Mag Slécht

Mag Slécht

1.

Věděl, že ten čas jednou přijde; tak trochu to byl i jeho plán. Na polích hořely ohně, hořkým dýmem sytily chladný vzduch... samhain. Čas prolínání. Mrtví s živými jsou si náhle blíž. A umírající vidí kupředu.

Snad odjakživa věděl, jak lidé milují zemi. Mnohdy se nad tím musel v úžasu pozastavit, pohlédnout na jejich stezky klikatící se v šeru dní, sledovat kroky těch křehkých, bezbranných plamínků pod klenbou hvězd. Zamiloval si svět s jejich krásou a bál se zlomit jedinou větévku toho stromu dokonalého propojení.

Proto se také nakonec rozhodl.

Stál před Cromm Crúaich, nitro sevřené strachem. Krok... a bude tančit nad propastí. Urozený by neměl rušit dluhy jiných. Vévoda Cromm bude zuřit. Už se však nemohl dívat. Přímo cítil krev stékající pod rukama kněží v bílém hávu, vnímal zuřivý strach těch, kdo vydali příkazy... a každá kapka skanula do šedivého moře, do přílivové vlny, co se neustále vzdouvá.

I proto přišel a zabránil obětem zemřít. Vstoupil do kruhu dvanácti kamenů, černý plášť zavlál nocí, očarovaná dýka dopadla na zem. Pouze velekněz znal Vznešený lid; a ani on nedokázal vzdorovat očím vévody z Dwar´Avalonne, očím, v nichž planulo světlo Arkádie nezmenšené pádem a věky temnot.

Tak se vrátily vylosované oběti domů a nad hlavou Dauwaynna z domu Liamova se začaly stahovat mraky věštící bouři. Urození nezapomínají potupu. Obzvláště ti, jejichž vznešenost se pod tíhou prapodivných spojenectví změnila v prach.

Bylo tedy pouze otázkou času, kdy na dvůr vévody Dauwaynna dorazí Crommovo poselstvo. Téměř tři měsíce úzkostí uplynuly; skoro se zdálo, že vše zakryl sníh. Avšak týden před imbolcem, oslavou návratu světla, zastavil před branami Dwar´Avalonne jezdec na bílém koni. Jeho šat byl rudý a zlatý, a v očích mu hořely ohně strachu ze smrti a nicoty.

"Přicházím ve jménu Vládkyně stínů a budu mluvit jejími slovy!" zvolal.

"Syne Liamův, vstoupil jsi mezi mne a nároky k mým poddaným. Vzal jsi mi, co mi mělo podle pradávných úmluv náležet, a proto žádám náhradu." Cromm se třásl při těch slovech; podobal se osice, on, hrdý dub uprostřed lesa. Kdosi stál za ním, kdosi, jehož podoba unikala i pohledu Tuatha De Danaan, a nutil jej opakovat slova tak těžce do mysli vpravená.

"Lid, k němuž mne přičítají, má jedinou náhradu za krev smrtelníků - krev toho, kdo vstoupil mezi ně a nás."

Dauwaynne se napřímil, povstal ze stolce z bílého kamene a slabě se pousmál. Jeho tvář se však podobala ledové masce. "Paní Achtaren vystoupila z pozice svých příbuzných a před tváří celého Dwar´Avalonne prokázala, ke komu se počítá. Nenalezne jediné srdce mezi Tuatha De Danaan, které by bylo ochotno jí naslouchat a přijímat její vůli, protože stvoření prázdnoty a zhouby nemáme v úctě. Podle práva jsou smlouvy uzavřené mezi ní a kýmkoli z krve paní Danu rozlučitelné a bude-li od nich odstoupeno podle řádu, nemá moc jich nadále vymáhat."

Nechal svou řeč doznít a pokračoval: "Její nárok je nicméně oprávněný a nikdo ze sidhe nemá sílu či prostředky ho popřít."

Tohle se muselo stát, prolétlo mu hlavou. Bylo to jasné od chvíle, kdy Cromm a další začali naslouchat hlasům Mocných ze stínů, kteří spatřili světlo dříve než Tuatha De Danaan.

Bude to legenda. Poklad dvora z Dwar´Avalonne. A jak poletí čas, jeho členové jako jedni z mála pochopí logiku lidí a jejich skrytých příběhů.

"Půjdu s tebou," řekl s očima upřených do Crommových a přes tvář mu prolétl stříbrný jas.

Nebyla to oběť.

A nebylo to ani svobodné rozhodnutí; na to si dal až příliš málo prostoru.

Ale stačilo to, aby dokázal trochu změnit svět. A zachovat Dwar´Avalonne.

2.

Prázdnota a tma. Dlouhý nádech noci. Černavé nebe prosté hvězd. Dauwaynne jen ztěžka přicházel k vědomí. Mnohem hůř u něj zůstával.

Bezmoci procitání... pořezané ruce a čelo rozedřené do krve. Strach zůstal kdesi daleko; čeho se bát, když je vše ztracené?

"Vstaň."

Poznal ten hlas a proto se zdráhal uposlechnout. Prošel vším, co bylo spojeno s oběťmi na Cromm Crúaich. Jestli je tedy mrtev, nač poslouchat stíny?

Zaplavila jej bolest.

"Vstaň, Dauwaynne, syne Liamův."

