Na zdraví!

Kamarádka má nového přítele. Jmenuje se Zdravý životní styl. Přeju jí ho, jen nevím, proč si vzala do hlavy, že mě s ním musí seznámit. Začalo to celkem nevinně. Přestala pít víno (prý má na svědomí korozi tepen) a místo toho začala pít neperlivou vodu s různými pochybnými přípravky. Výsledná směs připomíná bláto, ale přítelkyně tvrdí, že je to čistě přírodní vitamínový koktejl. Já tvrdím, že všechno je možné, známe to přece z reklam. Vitamíny jsou dnes k dostání v kapslích, v prášku, v bombónech, ve žvýkačkách i v obalech na sušenky. Přijde doba, kdy nás v televizi budou výrobci (převlečení za polonahé ženy) přesvědčovat, že nejvíc vitamínu C je v podrážkách bot speciálně pro tento účel vyvinutých a netestovaných na zvířatech. Postupem času vitamínové šílenství dojde tak daleko, že zavrhneme veškeré ovoce a zeleninu, protože není dostatečně chemicky zpracované a sterilní. Já tedy pro jistotu vitamíny dostávám do žil doušky banánového daiquiri. Banány se zalijí alkoholem (většina rozumných bacilů tudíž vezme nohy na ramena) a zamrazí ledovou tříští (tím je zaručeno, že zbytek tvrdohlavých choroboplodných zárodků dostane zápal plic a zemře strašlivou smrtí). Blátivý koktejl, jehož cena téměř přesahuje můj týdenní příjem, jsem s díky odmítla.

Přítelkyně se ovšem nedala odradit a přemlouvala mě, abychom zašly na oběd do jedné z takzvaných zdravých restaurací. Byla jsem zvědavá, jak se stravují lidé, kteří hodlají přežít několik století a tak jsem šla. Ocitly jsme se v místnosti, kde si všichni nabírali do talířů cosi, pro co z nedostatku lepších výrazů existuje termín: ZRNÍ. Kdysi jsem s ním také experimentovala (vyzkoušet se má všechno), při jednom takovém pokusu se mi ovšem zaseklo v trubkách a od té doby se léčím čokoládou. V restauraci bylo k dostání zrní se sojovým masem, zrní nasladko, zrní nakyselo a zrní se zrním. „Nevíš, co je tohle?“ bezradně jsem ukázala prstem na bílé kousky v míse. „No to bude tofu, to je něco jako sýr,“ odpověděla kamarádka. „A proč tu nemají opravdový sýr, proč tu mají náhražky?“ ptala jsem se. „Protože tofu je zdravý,“ odpověděla mrzutě. Usoudila jsem, že jakýkoliv další dotaz by se nesetkal s pochopením a tak jsem to riskla. Nic jiného mi ani nezbývalo, protože všude kolem bylo zrní jak ve slepičárně a všichni se tvářili, že jim opravdu chutná. „Mě teda nenachytáte!“ pomyslela jsem si a nabrala si přiměřené množství tofu s jedinou seriózně zabarvenou omáčkou.

 

Kamarádka se s chutí pustila do zrní. Já jsem po prvním nevydařeném pokusu zabodla vidličku poněkud naléhavěji do tofu a rázem mi vylítlo do sousedního talíře. Soused byl tak zabrán do Zdravého životního stylu, že si vůbec nevšimnul vetřelce ve svém jídle. „Trochu gumové…“, postěžovala jsem si kamarádce. Vypadala naštvaně. Nechtěla jsem ji zbytečně provokovat a tak jsem vyjedla omáčku a s tofu udělala krátký proces. Několik kousků jsem přihrála do vedlejších talířů a zbytek jsem nabídla přítelkyni se slovy: „Zbylo mi ještě nějaké tofu, nedáš si?“ Bez okolků si nahrnula gumídky na talíř. Fascinovaně jsem sledovala, jak do ní padali bez jakýchkoliv příznaků otravy. Všechno to zapila blátem. Na zdraví! Udělalo se mi mdlo. Myslím, že jsem se předávkovala zdravým jídlem. Z této zkušenosti si beru do budoucna jediné: Do podobné restaurace už nevkročím ani pod pohrůžkou celoživotního pojídání koprové omáčky!