probudilo ho žabí zavzlykání a ranní příšeří. Ne, to byl jen ten zpropadený oheň… Po tváři mu lezl pavouk. Nestačil se udržet, ta myšlenka se vydrala ven dřív, než ji stačil zadržet: Posraný ráno! Posraný pavouci a železný tyče!
  Odměnou mu byl řinkot železa o železo, náhle přerušený v polovině – někdo chytil žalářníkovu paži uprostřed pohybu. Dávivý zvuk, nebo naopak pohlcující? Rachot odmykaného zámku, skřípot.
  Vzhlédl a málem si kvůli tomu pohledu spolkl jazyk.
  Tak jsme tě našli, řeklo to. Znělo to jako žabí křik a to, jak to dýchalo, mu připomínalo bouři (alespoň tu, která se připomínala v jeho žaludku). Byl to pavouk! Černý tak, že temnota okolo něj byla jen ubohou náhražkou černi. Leskl se jako šváb.Odjakživa si myslel, že velcí pavouci bývají chlupatí.
  Pavouk popolezl blíže k ohni. Zíral na vězně osmi prázdnými očními důlky, který pohled oplácel jen proto, že se nechtěl dívat na ostatní části těla, tak znepokojivě hladké.
  Teď půjdeš s námi pryč, zabublal pavouk.
  Myšlenka jako šíp se muži zabodla do mozku: Nechci, ty odporná slizká věci! Nechci, ty hromado švábích hnátů! Ze zvyku očekával zařinčení, které se ale neozvalo. Osminohý pavoukovec velikosti dospělého muže na něj slepě zíral, jakoby konejšivě.
  Teď půjdeš s námi. Byl to fakt, žádná otázka, žádný příkaz. Začal se zvedat na nohy.
  Všiml si, že malí pavouci, kteří obvykle lezli kolem něj a ohně všude po podlaze, mizí v jakési tenoučké škvíře, které si dříve nevšiml. V duchu se opravil – ne,  to nemůže být tím, že bych si nevšiml. Dřív tu nebyla.
  Jak na spáru zíral, začala se pomalu rozestupovat, byl to tak neznatelný pohyb, jako posunování minutové ručičky na hodinkách – ale spára se skutečně rozšiřovala. Už tak dlouho dlel tady v té díře, které někdo dal vznešené jméno cela, s odporným ohněm a pavouky, pořád to samé. Hlídači myšlenek, řezavá bolest hlavy, nenávist k tomu kovovému řinčení. To, co se teď dělo, nebylo ale o nic lepší, alespoň mu to našeptával vnitřní hlas. Průrva se zatím rozšířila do už zcela znatelných rozměrů a za ní bylo… za ní bylo Nebe. Omámeně k němu vykročil a nevšiml si nastavené pavoučí nožky. Zakopl a propadl spárou…

 
„Řikám ti, poď sem! Skočil z toho pitomýho okna!“
„Dyť byl úplně mimo, celý dny se nehejbal, a zrovna včera sem mu vymaloval pokoj na modro, dycky měl rád modrou… “
„Nekecej a poběž sem, sakra!“
„Proboha, má úplně poškrábaný tváře od nehtů.
„… a prokousl si zápěstí. Obě.“