Na kraji lesa se potkali dva muži. A protože měli společnou cestu, šli a povídali si. Ten první se stále mračil a stěžoval si:

„To slunce pořád svítí, je takové vedro, uf. Nezaprší a nezaprší. A ti ptáci chvilku nedají pokoj.“

„To sluníčko tak krásně svítí, to bude pěkná úroda. A ptáčci pěkně zpívají, jedna radost,“ zaradoval se druhý.

„A já se musím vláčet do vesnice s tím zbožím. Stejně toho zase moc neprodám. Nejradši bych se vrátil,“ zanaříkal zase první.

„Už se těším, až v krámku své zboží rozbalím. Určitě někomu udělám radost,“ usmál se druhý.

Obloha se rychle zatáhla a spustil se liják. Muži se neměli kam schovat.

„To je hrůza, prší. Co budu dělat, všechno zboží mi zmokne!“ zase naříkal první.

„To je krása, ty vlahé kapky. Příroda se zase napije a bude dobře,“ nastavil dešti svou tvář druhý.

Tak došli až k městečku. Tam se jejich cesty rozdělily.

„Ty, poslechni a kolik je ti vlastně let?“ zeptal se usměvavý toho zamračeného.

„Ále, nestojí to za nic… Nikdo mě nechce, nikdo mě nepotřebuje. Jsem už starý, od života už nic nečekám. Je mi už padesát let,“ shrbil se a ještě více se zamračil. „A co ty?“

„Je mi krásně. Mám blízké a přátele, kteří mě mají rádi a kteří mě potřebují. Mám život před sebou. Je mi teprv padesát let.“ Muž se narovnal, vrásky z jeho tváře zmizely a když mu sluníčko ozářilo prošedivělé vlasy, zdálo se, jakoby byly ze zlata. Svižně vykročil a za sebou nechal užaslého zamračeného muže.

Ponaučení:

Když sluníčko pálí a je ti velké vedro,

když ptáci zpívají a ty chceš, aby radši mlčeli,

když prší a ty se nemáš kam schovat,

když tvář máš samou vrásku a stříbrné vlasy,

když neseš své zboží na trh a nevíš zda prodáš,

narovnej ohnutá záda se a usměj se,

raduj se a dělej radost druhým,

těš se z maličkostí, které život přináší,

máš blízké a přátele, kteří tě mají rádi

a potřebují tě.

Pak věz, že jsi stále mladý.

Máš život před sebou,

je ti teprv padesát let!