sám, s tebou, a zas znovu

– sám.

Zase jak jeden z davu postávám v bouřícím bulváru.

Sobecký ostrůvek uprostřed masy,

již požírá a znovu vyvrhuje stvůra na elektřinu.

Mráz pálí mě i tam, kde by neměl.

Přemýšlím, jaké to je nebýt –

– do tebe.

V zašedlém průvodu všednosti vykvétá sytá bavlněná čepička.

Zprvu ji přehlížím a na heliovém balónku pouštím mrtvé ptáče na jeho poslední let.

Vyhýbám se něčemu, co se pokouší být bytostí, točím trupem a narážím –

– izolepou.

Zrak mi padá, srdce po týdnech zas pravidelně tepe.

Odněkud tě znám, snad od řezníka či z děr kolem mého domu.

Dotýkáš se mě tichým pozdravem.

Bylo v něm snad víc?

Je na tobě něco zvláštního.

Asi tě svážu –

– rty.

Říkáš: Pojď, a já vím, že čaruješ.

Po krátké plavbě, neboť nic jiného nevnímám, se ocitáme v jiném světě.

Svět mámení je tvoje doména.

Děláš to, čeho jsem se nejvíc bál – hladíš si tělo, říkáš ta slova, děláš oči a olizuješ si –

– slaboch.

Cítíš mé zvedání, když tě mám v náručí a dělá ti to dobře.

Ztrácím se mezi bublajícím chtíčem a zklamáním.

Zase další mrcha, která to dokázala.

Všechno se dere ven, snažím se ucpat póry polštářem, ale jsem jen –

– poražený.

Vím, že mě chceš.

Však většina mě tě chce též, ale zpocené ložní prádlo mi radí jinak.

Dřív, než udělám další hloupost, radši vyslovím těch pár slov hořkosti a stanu se…

Čím?

Grázlem, odpovíš.

Je divné, když smutek cítí vítěz i –

– ulic.

Jsem vítěz, co prohrál, ale přece, přece jen mě něco hřeje.

Loudám se znovu pustým životem, zlomené srdce lamače srdcí ještě drží na pár roztřepených stezích.

Přijeli loutkáři, třeba právě oni dají další indicii, jak žít život.

Bojím se vloudit se na představení, musím totiž zpět do –

– znovu.

Zase jak jeden z davu postávám v bouřícím bulváru…