Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDoteky zmrzlých vteřin
11. 12. 2007
11
0
882
Autor
Nameless ...
Slepýma očima se dívám do studených paprsků vybledlého slunce, v dlaních rozlámané střípky zmrzlých květů, co hořkoslaně padaly do polštáře, když slzy došly, ale plakat se nepřestalo, květů, které mi pod nohama spálil mráz a pak mi je jako ledové perly rozsypal po těle.
Nevím, co pro tebe znamenají moje obrázky, černobílé kresby měkce vpletené do okenního skla a něžných linek tvé horké kůže, a nevím jestli vyznání, která ti bříšky křehkých prstů lehce píšu na záda, hřejí nebo studí a chtěl bych zpátky to pavučinově stříbřité krásno, zas si rozumět beze slov, zas nekonečně počítat tvé pocuchané vlasy a v noci nespat, jen ležet a tiše kreslit do vzduchu křivky tvého těla.
Něco je trochu jinak, přitom tolik stejně a srdce nepřestala bít, jen zpomalila, snad o něco míň tónů, snad o něco hlušeji, ale pořád lehounce jako smutkem těžké kapky zmrzlého deště, roztroušené v trávě, kapky podobné korálkům, co ti vplétám do vlasů.
Čas se mění
a i když bych lásko rád,
neumím ho zastavit,
víš,
přemotat na začátek
a pustit znovu,
tam, kde bylo štěstí
a láska
a slzy
a probdělé noci
...
Když se vteřiny zastaví,
zamrznou na hodinách
a zůstanou navždy,
pozdě a pateticky,
nikdy s láskou,
nikdy krásně,
jen věčně,
...
Když zas všichni
stojí,
na prahu,
a sledují nás,
zas soudí
a třídí do škatulek,
nenávidí
bez důvodu,
že jsme
jen špatní herci
a že slzy
jsou jen kapky deště
na řasách
...
Když se smějí
našim bláhovým snům
a mají nás za blázny
a popírají krásno
...
Když nekonečno je
a plete se
do vzpomínek
a věčnost bolí
do srdcí
...
Když slunce nechce svítit
a odmítá hřát
...
Když ...
A najednou je všechno opravdovější, víc lhaní, víc hraných citů, víc prožívání, jen trochu jiné bolení se, trochu jiná vyznání, pár bílých pírek co se ti místo k nohám snesla do vlasů a propletla se stříbrem nočního nebe, jako bolest lásky naší horkou krví.
A my se jako inkoustové kapky tiše vpíjíme do slané rosy, lačně chutnáme svá těla z rozpraskaných rtů a topíme se ve změti pocitů a chceme snít ... a doufat ...
Nevím, co pro tebe znamenají moje obrázky, černobílé kresby měkce vpletené do okenního skla a něžných linek tvé horké kůže, a nevím jestli vyznání, která ti bříšky křehkých prstů lehce píšu na záda, hřejí nebo studí a chtěl bych zpátky to pavučinově stříbřité krásno, zas si rozumět beze slov, zas nekonečně počítat tvé pocuchané vlasy a v noci nespat, jen ležet a tiše kreslit do vzduchu křivky tvého těla.
Něco je trochu jinak, přitom tolik stejně a srdce nepřestala bít, jen zpomalila, snad o něco míň tónů, snad o něco hlušeji, ale pořád lehounce jako smutkem těžké kapky zmrzlého deště, roztroušené v trávě, kapky podobné korálkům, co ti vplétám do vlasů.
a i když bych lásko rád,
neumím ho zastavit,
víš,
přemotat na začátek
a pustit znovu,
tam, kde bylo štěstí
a láska
a slzy
a probdělé noci
...
Když se vteřiny zastaví,
zamrznou na hodinách
a zůstanou navždy,
pozdě a pateticky,
nikdy s láskou,
nikdy krásně,
jen věčně,
...
Když zas všichni
stojí,
na prahu,
a sledují nás,
zas soudí
a třídí do škatulek,
nenávidí
bez důvodu,
že jsme
jen špatní herci
a že slzy
jsou jen kapky deště
na řasách
...
Když se smějí
našim bláhovým snům
a mají nás za blázny
a popírají krásno
...
Když nekonečno je
a plete se
do vzpomínek
a věčnost bolí
do srdcí
...
Když slunce nechce svítit
a odmítá hřát
...
Když ...
A najednou je všechno opravdovější, víc lhaní, víc hraných citů, víc prožívání, jen trochu jiné bolení se, trochu jiná vyznání, pár bílých pírek co se ti místo k nohám snesla do vlasů a propletla se stříbrem nočního nebe, jako bolest lásky naší horkou krví.
A my se jako inkoustové kapky tiše vpíjíme do slané rosy, lačně chutnáme svá těla z rozpraskaných rtů a topíme se ve změti pocitů a chceme snít ... a doufat ...