Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJOSEFÍNA
05. 12. 2007
4
7
1480
Autor
Phaedra
S láskou věnováno Josefíně, která snad shovívavě promine možná až neomalenou introspektivní fabulaci stran její křehké osobnosti.
Je sychravé podzimní ráno. Na lavičce v liduprázdném parku sedí dívka v tmavém kabátě, pestrobarevných rukavicích a šále. Má krátké blonďaté vlasy a jemnou dětskou tvář. Na lavičce vedle ní leží oranžová kabelka s červenými puntíky, za které právě vyndavá jakýsi zápisník s barevnými deskami polepenými obaly od čajů a bonbónů. Zápisník si položí na klín a vyndá krabičku bílých Davidoffek. Potom chvíli štrachá, dívaje se do holých korun stromů, až vytáhne sirky ve zvláštní veselé krabičce a pero. Zapálí si cigaretu a listuje zápisníkem. Co chvíli se začte a na její tváři se objeví zasněný úsměv. Potom konečně otevře pero, málem začne psát, ale předtím si ještě potáhne z cigarety a zadívá se přímo před sebe – tam park končí zábradlím, za kterým je řeka, na jejímž protějším břehu stojí krásné domy. Nad řekou je ještě trochu ranní mlhy a lítají nad ní rackové. Dívka to sleduje skrze kouř, který vyfukuje, mhouří oči a občas se usmívá. Náhle sklopí hlavu a začne psát krásným ozdobným písmem přes celou stránku zápisníku: JEDNOU.
-„Čáu,“ zdraví jí Karin se širokým úsměvem, „Co, že tak brzo, Josefko?“ Dají si pusu.
-„Sem neska vstávala hrozně brzo, tak sem se šla projít a bylo to fakt hezký, všude byla taková mlha. Pak sem si řikala, že si sem zajdu na snídani, že bys tu mohla bejt.“ Josefína se usmívá.
-„No jo, to víš, pracující lid, v neděli tu sem eště hodinu před votvíračkou,“ říká Karin s úsměvem a s hadrem v ruce se opírá o bar pult, „Tak co. Dáš si presso? Já si ho zrovna du dělat.“
-„Tak jo. A eště bych si dala tenhle koláček, sím,“ ukazuje Josefína na sklo vitríny s pečivem zabudované do barpultu.
-„Jasně, ten je hrozně dobrej, akorát už ho nemůžu ani vidět,“ směje se Karin, „Tak co novýho? Jak se máš?“ ptá se, když připravuje hrnky, otočená k ní zády.
-„Nic,“ řekne Josefína otráveně, „Jak se máš ty?“ Karin se otočí, usměje se od ucha k uchu a řekne:
-„Já se mam krásně. Sme včera byli s Dolfym na výletě v Poděbradech tam sme se procházeli a pak sme byli v takový krásný kavárničce. Pak sme byli eště u něj doma….“ Karin je celá rozzářená, „Bylo to fakt krásný. A viděli sme tam takovej houf úplně příšernejch mažoretek….,“ chechtá se.
-„Hm, to já sem byla dopoledne doma, to byl docela voser, sem integrovala,…“
-„Fůůůj,“ volá Karin procítěně z kuchyňky.
-„…no fakt záživný, a pak sme byli s tátou na výstavě a pak na vobědě a to bylo docela dobrý.“
-„Hele, a co tamten?“ zeptá se když vyjde zase za pult. „David, že jo? Už ti vodepsal?“
-„Ne, je to šmejd,“ odpoví Josefína rázně a začne si sundavat rukavice a kabát. Odhodí ho i s taškou na židli a dá ruce do kapes svých zelených manžestráků. „Už mě to fakt štve, myslim, že už nevodepíše, už sou to prostě asi tři měsíce, to je fakt nanic.“
-„To je hulvát. Dej mi adresu, my mu s Dolfym pošlem mrtvou krysu, sme se dohodli, jesi ti do konce měsíce nevodepíše. Jo?“ říká Karin přes chrčení pressovače, který právě zapnula. Josefína se dá smíchu a za chvíli řekne: -„No, fajn, hlavně se podepište, von si bude myslet, že je to vode mě.“
-„Né, to musí bejt anonym!“ směje se dívka a pokládá na bar pult dva hrnky kávy a talířek s koláčkem. Potom si sedne na barovou židli a zapálí si cigaretu. Josefína si sedne hned vedle ní, na pult položí krabičku Davidoffek a také si jednu zapálí.
