Praskání skla

,,Jednou to pochopíš, holčičko.“

Čokoláda jeho očí se roztékala po unavené tváři. Ta hořká kakaová vůně jí kopala pod kolena a věšela na pokřivenou páteř další závaží. Nenapadlo ji nic jiného, než vytáhnout kapesník a pomalu čistit jeho špinavý obličej. Chvějící ruce ji vděčně pohladily po vlasech. Cítila z nich však beznaděj.

A pak začalo to ťukání na okno.

,,Ne. Nechci to pochopit. Nemůžeš nám to udělat.“

Na ramena jí dopadl kousek stropní omítky. Stěny kolem začaly tiše praskat. Po podlaze se podivnou rychlostí rozrůstala nazelenalá plíseň. A pak tu pobíhal ten neznámý čpivý zápach. Poulil své velké oči z každého rohu, nepozorovaně tahal za copy a rozbíjel skleničky. Přes veškerou snahu a odpor stejně všem pořezal chodidla.

Ťukání stále sílilo, už nebyla místnost, kde by se před ním bylo možno schovat.

,,Jsi silná. Věřím ti.“

Naplnila misku až po okraj mlékem. A jako každé ráno ji postavila před dveře, nyní již bez kliky, aby večer zas celý netknutý obsah vylila do záchodu. Její černá kočka se nevrátí ze svých toulek ani dnes.
Stále ale doufala, že hladová zamňouká u prahu a nedočkavě zaboří své roztomilé fousky do milované pochutiny. Poté se jí opět schoulí do klína a ona jí bude moci povyprávět svá tajemství při zvuku uklidňujícího vrnění.
Jak dlouho už byla pryč? Jaký odstín měla její srst? Nevzpomínala si… A má pořád ještě tak krásně bílé packy?

Okenní tabulky se celé třásly pod nepřestávající palbou.

,,Nejsem na to ještě připravená. Bojím se.“

Ze střechy padala jedna taška za druhou. Studený vítr se proplétal skrz obnažené trámy a vnikal dovnitř domu. Tam se každému na potkání zezadu zakousl do krku a dlouze z něho vysával poslední zbytky energie. Peřiny se pokryly ledovou krustou, jež štiplavě sálala pokoji. Chřípí se ucpávalo hustou pěnou rytmicky vydechovanou nábytkem. Dírami ve zdech vlétávaly vločky. A spolu s nimi i očekávané ticho.

Okna se rozsypala na tisíce malých částeček.

,,To zvládneš, holčičko moje.“