Život za zdí

Život za zdí

Mám nápad. Chytám se pera a papíru, a píšu. Zdám se vám trochu šílená? Ne, to já se jen pomalu dostávám do druhého světa. To je ten svět za pevným zámkem a zdí, ta zeď je vysoká a nedostupná. Jen blázen by se snažil ji překonat. Ale kdo by ji překonával a proč? Snad ne kvůli mně, nebudu přeci naivní… Ale přesto je to báječný úkryt pro mou duši, myšlenky, mou mizivou osobnost… Tady nesvítí slunce, nezpívají tu ptáci, nefouká vítr. Neprší tu, ani nesněží. Životní podmínky jsou tu podprůměrné. Nežijí tu lidé, nemám tu kamarády ani nepřátele. Žiji tu úplně sama, bez lidí, bez zvířat. Je tu ticho a klid. Dny se tu táhnou v nekonečném čase – nečase. Vládne tu nekončící noc, ode zdi ke zdi. Je to svět složený ze odvzdušněného prostoru, tmy, samoty, deprese… Po vymlácené okenní tabulce, která nikdy neexistovala, tu stékají slzy samoty a nepochopení. Pod stropem se drží mrak deprese utkané z proužků osamění, ublížení a dehtu. A přes něj není vidět nic. Jen tma kdesi v dáli, nepostřehnutelná lidským okem. Vlastně bych o ní ani neměla vědět. A přesto to vím, přesto ta tma zužuje moje myšlenky a zavazuje mi oči.  Uprostřed této mizivé zemičky je veliká pumpa. Tečou z ní nepřetržité litry rudé vody, každou minutu vytékají ven v utopitelném toku. Snad neutopím se.

Toto panství je kolikráte přehledné a jasné, ale jsou chvíle, kdy nevím kudy kam. Pak ztrácím se a utápím. Ale čím to je, že vždy najdu mou pumpu? Je to zajímavý pocit. Je to pocit nalezení a objevení pevného bodu. A přesto jsem i nadále ztracená. Tak kde mám hledat cestu? Snad ne v té neviditelné tmě nade mnou. Nebo v tratolišti rudé tekutiny?