-„My sme s Lenou vymyslely takovej vtip, chceš ho říct?“ řekne potom Karin nadšeně.
-„Jo, ale určitě nebude vtipnej,“ usměje se Josefína.
-„To víže neni vtipnej, takže se nesmíš smát!“ směje se Karin.
-„Tak řikej.“
-„Ňáká holka vyběhne na ulici a křičí: ,Lidi, blíží se konec světa, všechno se řítí do záhuby, náš život nemá už žádnou cenu! Co budem dělat, všechno je v prdeli!´ Najednou se začnou chvět nebesa, hrozný hřmění a pak se ozve hlubokej hlas, kterej jí odpoví: -,Najdi si chlapa!´“, poslední větu řekne Karin legračním hlubokým hlasem, takže se Josefína začne smát, ale řekne:
-„Hm, to nebylo moc vtipný.“
-„Že ne! Ale my s Lenou sme se tomu smály fakt dlouho…. Asi sme byly vožralý,“ směje se.
-„Asi jo,“ přisvědčí Josefína klidně, „A už má Lena ňákýho chlapa?“ zeptá se zvídavým tónem.
-„Blázníš?“ vyprskne Karin, „Pro ní buď není dost dobrej a nebo je až moc dobrej. Jako Šimon.“
-„To je fakt,“ řekne Josefína otráveně a zakousne se do koláče. Karin je stále celá rozzářená, potahuje z cigarety a zvláštně se pohupuje, jako kdyby slyšela nějakou hudbu. V místnosti je ale úplné ticho.
-„Já pustim ňákou hudbu, jo? Co tam mam dát? Jo! Nedávno sem objevila takovou krásnou romantickou píseň o dívce, která hledá toho pravýho. Sem si na tebe vzpomněla. Já ti jí pustim, jo?“
-„Klidně.“
Karin zapluje za závěs za barem. Josefína upíjí kávu a tváří se znuděně.
Josefína má ruce v kapsách kabátu a v uších sluchátka, okolo krku jí vlaje pestrobarevná šála, která ladí s puntíkatou taškou přes rameno. Její postava je úplně malinká oproti vysokým domům v ulicích, kterými bloumá se zasněným nepřítomným výrazem. Kráčí ulicí, která je lemována kaštany, je v ní úplně sama. Náhle se zastaví. Sundá z ramene tašku a začne v ní lovit až vyndá průklepový papír zdobený na krajích barevnými proužky. Na papíře je jakási báseň. Josefína vyndá z malé plechové krabičky napínáčky a papír pověsí na kůru stromu. Když je hotovo, postaví se naproti stromu a z odstupu se dívá na své dílo. Na papíře je napsáno:
Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání,
nikdo mi s růžemi nepřijde přát.
Pomlčí důstojně klasici svázaní
o tom, co brzy už musí se stát.
na mou horkou tvář svou ruku položíš.
Málokdo všimne si našeho setkání.
Někdo snad začne se přestárle smát,
až mě na ulici políbíš do dlaní
a řekneš, že se to muselo stát.
-„Prosímvás, kdy dáváte tu Valerii?“
-„Asi za čtyřicet minut,“ Josefína se usměje: -„Tak prosím jeden lístek.“
Josefína sedí v poloprázdném sále. S dětsky udivenýma očima naproti obřímu plátnu vypadá úplně maličká.
