Tichá noc

Už dávno se setmělo, ale u nich jako vždycky přípravy Štědrého večera teprve vrcholily. Matka pobíhala kolem jako splašená. „Kdy že mají přijít?“ ptala se a ruce se jí rozlétly kolem těla jako ptáčci.

    „Asi za hodinu,“ zvedl otec oči od novin, jejichž stránky se otočily, aniž by se jich dotkl. Zelené oči pak obrátil k Danovi a spiklenecky na něj mrkl. Matka pak odběhla do kuchyně, kde začalo nádobí poletovat vzduchem, ale žádné z nich se nerozbilo ani nedopadlo na zem. Nesrozumitelně tam nadávala a prskala a vzdychala. Návštěva! A neohlášená. Bože dobrý.

    „Nebudu se jim líbit,“ zamumlal Dan a posadil se na pohovku vedle otce. Věděl, proč strýček a tetička přijdou, spousta zvláštních věcí v rodině se totiž děla kvůli němu.

   „Hlavně se nám tu nerozbreč,“ ušklíbla se Karla, která doteď seděla na zemi a studovala podivný rudý obraz, který namalovala ve škole. Byla starší než a Dan a silnější. Krásná ve svých čtrnácti letech a divoká, protože se často v noci vracela s kapkami krve na rtech. Dan si nebyl jistý, ale myslel si, že to je chlapecká krev, a připadalo mu to jako docela hezká smrt.

    Otec jenom něco zamumlal a obrátil se zpátky k novinám, v těch zvláštních očích a na bledých rukou mu už ale začínaly být zřetelné rudé žilky, protože měl žízeň. Karla se znovu sehnula nad tím obrazem. A Dan se zavřel ve svém pokoji, protože nerozuměl ani jednomu z nich a zase jednou si přál umřít.

     Brzy přišli hosté, strýček Ruprt a tetička Anna. Rodiče jim potřásli rukou a s Karlou se políbili na tvář. Jen u Dana se zarazili a soucitně ho pohladili po vlasech. „Zdravím, rádi tě vidíme,“ řekla vlažně Anna, vysoká bledá černovláska s vizáží čtyřicátnice. Strýček Ruprt, korektní a mrazivý, jenom přikývl.

     „Aha. No já myslel, že sem nechodíte kvůli mně,“ poznamenal Dan upřímně. Ruprt a Anna si vyměnili rozpačité pohledy. Takové divné dítě!

     Když se posadili k večeři, Danovi se znovu zvednul žaludek. Jistě, viděl to už mockrát, ale to neznamenalo, že by si na někdy zvyknul. Na pěti talířích byly kusy syrového masa, nic víc, a ve sklenicích směs zvířecí a lidské krve. Jenom na Danově talíři bylo maso připálené a ve sklenici obyčejná voda.

    „Tak?“ promluvila po chvilce zvířecího mlaskání matka. „Na čem se shodli v Konciliu?“

     To slovo Dan znal, i když přesně nevěděl, co znamená. Tetička tam pracovala, ale rodiče o tom nikdy nemluvili. Anna několikrát pohnula rty, ale vždycky ztratila odvahu. Nakonec promluvila tlumeným hlasem: „Shodli se na... jak tomu říkají… utracení.“

     Všichni pak kolektivně věnovali Danovi smutný pohled a jemu vyrostlo něco hořkého a tvrdého v krku.

    „Ubohé dítě,“ promluvila matka, „takový jepičí život.“

    „Vždyť je… úchylný… vadný,“ rozhodil Ruprt rukama. „Jakápak škoda. Ten zmetek se ti vážně nepovedl, Miriam. Ale před Konciliem nemá smysl utíkat.“

    Matka sklopila hlavu a otec ji chytil za ruku. Karla se jenom uchechtla. A tak se musel bránit Dan. Vstal a příbory třísknul o zem. „Jo, děkuju za pochopení. Možná jsem zmetek, ale ještě ne blbec.“

   „Jdi do pokoje,“ přikázal otec.

   „Přesně. Já už od vás nic nechci. Třeba se vám příště povede lepší dítě. A nelitujte mě, to já lituju vás. Přeložte si to, jak chcete, jdu spát.“

    Nechal je ohromeně zírat nad tou opovážlivostí tvora, který se v ničem nelišil od obyčejných lidských mláďat, ale vlastně jím nebyl. Dan pak prolezl střešním oknem svého pokoje a dlouho pozoroval hvězdy, dokud je nezakryly mraky a houstnoucí sníh. Přemýšlel o tom, že i smrt se přece dá porazit – tím, že ji přijmeme. Děti ve vedlejším bytě zatím sladce notovaly Tichou noc…