Ta země zaslíbená

Ach ano, to je Ona. Před mou přídí se tyčí, v celé své kráse – Ona. Na její povrch padá souměrný svit vycházejícího slunce. Je nádherná i odporná, prohloubaná i neznámá. Je tichá a přesto hlučná, je plná činů a slov… Je to ta země za velkým oceánem, a právě sem míří moje loď! Je to ztráta času a přesto je to velký životní cíl. Jen pár chvil a stanu na této božské i ďábelské pevnině a moje chodidla se dotknou snad modré trávy. A konečně stanu na pevnině Ameriky…

Teď stojím tu, jako Kolumbus v roce 1492, se vztyčenou hlavou. Mé vlasy čechrá vítr, cítím slaný mořský vzduch a vůni dobrodružství. Je to pach svobody, která nekončí. Je to pach lidí, kteří si nelámou hlavu s všedními problémy. Jsou tak bezstarostní a volní, jako ptáci na rozjasněné obloze tohoto přístavu. Čekám něco neobvyklého, neobyčejného, to něco, čím se nadchnu, a bude tak Americký… Čekám, že lidé mě budou obletovat, ač nebudu ničím, budu jen nulou, u nás byste si mě sotva všimli, byla bych šedou myškou v koutě, bezcennou, bezvýznamnou… Ale tu, jen co tu stojím, naplňuje mě pocit vítězství: „Jsem někdo! Jsem jako Kryštof Kolumbus, stojím zde, tak tady mě máš, ty Americkej světe!“ přemýšlím, chce se mi křičet, ale ještě nemám tolik odvahy. Chybí mi to sebevědomí, které tu všichni lidé mají, ale mě, normální české holce z Evropy, jej celý život upírali. Ale dobrým věcem se člověk naučí rychle, tak snad…

Vcházím do prvního města, mají tu veliké domy, co se střechami dotýkají oblohy. Jezdí to nekonečné kolony aut, autobusů a spousta další dopravy. Je tu až nezvykle rušno, odevšad se ozývá hluk, na ulicích je cítit je smrad z aut a tu a tam pronikne i kouř tabáku. To pár chudáků tu kouří svoje ubalené kousky a nevadí jim hluk ulice. Nejspíš tu žijí už léta a zvykli si. To já bych si nikdy nezvykla. Je tu spousta lidí, jsou bezohlední, jsou slepí. Mají jen svůj svět, je to spleť myšlenek o ničem, o hluku aut a smradu z továren. Ten svět je veliký, je Americký odshora až dolů a je propracovaný zdánlivě do detailů. Chtěla bych se ponořit alespoň jednomu človíčku do mozku a prozkoumat jeho mysl. Jisto jistě bych přišla na to, jak je jejich svět zdánlivý, klamný a naprosto prostoduchý. Zdá se vám to příliš kritické? Ach ano, vím, že nemám ještě tak špatné oči jako Američani, ani hluché uši,  ani tak bídný vkus, ba dokonce ani tak hloupou a ubohou mysl. Ještě mě Amerika nezkazila. A snad se jí to ani nepovede…

Amerika klame tělem i duší. Je zdánlivě dokonalá země, ale jakmile se tu člověk ocitne a vidí ty zkažené davy bláznů ženoucí se za sluncem, tím cílem, který pálí a svítí bez cíle. Ženou se za ním, nemůžou ho nikdy dosáhnou, ale budou se věčně snažit o nemožné. Je to bezvýznamný souboj, ta ztráta času, která jim nejspíš stojí za to. Toto země se stává dokonalostí jen ve filmech. Je to hra bez pravidel, bez vítěze i bez poražených. Všichni jsou herci, na něco si hrají, za něčím nemožným se ženou celé hodiny, celé dny a roky. Všechno je film, je to hra, je to sen, který zrána zmizí. Chvíli jste nahoře a zdáte se býti slavným, ale rázem se ocitnete opět na ulici. Společnost vás odkopne, jakmile ji přestanete bavit. A vy zůstanete v davu stejně odkopnutých a zahozených lidí, a jejich duše vás ušlapou a dočista vás zničí…

Všichni tu mají tu svou metu, kterou hledají, mají před sebou všechno. Chtějí dobýt svět, chtějí být slavní. „Ale proč? V tomto není krása světa! Je jinde! Všechno se skrývá v maličkostech, ale vy je nevidíte, jste jen natvrdlí tupci!!!“ křičím… Na vyjádření tohoto názoru mi odvaha zůstala. Ale nikoho to nezajímá. Všichni se dále ženou za ničím. Zůstanou navždy hluší a zaslepení až do vlastního konce, ubožáci…

Jen ta parta otrhaných lidí na konci ulice s jointy v rukou mě volají a snaživě mi nabízí taky. Odmítám. „Ne, nechci, fakt si nedám. Jdu dál. Už pokračuji, jsem vlastně na odchodu. A navíc – nekouřím!“ při poslední slově váhám, vzpomínám na léta puberty a na dobu, kdy bych toto nikdy nemohla říct s čistým svědomím. Ach, to byly časy…

Vracím se zpět do rušné ulice mezi hrnoucí se davy lidí… Zastavuji je, ptám se na otázky beze smyslu. Nikdo mi neodpovídá. Všichni jsou stejně hluší i slepí ke svému okolí. Div že mě davy nepošlapou. Říkám si tiše, že najdu člověka, který mi odpoví. Poradí mi, pomůže mi vstát, otřást se a vyhlédnout k tomuto světu pozitivněji. Nikdo. Nikdo tu není nakloněn pro ostatní. Jak potupná je tato společnost… Ale sotva to domyslím, už mě opět někdo skopává na chodník. „Jak jsou tu všichni bezohlední…“ říkám si a už nějak nemám sílu vstávat. „Štvou mě všichni tito nadutí lidi. Do prdele s nima!“ křičím jako malá holka, ale na ulici to nikoho nezajímá. Uvědomuji si, že tu stále ještě ležím v davu. Chce se mi brečet. „Ach, jak krutí jsou tito lidé. Kam se poděl jejich rozum? Kam dali své city? Jsou jen zaslepení penězi, slávou, fikcí a lží… Jak smutný konec tolika životů.“ A najednou mi dochází síly i na vymýšlením dalších úvah. Jen dál ležím bez hnutí uprostřed ulice, jsem zklamaná sebou i okolím, jsem zničená tímto Americkým světem…

…A najednou někdo přichází, nevidím mu do obličeje, ale směje se. Podává mi ruku a zvedá mě od rušného davu. Táhne mě za ruku pryč od tolika lidí, je tu klid, ticho a povědomý puch. Otvírám moje uslzené oči a vidím… Není to nikdo jiný jako ta partička kuřáků z rohu ulice, zdánlivá spodina dnešní společnosti. To otrhaní hrubiáni, co nemají na obydlí, jen věčně někde valí trávu a chlastají, mi teď… Vlastně pomáhají. Nabízí mi jointa - dnes už podruhé, ale teď… Už neodmítám.