-„Józo, prosimtě, zejtra vyzvedneš autem Tadeáše z rugby. Musíš jezdit! Jinak z toho vypadneš a budeš tu autoškolu moct jít dělat znova,“ volá hezká, upravená žena u dřezu na nádobí do vedlejší místnosti.
-„Jo. Dobře. Ale víš, že mam zejtra do šesti školu?“ říká Josefína oděná v teplácích a mikině, když vstupuje do kuchyně.
-„Tadeáš končí v osum, prosimtě, to si nemůžeš zapamatovat? Už je skoro prosinec… neřikej mi, že ti tam ty integrály zabíraj takovýho místa.“ Žena zní rozčileně.
-„Asi jo,“ řekne Josefína rezignovaným hlasem.
-„Tak ať to tak vypadá i u zkoušky.“
-„Neboj, mami, “ utrousí, když si bere z dózy na stole gumového medvídka, kterému nejdřív ukousne hlavu, potom se ho snaží co nejvíc natáhnout a když se přetrhne tak ho po kusech sní.
-„Prosimtě, nejez furt ty medvídky, bude ti blbě. Můžeš připravit stůl, jestli se nudíš.“
-„Nenudim se, ale klidně prostřu, “ řekne Josefína a jde k šuplíku s příbory.
-„A co si dneska dělala?“ ozve se zase od dřezu, „Když si byla tak dlouho venku.“
-„Sem se procházela, pak sem byla za Karin v kavárně a pak sem byla v kině.“
-„Aha, já už sem si bláhová myslela, že sis šla konečně shánět tu brigádu.“
-„To ne, pudu zejtra.“
-„A kdy, prosimtě, když máš do šesti školu a pak jedeš pro Tadeáše?“
-„Nevim.“
-„Pane Bože, ty máš tu hlavu fakt jenom na parádu. Mi je vážně záhadou, na co ty věčně myslíš.“ Josefína dělá jako by neslyšela a dál pomalu a s pečlivostí pokládá příbory na stůl.
-„Slyšíš?“ Josefíny máma právě domyla nádobí a otočila se k ní čelem. Josefína se na ní s klidem podívá a řekne: -„Já nevim.“ Máma se zatváří útrpně, otočí se zády a začne ze skříně s cinkáním vyndavat skleničky.
Josefína je u sebe v pokoji, sedí před nástěnkou plnou barevných pohlednic, odznáčků, placek a fotografií Jamese Deana a Franka Zappy, mezi nimiž se proplétají nejrůznější stuhy a korálky. Na konci stolu leží kaštan, kamínky, mušle, papírový pták a hromádka obalů od čaje. Uprostřed desky je velký papír, na němž je nedodělaná kresba vyobrazující holčičku, která má na šále jako balónek přidělaný měsíc. Josefína sedí se štětcem v ruce, namočí ho do vodovek a začne barvit oblohu na temně modro. V pokoji je už tma, obraz osvěcuje jen červená lampička se špičatým stínítkem.
CRRRRRR!
Josefína sebou trhne, v zápětí na ní volá máma:
-„Józo! Jonáš je dole!“
Josefína pomalu odloží štětec a jde do předsíně. Zvedne mluvítko:
-„Haló. No, čau. Jo, já se zeptám. Tak počkej. Jo.“ Položí sluchátko a volá na mámu, „Já pudu s Jonem na chvíli ven, jo?“
-„Prosimtě ale nekuř moc!“
Josefína si bere tenisky a zimní bundu a zaklapne za sebou dveře.
-„Čau brácha!“ zdraví Josefína nadšeně vysokého ramenatého mladíka, který stojí před jejím domem.
-„Ahoj,“ usměje se na Josefínu a dá jí pusu., „Tak jak se máš?“
-„Docela divně,“ řekne otráveně, když vykračují setmělou ulicí k bráně do parku.
