Filipika proti filipikám aneb O kritice

Filipika proti filipikám

aneb

O kritice

V okamžiku narození, nebo možná o chvilku později, je nám do vínku dána schopnost rozhodovat se a z toho plynoucí požitek posuzovat. Posuzování se ubírá mnohými, někdy klikatými směry. Umíme toho posuzovat spoustu a mezi jiným nám tato vlastnost, na níž si mnohdy zakládáme a k tomu se z ní těšíme, nabízí mimosmyslově vymezenou výseč ze širokého spektra umění, vhodnosti a pocitu sympatií, kterážto se jednoslovně nazývá vkus.

Je známo (testovali to na laboratorních myškách), že vkus je silně individuální, nebál bych se říci až absolutně subjektivní. Co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému. A co se líbí druhému, to ve třetím vyvolává záchvaty pohrdlivého smíchu a kopřivku. Občas se semknou skupinky přátel toho nebo onoho uměleckého slohu, stylu nebo jiného bojového umění, aby obdivovali oblíbená díla houfně. Neboť jen houfně pronesené: „Och!“ je tím pravým a nejlepším: „Och!“, daleko lepším, než: „Och!“ pronášené pokoutně a stydlivě o jednom či dvou lidech. Potom zkrátka nemá váhu jako hezké a mohutné sborové: „Och!“.

Příznivci jednoho klasika budou pohoršeně mávat lorňony a dělat podrážděné: „C c c!“ nad míněním jiných, přímo nepřátelských táborů opozičních uměleckých stran. Nicméně i mezi nimi samými budou větší či menší rozpory a rozpůrky, rozmíšečky, kofliktíčky, půtky a půtečky. Když se v uctivém polokruhu postaví ke slavnému dílu známého umělce, velikána nesmrtelného jména, každému bleskne hlavou něco jiného. Nepřiznají si to a budou obdivovat údivem přímo sborovým, složeným od basů až po ženské soprány, nicméně odlišnosti se najdou.

Jednomu se líbí motiv, druhém zpracování, třetí žasne nad nebem, které je jako živé, čtvrtého zajímá obnažené a velmi vnadné ženské tělo v popředí a pátý tleská nad starým otlučeným hrncem, nonšalantně visícím na plotové plaňce, bezostyšně pokáleným od vrabců, nicméně jsoucím objektem hodným bližšího zkoumání (ať už pro umělce či ornitology). Ale všichni to své „něco“ najdou na jednom jediném obraze, to je spojuje kumštýřským okouzlením do nerozlučné rodiny.

To jsou úzce a striktně vyhraněné typy. Dají ruku, nohu nebo jinou okončetinu, svojí či cizí, do ohně právě za svého oblíbence a favorita, podle nich jediného mesiáše na poli slávy a umění jako nehynoucího pojmu.

V davu takovýchto náruživců, posedlých uměleckým debužírováním, se často objeví černá ovce, bílá vrána, nebo dlouhý John Silver s oběma nohama, zkrátka, jedním krátkým a výstižným slovem, kritik…

Ten vůbec nemá vyhrazený a vymezený svůj domovský tábor, kam se vždycky po úspěšném válečném tažení po vkusech jiných vrací. Je doma všude a nikde, věčný nomád vykolíkovaného pole uměleckého slohu, nebo, když má dlouhé nohy a stihne to oběhnout, slohů několika. Tu se mihne jako stín, tam se šustne jako myška, aby se vzápětí jako kouzlem objevil za obrovským fíkusem vedle drahého a vzácného plátna ze 17. století v nádherném rámu. Vytrhne z kapsy bloček a divoce špačkem tužtičky načmárá pár klikyháků, třikrát se otočí do kola po směru hodinových ručiček, znovu, jen roztřeseněji, něco napíše, potom si pro změnu perspektivy stoupne na hlavu, přes plandající kravatu chvatně dopíše zbytek a udělá ráznou tečku. Potom hbitě vyskočí znovu na nohy a za znělého capání protiskluzových podrážek, obzvláště vhodných do výstavních síní a galerií na dlaždice a mramor, vyrazí na další lov kořisti, ještě vonící čerstvým knihařským lepem či olejovými barvami.

Málokdy někoho šetří, nemá důvod šetřit! On je estét, expert, elitář, empatik, eventuelně excentrik (toto ohodnocení nám vyjde, když sečteme předchozí termíny). Ale hlavně ekvivalent vah spravedlnosti. Když se jedna polovina jeho těla, zakončená rukou svírající nové poznámky a neotřelá hodnocení, zhoupne níž než druhá, má umělec vyhráno. Nebo, v případě přesně opačném, je v koncích. Jedno z toho. Dbá, aby umění bylo původní, krásné, aby bylo vyjádřením toho, čeho má. Tudíž když obraz nese název „Slunící se dívka“ kupříkladu rozvalující se hroch na něm nemá co pohledávat. Ovšem neposledním úkolem kritika je starost aby umění člověka dokázalo správně a srozumitelně, nicméně ne moc kýčovitě, oslovit. Je zvěstovatelem kvality vkusu a umělecký logopedem v jedné osobě.

