Ze života (normálního) blázna

Stanice jménem Civilizace

 

Odcházím a opouštím tu vše,

Co mám tolik ráda.

Je to to, co dělá můj život tolik odlišným.

Je to moje krásná vidina, nádhernej sen…

 

Kladu si otázku: Proč?

Jak jsem jen mohla?

Ach odpusť mi věčnej hřích.

Ach pomoz, světe…

 

Právě teď začínám duševně strádat.

Jdou na mě smutný myšlenky,

Začínají mě ovlivňovat splíny a deprese.

Opravdu už musím domů…

 

Zanechávám tu lesy, louky a pole.

Zůstane tu to krásný modrý nebe,

Které v noci černá

A oplývá milionem hvězd.

 

Mizí mi všechny ty lesní velikány

S obrovskými korunami plnými zlatých listů.

Odchází všechny ty skály

I nezastavitelný klokočící potok.

 

Zůstávají za mnou rozkvetlé louky

I ptáci se všemi svými písničkami.

Nechávám tu onu krásu přírody,

Ten nikdy nepochopitelnej zázrak.

 

Moje pohory opouští lesní stezky.

Odjíždím s krosnou opět domů.

Nemůžu tu zůstat.

Jak depresivní pocit…

 

Vlak projíždí jedním starým nádražím.

Koleje nekončí, vlak nestaví.

Život jde dál, na nic nečeká…

Ztrácím pojem o čase…

 

Přátelé už taky odjeli domů.

Kde jsou teď „ti blázni“,

Se kterýma mi bylo tak fajn?

Kam se poděly ty společný písničky?

 

 

 

Kde a pro koho teď hoří ohně přátelství?

Koho hřejí stejné myšlenky a cíle?

Kdo má stejný cítění?

Koho táhnou stejný názory a priority?

 

V tichu vidím, jak málo toho zmůžem.

Jak málo je těch podivínů, jako jsem já,

Co každej víkend prchají před civilizací.

Pryč od signálu telefonů, sítí internetu a elektřiny…

 

Za vagónem mizí kilometry kolejnic a stovky pražců…

Ztrácí se v dáli a mizí.

I já mizím pryč, do jiného světa.

Je tak vzdáleny a cizí.

 

…TA STANICE SE JMENUJE CIVILIZACE…

 

Všechno, co tolik miluju, nadobro mizí.

Vystupuju na Olomouckém nádraží.

Perón je šedivý a betonový,

Jako všechno kolem.

 

Proč jsem musela tady skončit?

Kam sem se to dostala?

Vlak odjíždí, spolu s mou nadějí.

Nejraději bych se rozbrečela.

 

Lidé v hale na mě koukají se značným odporem.

A vlastně mě to ani neudivuje.

Jaký to asi musí být pohled?

…Ach, nejspíš značně ubohej…

 

Ano, jsem špinavá a otrhaná.

Vlasy rozcuchaný, kruhy pod očima,

Na zádech krosna, na nohou pohory,

Smrad potu a kouře…

 

Ve tváři se zmáhám na úsměv,

Je zničený a přesto šťastný.

Pohled vám raději ani nebudu popisovat.

To by byla jen ztráta času.

 

Jo, asi jsem podivín a blázen.

Přiznávám, že moje okolí má pravdu,

Když toto o mě tvrdí.

Nejspíš se mi právě zhroutila mysl.

---