-„Jak to?“
-„Taák. Prostě mam blbou náladu…“
-„Z čeho? Že je neděle? To mě moc netrápí, já nemam zejtra školu,“ uchechtne se.
-„Já mam do šesti, ale to je jedno, spíš prostě ták, že je všechno takový blbý,“ řekne Josefína otráveně.
-„Ty seš smutná, že ti eště nenapsal David, co?“ ptá se Jony milým hlasem.
-„Nóóó,“ přemýšlí, „Tak trošku,“ řekne nakonec. Už jsou v tmavém parku, kde ticho ruší jen jejich hlasy a šustění jejich kroků.
-„Ježiš, zapomeň na to,“ konejší ji Jony, velkou tlapou ji hladí po rameni skrytém pod bundou.
-„Dyš já prostě nevim…,“ říká Josefína trochu rozmrzele.
-„Proč ti na něm vlastně tak záleží? Dyť ho ani pořádně neznáš... třeba je to trouba. Snad se ti nelíbí proto, že má trička s krokodýlem a že nosí kempry?“ ptá se jí Jony vlídně.
-„To nééé. Jenže mě se prostě líbí jak působí, já nevim, myslela sem, že mi vodepíše, mě je z toho hrozně divně,“ říká rozmrzele.
-„Ale Josefínko, zapomeň na to. Dáš si cígo?“ ptá se jí Jony vlídným hlasem a nabídne jí z krabičky Marlborek. Když si vezme, připálí jí a potom sobě.
-„To já sem se měl dneska docela dobře, sestavoval sem s bráškou letadýlko a byla to sranda, protože sme tam přilepili něco vobráceně a vypadalo to pak strašně bizarně. Sem si na tebe vzpomněl, že by se ti to určitě líbilo a taky by tě to bavilo. Mě to pomalu bavilo víc než brášku a to už je co říct,“ směje se Jony, když se procházejí tmavým parkem, ve kterém svítí jen konce jejich cigaret a jsou slyšet jen zvuky jejich kroků. „Cos dělala ty? Zvonil sem u vás vodpoledne, jestli by si se mnou nešla do kina nebo někam na kafe a nikdo to nezvedal.“
-„To je škoda. Proč si mi nenapsal na mobil?“
-„Já zrovna nemam kredit.“
-„Aha. No, já sem byla s tátou na vobědě a na výstavě,“ zalže Josefína.
-„Na jaký výstavě?“
-„Na tom modernim umění.“
-„Jo, tam už sem taky byl. Teda sám, rodiče moc výstavy nezajmaj a kámoši tam byli jindy. No a cos tomu řikala?“
-„Jo, fakt pěkný některý věci. Ale hodně sem jich viděla už v Londýně,“ říká Josefína a chce pokračovat, Jony jí přeruší:
-„Jo, to se někdo má,“ zašklebí se jako, že jí škádlí, „Taky bych tam jel, ale s rodinkou se mi moc nechce.“ Chvíli je ticho. Je slyšet jen šustění jejich kroků po listí. Přicházejí k vyhlídce odkud je vidět část města jako na dlani.
-„To je krásný. Ty světýlka všude, zlatý a červený,“ říká Josefína dětsky udiveným hlasem.
-„To jo, můžeš si představit, že v každym tom svítícím vokýnku sou ňáký lidi, rodina nebo pár, nebo nějakej osamělej vlk a všichni maj místo, kde sou doma, kde to maj takový jaký chtěj a nikdo cizí to nemůže vidět. Připadá mi to takový až trochu tajuplný. Je úžasný si to uvědomit, když se díváš na ty světýlka.“
-„To jo. To je skvělý. To mi připomíná tu práci, co sem dělala na maturitu. Tam sem taky měla právě město vnější, jak je vidět, a dovnitř sem věšela takový různý fetiše jako různý osobní věci lidí a taky slova a mělo to představovat duši toho města. To je podobný, tady se ta duše schovává za těma světýlkama. Nikdy mě nenapadlo na to myslet, když se na ně dívám, beru je spíš jako takový abstraktní tečky.“
Jony se na Josefínu otočí a usměje se. Josefína se usměje taky a potom se zadívá zpátky na světýlka. Jony se otočí taky, ale potom zase na Josefínu a řekne:
-„Víš, že seš krásná?“ Josefína se otočí a zasměje se: -„Jo, v těch teplákách a lyžařský bundě mi to musí fakt seknout.“
-„Já myslim, že seš prostě krásná bez ohledu na to, co máš na sobě. Něco mi říká, že nejkrásnější budeš stejně asi nahá.“ Poslední slovo řekne Jony se zvláštním důrazem.