Pokusil se napřímit. Kolem se zdvihaly ostré skalní štíty, mezi kusy bidlice se tu a tam válely lidské kosti. Cesta vedla jen kupředu, k tunelu bez cíle a návratu. Cesta přes Mag Slécht, planinu zatracených.

"Vstaň, dokud máš ještě dost sil."

Oči vládkyně stínů se propalovaly až do srdce, byla v nich jen krutost, noc bez konce a zmar.

"Postavil ses mi a já tvou výzvu přijala. Cromm byl potrestán, tebe jako pravého viníka nemohu opominout. Teď půjdeš mou zemí - a až ti dojdou síly, tvá bolest nasytí mé rány."

Sidhe cítil, že nelže; nemohl to nechápat. Vše dávalo víc smyslu než by si přál. Má šanci stejnou jako kterýkoli smrtelník, kterého přízrakům předhodili.

Ať se vzdá či bude bojovat, dopadne stejně. Jenže...

Naděje neumírá.

Tak jako duše stvoření.

Tak jako oheň fae.

Nemůže zmizet beze stopy. Vždy zbude alespoň trocha popela.

Po tváři stéká pramínek krve, hořký jak napůl poztrácené vzpomínky.

"Jak chutná umírání, když konec nepřijde?" pomyslel si a věděl, že na odpovědi nesejde. Opona spadla a příběh skončil. Teď už nejde než se rvát. Bez života, bez cti a slávy.

A nelitovat. Nelitovat jediného rozhodnutí... ve všech tak trochu chyběla láska.

3.

Nejhorší bylo, že nemohl snít.

Chycen v pavučině lepkavých vláken zakrýval strach. Dosud dýchá, dosud žije... to bude i potom. Potom, co se plamen přežene, co vyrve srdce a mrští jím do jámy. Už... tisíckrát? Stále znovu. Stále jinak. Stíny se vrací a dýchají tou poslední z nocí.

Bolest stále nepřicházela.

Dauwaynne pootevřel oči.

A uviděl.

Mysl se vpíjela do těch náhlých obrazů, hltala je celou svou vyprahlostí. I dříve dokázal hledět k obzorům věků... nyní však výhledu až k samotným hranicím nic nebránilo.

A pak přišlo to zavolání.

Vstaň a pojď.

Výzva na cestu k nenávratnu, za obzor dalšího rána.

Už nic nebude jako dřív.

Nesmělý krůček... řetězy praskly, rozpadly se v prach.

Tak šel sám noční pustinou, tulák po hvězdách ztracený v tmách.

Doléhaly k němu zvláštní hlasy, Křičely, změly jako bzukot much, víření statisíců křídel zvedlých ze stébel podél cest. Zuřily, proklínaly... Bodavě dorážely do všech koutů vědomů.

Kam teď, synu Liamův?

Kam, když sláva Tuatha De Danaan rozpadla se do věčnosti?

Staré řády mizí, nové nenastaly...

Kde spí tvá zbraň, kde spí tvůj meč a štít?

"A kde tvůj, Achtaren?!?"

Vykřikl ta slova do větru, do černých jisker propasti.

"Kde je tvá moc, Vládkyně stínů, až se naplní čas?"

Napřímil se při vzpomínce na budoucí - na vizi, která byla silnější než všechny předchozí, která zasáhla víc než sama skutečnost.

Bzukot sílil, zaplavoval mysl, přehlušoval doznívání toho obrazu...

Kolikrát šel za tím, co viděla duše? Kolikrát - a kam jej to zavedlo. Sem. Do údolí věčného stínu. Na místa, jichž byli fae ušetřeni. Kam tedy nyní? K daru Druhorozených?

Prolátlo mu to vše hlavou.

Věřím... tedy padám.

Dauwaynne se zachvěl. Matně před sebou vytušil dveře - a rukapevně sevřela kliku.

Padám... a dole není nic než tma. Závrať letu bez konce, na jehož konci nejspíš čeká zem.

4.

Nebolelo to. Teď už ne.

Nebál se. Čeho? Mimo prostor, svět i čas... Jednou tady bude most. Žebřík mezi námi a ... nimi.

Paní Achtaren stála proti němu, v rukou bílou schránku.

"Mohu tě propustit. Jako svého vazala. Jinak odsud vede jediná cesta. K Pradleně u brodu. Do nicoty."

"Do světa mimo nás."

"Pere v Zapomnění. Čeho se bojíš, tím ona žije. Neprošla přes ni jediná duše; voda vše spláchl..."

"Nyní. Jednou - snad to už nebude dlouho trvat - sem přijde ten, kdo ji promění. A voda se Rozvzpomene. Vše, co zaniklo, bude znova. Mýlíš se, paní. Fae nejsou jen plameny a popel, s nimiž si můžeš hrát podle své vůle. Jsou víc. Hvězdy na nebeské klenbě. Srdce jisker, které utvářely svět. Prvopočátek. Noc a den. Jitřenka a večernice. A děti toho, který vše stvořil. To jsme, tím hoří naše duše. Nechci být otrokem, když mohu být sám sebou."

"Sázíš na nejistotu."

"Ne. Na naději."

Dauwaynne se k němu pomalu obrátil zády a zhluboka se nadechl.

Nastal čas odejít; už slyšel burácení mocných vod.

A k brodu je cesta daleká.