Když to vezmeme v tomto intimním osvětlení, ono rčení o subjektivitě vkusu padá a padá a padá až dopadne.

Hodně tvrdě dopadne.

A rozbije se…

Na tisíc kusů.

Ale my ho už přece nepotřebujeme, máme svého milého kritika. Ten nám řekne, co je hezké a co ne, co se nám má líbit, chceme-li mezi populární uměleckou smetánku, a čeho se musíme vyvarovat, abychom neklesli do bahna kýčovitosti a klišé, ke zbytku populace.

V překladu pro lidské bytosti: kritik bývá někdo, kdo vykřikuje své soudy dost nahlas, aby dokázal přehlušit ostatní a oni mu fascinovaně nebo třeba i lehce pohoršeně naslouchali. To naslouchání je obzvláště důležité. A náš milý kritik, jako neurotické štěně papuči, cupuje okázale v zubech jedno dílo za druhým. To je mu krátké, to dlouhé, to příběhově mělké a to zas hluboké k nepochopení, nepůvodní nebo příliš osobitý a nestravitelný námět. A skupina, která kolem něho pomalu roste zašumí jen:

„No věřili byste tomu? To je úžasné… že jsem to hned neviděl! Já to ale říkal!“

Nevidí sice nic a neřekli by ani slovo, krom nějakého toho „Hm, hm, hm.“ ale když to říká tak vážený a znalý člověk jako kritik (netuším kde tu váženost a znalost všeho krásného a vkusného vzal, ale jednu bych si taky objednal Zn. nabídněte!) tak to přece musí být pravda! A kritik se nafukuje, div nepukne či se nevznese. Nebo obojí v libovolném pořadí.

Každá kritika se nese v tomto duchu: autor dokončí své dílo, otře si z čela šmouhu od barvy nebo ošmirgluje mozoly od psaní z konečků prstů, ale ještě neoschne barva nebo není poslední list vytažen z psacího stroje a už kolem něho tančí svůj hladový tanec kritik, za jedním uchem tužku a za druhým pero, a tluče si k tomu do divého taktu poznámkami a publikacemi o umění.

A začne hodnotit a přetvářet tak usilovně a efektivně, jak to dokáže jen havárie v chemičce či atomové elektrárně. Skalní útes na obraze se mu zdá příliš kýčovitý, neboť je až nezdravě malebný, tudíž naň nastoupí s pneumatickým kladivem v rukou a nedá si pokoj a oddech, dokud ho nesníží na kopec štěrku. Z osamělého, větry ošlehaného majáku na vrchu orlího hnízda udělá kupříkladu zájezdní hospodu u cesty a ze sychravé noci cvaknutím vypínače letní odpoledne.

Milostná scéna při měsíčku se v románu zkrátka už nedá vystát! S holí v ruce a strašlivým křikem kritik rozežene milence od sebe a domluví jim dostaveníčko na tak malebném místě jako jsou městské stoky. Smutný konec je klišé a veselý zase nikoho nedojme, je tedy nutno nechat zakončení vyšumět do ztracena s výhledem na to, že dvě zmučená srdce, sžíraná marnou láskou a rozdělivší se na cestě na dva kontinenty, se možná jednou za dvacet let na deset minut setkají na rybím trhu někde na špinavém molu v Šanghaji, hned vedle největší hromady rybích hlav a vnitřností.

Co ho, tedy kritika, k tomu pudí?

Možná touha po moci.

V každé kritice se mezi řádky skrývají sdělení o tom, co by dokázal kdyby jen chtěl, ale zatím se nebude míchat mezi takové tyhle „ony“, brodící se uměním nyní! Ale jednou, jen až bude chtít, tak všichni padnou na sedací svaly před jeho uměním, které se bude dotýkat hvězd, nebo přinejmenším aspoň měsíce či vršku nejvyšší sekvoje na světě! Zatím však nechce a nehodlá naprosto zničit nýmandy, myslící si že něco umí!

Jak jsem si ale pospojoval za bezesných nocí, bude to asi spíše:

Kritikem je člověk, který ve své podstatě neumí vůbec nic.

Nešť, říká se, že záporná reklama je taky reklama a někdy dokonce silnější než pozitivní. Tedy ano, kritiky sem, popadněte mě do zubů a protáhněte támhletím nebezpečně vypadajícím trním, jestli mohu prosit, trošku mě oplácejte v bahně a šup se mnou na pranýř literární zostuzení, kde na mou hlavu naházíte kopu imaginární shnilé zeleniny a ovoce ve značném stádiu rozkladu.

Jen houšť a větší kapky!