-„Nó, to nevim,“ řekne Josefína silným hlasem a zadívá se znovu z vyhlídky.
-„Dáš si eště?“ Jony jí nabízí cigaretu.
-„Dík,“ vezme si a Jony jí připálí.
-„Já už nevim, co mam dělat,“ řekne Jony po chvíli smutným hlasem, „Sem do tebe zabouchnutej jak malej kluk.“ Josefína se na něj rozpačitě usměje. Chvíli je ticho. Jony kouří s hlavou v dlaních opřený o zábradlí vyhlídky. Josefína se nadechne, ale on jí v tom okamžiku políbí na krk. Potom dá znovu hlavu do dlaní. Josefína je chvíli v rozpacích a potom vychrlí:
-„Dyš já nevim. Já sem asi fakt strašná. Ale já se na to nějak necejtim…,“ zní to trochu bezradně a rozmrzele.
Jony jí pohladí po vlasech a řekne konejšivě: -„Dyš mě nemáš ráda, tak se asi nedá nic dělat.“ Josefína se chvěje a upřeně zírá z vyhlídky.
-„Ale já tě mam ráda. Dyš já prostě nevim, jestli bych s tebou mohla chodit, asi tě nemiluju,“ odmlčí se, když přemýšlí, co říct dál.
-„Dobře, jenom doufam, že to nemá žádnou souvislost s tim klučíkem, co mu píšeš milostný dopisy,“ prohodí Jony uštěpačně.
-„Ježiš, to ne. Já nevim, mně je asi fakt ukradenej. Mě se jenom líbil prostě vod vidění nic víc…“
-„Aha. Tak až si to rozmyslíš, tak mi řekni, jo? Nebo až zjistíš proč se na to necejtíš...“ Josefína mlčí, potom potáhne z cigarety.
-„Omluv mě, promiň, že tě nedoprovodim, potřebuju asi na panáka. Uvidíme se někdy jindy. Dobrou noc,“ řekne Jony bez výrazu a odchází.
Josefína zůstává na vyhlídce a ještě pár chvil hledí dětsky uplakanýma očima do moře zlatých a červených světel.
S vrzáním se otevírají dveře kavárny, ve které nejsou zatím žádní hosté. Karin má husté tmavé vlasy sepnuté na zádech a přes saténovou sukni a blůzku má obepnutou zástěru. Sundavá židle ze stolků a umývá je hadrem.
-„Jé, čáu Józo, co tu děláš?“ řekne s úsměvem, když vidí vcházet Josefínu. Jde k ní a políbí se.
-„Já sem fakt v hajzlu,“ řekne Josefína rázným hlasem.
-„Ježišmarja, co se stalo?“ Karin má náhle ustaraný výraz, přestane otírat stolky, znehybní a zírá na ní., „Neřikej mi, že už ti vodepsal David.“
-„To né, ten na mě kašle,“ řekne otráveně, „ale včera sem byla venku s Jonem…“
-„Jé, s Jonášem, s mojí platonickou láskou,“ rozzáří se Karin, „Toho já tajně miluju, víš, to je miláček,“ říká rozjařeně. „A co? Co se stalo?“ Josefína si sedne na židli a s útrpným výrazem vychrlí:
-„No von mi řek, že se mnou chce chodit, ale já sem byla hrozně zmatená a asi sem mu řekla, že ne a von to asi blbě pochopil a myslí si, že miluju Davida… byl hrozně naštvanej…Já sem to asi zvorala, jenže fakt nevim. Já sem asi fakt strašná….“ Její hlas zní plačtivě.
