Adam a Eva u veterináře

Tereze k narozeninám ... a pro všechny, kteří se rádi zasmějí

Adam a Eva u veterináře

Stalo se to jednoho parného letního odpoledne.

Adam Troska se vrátil domů z práce velice unaven. Vstoupil do obývacího pokoje, rozhlédl se kolem sebe a když uviděl, jak jeho žena Eva sedí v křesle a plete ponožtičky pro vnoučátka, raději si lehl na pohovku zavřel oči.

A s těma zavřenýma očima pohnul hlavou směrem, kde seděla Eva a povídal jí:

„Evo! Dneska ordinuje U Čepků doktor hovado. Musíme tam zajet a dát vočkovat bestie.“

„Cože?!“ zeptala se úžaslá Eva, neboť vůbec netušila, o čem vlastně Adam mluvil.

Adam obrátil oči v sloup.

„Nó, že musíme zajet vovočkovat psy proti vzteklině a veterinář dneska ordinuje u libonický hospody.“

„A to jako dneska, jo?“

„Ne! Včera krátce po půlnoci!“

„Ty si hnusnej!“ ulevila si Eva.

„Náhodou, dneska sem se česal, takže tak hnusnej bejt nemůžu.“ zněla odpověď.

„No jo, ty tři vlasy, co máš, to se češe snadno, viď?“

„Hahaha! Tak teď běž sehnat ty psy a dáme je do auta.“

„A kde sou? V garáži?“

„Myslim, že Amina leží v garáži a Belina... Jo, počkej, Belinu sem viděl, jak ti rozhrabává skalku.“

Eva otevřela oči dokořán.

„Belina mi rozrejvá skalku?“

Adam pokýval hlavou.

„A tos jí nic neřek?“

Adam zavtěl hlavou.

„Né, řek sem: \'Belino, panička bude zase nasraná a nedá mi nic k večeři!\'“

„Jéžišikriste!“ zvolala Eva a běžela honem na zahradu.

Za chvíli uslyšel Adam jenom sprostá slova a zakníkání.

„To bysme měli,“ řekl si a zašel si pro klíčky od pikapu.

Když vyšel ven, uviděl dojemnou scénu, kdy Eva hladila a objímala Belinu a říkal jí:“ Chudinko Belinko, já bych tě nikdy nemohla praštit. Fakt né.“

„Evo! Pak má to zvíře bejt vychovaný! Rozhrabe ti zahrádku a ty nejenomže mu nevynadáš, ty ho za to ještě muchluješ!“

Eva se na něj překvapeně podívala.

„Je to tvůj pes, ne? Takže jeho výchovu máš na starost ty!“

Adam chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. Lepší prohrát bitvu, než ztratit válku. Místo řečí naložil Belinu do zadního prostoru auta a potom zákeřně dovnitř na kus piškotu nalákal i Aminu, která se bála cestování. Než zavřel dveře řekl Evě:

„Heleď, Evo, myslim si, že psi tu cestu samotný nevydržej. Musí tam bejt někdo s nima.“

„Tak já zavolám Štěpána, aby nám pomoh,“ řekla Eva a už se hrnula k plotu aby zavolala na souseda.

„Ale prosimtě, co budem votravovat Štěpána. Vlez si dozádu sama.“

Eva nakrčila nos a vlezla si do auta.

„Heleď, Adame, tady není sedačk...“

Adam jí nenechal domluvit a zabouchl dveře. A aby se neotevřely za jízdy, zajistil je zámečkem. Vlezl si za volant a zabouchal na sklo od nákladového prostoru.

„Dobrý?“ zařval.

„Né, hnusný!“ ozvalo se tlumeně.

„Tak to je dobrý...“ zařval Adam a nastartoval.

Neměl to do Libonic daleko, ale proč měl jet rychle, když mohl jet velmi velmi pomalu. Tak si to tak šinul, tou pohodovou dvacítkou, když se ozvalo zabouchání na sklo.

„Co jé?“ zařval.

„Je tu moc horko! A Belina mě poslintala!“ volala na něj Eva.

„Neboj se, už tam brzo budem,“ zavolal na ni Adam.

„Ale je tu fakt horko!“ volala opět Eva.

„Až se udusíš, tak dej vědět!“ odpověděl jí Adam a pustil si rádio.

Za pár minut dorazili na místo a okamžitě se stali centrem pozornosti. Příjezd jejich pikapu provázelo bouchání na zadní dveře a radostný výraz Adamův.

