Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se1660 znaků bez mezer, 350 slov
Autor
Barman
Možná časem dodám lepší název, ale jelikož povídky zpravidla odrazují předpokládanou délkou (tedy předpokládá se, že bude dlouhá jako něco hodně dlouhého), myslím, že je ode mě pěkné seznámit potencionélního čtenáře s realitou. Nadpis o obsahu stejně nic neřekne, chachá.
František vyšel na zápraží, nadechl se pořádně, ještě, ještě a úf výdech. To je den, panečku, dneska zabiju husu a Máňa ji upeče, jo. Máňa byla jeho žena, toť se ví, ale bála se krve. František vzal sekeru a pomalu, velmi pomalu se šoural k husám, sedl si na špalek, vytáhl rohlík a rozdrolil ho. A holky husy se seběhly, štěbetaly a nad pravým důvodem té štědrosti nemudrovaly. František se rozhlédl, popadl jednu za krk, sekyra zasvištěla vzduchem a tmavě rudá tekutina se valila do rendlíku. Husy mu líto nebylo. Zase se setká s mámou, pomyslel si a zamlaskal při vzpomínce, jak mu tenkrát chutnalo. Prstem pak krev zamíchal a prst si oblíznul, protože krev se má ochutnat. Proč, to nevím a možná i lžu.
Jako v krematoriu zajela husa na pekáči do trouby. Ó to vám byl pohřeb, jen ostatky nestrávil oheň, ale Frantík s Máňou. František se poplácal po břiše a na tváři mu zářil spokojený úsměv. Klepyklep! A než bys řekl dále, do sednice vstoupil šedovlasý muž. Nebyl jen šedovlasý, byl tak nějak celý šedivý, včetně očí, které byly obzvlášť šedé.
„Dobrý den, jmenuji se Dalibor Jemný a přišel jsem vám předat dědictví po vašem nedávno zemřelém strýci.“ Jen to dořekl, vešli za ním dva muži a táhli okovanou truhlu.
„To je ono, užijte si a já se poroučím,“ a odešel.
„Tak to, Máňo, vidíš a klíč nám Melichar nenechal, von byl dycky hajzl, ale co, darovanýmu koni na zuby nekoukej.“ František se vyšoural ven, vytrhl ze zkrvaveného špalku sekyru a milé truhle vylomil zámek. Frantík to vždycky vymyslí, špitla Máňa a byla ráda.
„Co tam je?“ zeptala se.
„Krabička, taková docela malá krabička, von si Melichar ze mě vždycky dělal legraci, no, co si milá Máňo myslíš, že bude uvnitř?“
„Inu Frantíku, to já ti nevím, ty to víš Frantíku?“
„Nevím, Mařenko, nevím, ale třeba je tam pětikoruna.“
„Pětikoruna? Frantíku, já mám dojem, že tam bude prd.“
Frantík vzal krabičku a otevřel ji. Divný zápach se z ní linul a na dně byl lístek papíru. František četl: Franto, tady Ti posílám jako dědictví svůj poslední pšouk.