-„Panebože, tys ho odmítla? Jak to někdo dovede,“ říká Karin a jde za pult, pouští pressovač a přes jeho chrčení pokračuje, „Mě když někdo koho mám ráda vyzná lásku, tak mě to fakt sebere, to je tak strašně.... romantický.“ Karin vypadá jako by před sebou viděla nějaký obraz. „To je jedno,“ řekne nakonec.
-„No já si zas prostě nedovedu představit, že bych s nim chodila.“
-„Nemusíš s nim hned chodit, ne? Můžete se třeba jenom chodit líbat do parku, to je taky pěkný,“ culí se Karin. Josefína sklopí hlavu.
-„Tak co se stalo? Von ti vyznal lásku a tys mu řekla, že ne. A proč prosimtě?“ ptá se Karin s vážnější tváří a vlídným hlasem.
-„Já nevim... protože prostě se na to ňák necejtim, myslim si, že ho nemiluju…,“ odpoví Josefína zmateně.
-„Ty miluješ Davídka, viď. Za to, že je na tebe tak hnusnej?“ pronáší Karin řečnickou otázku a hned pokračuje, „Myslim, že Jonáš je pro tebe jako dělanej, máte docela podobný zájmy, ne?“
-„No,… jo,“ zamyslí se Josefína.
-„Ty seš fakt Pepina, viď? Toužíš po ňákym vážnějšim vztahu, že jo?“ Karin zní trochu naléhavě. Je v podřepu před Jsefíninou židlí a snaží se jí zespoda vidět do obličeje.
-„Ale jo….“
-„A proč ne Jonáš?“
-„Já nevim.“
-„Protože existuje, co?“ řekne Karin důrazně a postaví se.
-„Já nevim,“ říká Josefína rozmrzele.
-„Ale já asi vim. Poď, dáme si cígo, něco k pití a ňák to vymyslíme.“ Karin jde za bar pro cigarety, potom se vrátí k židli, kde sedí zhroucená Josefína. „Na,“ nabízí jí z krabičky cigaretu a potom jí připálí. Dojde na bar a naleje dvě skleničky martini, vrátí se, podá skleničku Josefíně a přisune si židli hned vedle ní. Zapálí si, napije se a zhluboka se nadechne.
7 názorů
(nejenom za prolog)
tenhle mírnej Jony je, myslím, nakonec mnohem drsnější
Myslím, že napsáno je to zručně, ale popisnosti je někdy fakt moc. Je hloupé když po přečtení se první vybaví, kdo co kouří. Cigáro navodí dejme tomu atmsféru, ale nevím k čemu sdělovat, že je to třeba máčko. Občas mi vadí, že někdo myšlenku nerozvede. Tady je rozvedeno zase až moc, na druhou stranu působí autenticky. To se nedá upřít, jen to není příběh který by mě nějak bavil. Taková triviální lovestory
Nejmilejší inzerát rubriky Ona hledá jeho :)
Napsané pěkně, občas přeskočí přechodník, nebo se opakuje nějaké slovo (milý, vlídný, v popisu Jonáše), ale jinak dobře čtivé. Místy to příliš připomínalo filmový pohled, tím popisem všeho viditelného. Nemá to vlastně pointu, je to útržek ze života, a jak prolog potvrzuje, asi velmi reálného. Zatím k tomu nic moc nevymyslím, přijdu jindy.
*
já jsme to nedočetl. ten první odstavec mě znervózněl a u přímé řeči mi přišlo, že ty dívky plní vzduch slovy místo aby si sdělily něco "významného" - a to je pro dobrou povídku, pokud obsahuje přímou řeč, důležité..