„Co to tam máte?“ ptal se Adama kolemjdoucí.

„Manželku a dva psi,“ odpověděl Adam.

„Oj, tak to radim nepouštět. Nechat zavřený, než to dá věčný pokoj,“ reagoval kolemjdoucí.

Adam však nakonec odemkl zámeček a pustil Evu ven.

„Ty hnusnej kreténe!“ řekla Eva a z plných plic se nadechovala čerstvého vzduchu.

Adam se jenom usmíval.

Očkování psů se odehrávalo na malém plácku mezi hospodou a výrobnou Hořických trubiček. Očkování prováděl jistý doktor Králík. Právě jemu řekl Adam:

„Doktore, vezu tři feny. Píchněte jim to, ať se nevztekaj.“

Jeho slova vyvolala lavinu smíchu u veterináře a mezi majiteli dalších psů a venku sedícími navštěvníky hospody.

Evě to došlo až po chvíli.

„Ty hnusnej kreténe,“ řekla Adamovi.

Ten se však usmíval více, než když ji vypouštěl z Auta a u okénka výrobny si koupil balík trubiček. Ty následně rozdělil mezi psy a sám si také jednu vzal.

„A mě nedáš?“ zeptala se Eva trochu zaraženě.

„Až jako vodměnu po injekci,“ řekl jí Adam.

Veterinář se opět rozesmál a sním i osazenstvo trubičkárny.

„Co sem si to vzala za debila,“ rozkřikla se na celé Libonice.

Adam jen pokrřil rameny. „Co sis vzala, to máš,“ řekl jí.

Eva zakroutila hlavou a zahnala psy do auta.

„Tentokrát,“ prohlásila, „to vzadu vydrží! Já jedu vpředu.“

Na důkaz toho, že to myslí vážně, se posadila na sedadlo vedle řidiče.

Adam si sedl za volant a nastartoval. Zařadil jedničku a auto škublo a motor zhasl. Zkusil nastartovat znovu, ale to se mu už nepovedlo.

„Ájejej,“ řekl Evě, „došel nám benzín.“

„Co teď?“ zeptala se Eva.

„Co teď? To je přeci jasný – já tu počkám a ty dojdeš domů pro benzín.“

„Cože?!?!“

„No jo, víš přeci, že já s tou moji pajdou nedojdu a ty to uneseš v pohodě. Kanystr je v garáži po levý straně.“

„Třeba nám někdo pomůže,“ zkusila ještě Eva zachránit situaci a začala obvolávat známé, ale nikdo nebyl zrovna v náladě jim pomoci.

„Dybys nevolala, tak už si mohla bejt na polovině cesty,“ neopomněl jí sdělit Adam.

„Viš co? Polib mi prdel!“ řekla mu Eva a skutečně se vydala domů pro benzín.

Měla však štěstí, neboť ji cestou zavolal jejich syn a zeptal se, kde je, že už jede i s benzínem.

Potkali se asi právě na půli cesty.

„Puč mi ten kanistr, já ho tam vezmu takhle pěšky a bude to vypadat jakože sem děsně rychlá. To táta nevydejchá,“ zdělila synovi svůj plán a syn pouze znechuceně zakroutil hlavou. Měl už těhle domácích třenic dost.

Eva dovlekla kanystr k autu právě ve chvíli, kdy se Adam usadil na lavici před hospodu a donesli mu pivo. Laškovně na ni zamával. Eva se zamračila a došla k němu.

„Co to má bejt?“ zeptala se ho.

„Pívo,“ odvětil jí.

„A to je jako tvoje pivo?“ mu

„Moje pívo.“

„A tys už ňáký měl?“

„Neměl, todle je první.“

„A proč sis ho vobjednal?“

„Až se napiju, tak už nebudu moc řídit a budeš holt muset řídit domů ty.“

„Aha,“ řekla jenom Eva a z ničeho nic popadla Adamovo pivo a jedním mohutným lokem ho vypila.

Celá osádka hospody, která sledovala se zaujetím jejich minisouboj vydechla úžasem. Ožralovi Waxnerovi dokonce spadly z nosu brýle.

„Řídíš. Já už nemůžu,“ řekla jenom Eva a šla pomalu k autu.

Adam sepjal ruce k nebi a v duchu se ptal boha, za co ho trestá.

Potom si ale uvědomil, že dnešní válku prohrál a už to nelze napravit.

„Ale co, zítra je taky den,“ říkal si, když nastupoval do auta

---