Věčné utrpení

Šel pomalu tichou ulicí. Cestou, kterou ve dne prošlapou stovky nohou a kde má každý svůj cíl, byl on jediný, který věděl, že se nevyplácí bojovat. Každý hledá smysl života, on ten svůj našel. Se sklopenou hlavou se ubíral k domovu. Myslel na všechny, se kterými kdy pracoval. Tolik tváří, tolik příběhů. A všechny skončily na tom jediném místě, kam se jednou ubere každý, kromě jeho samotného. Nikdo se nikdy nevzepřel, nikdo nebojoval. Každý poznal, když přišel na řadu a přijal to. Jen on ne. Byl první a jediný, kdo odmítl a kdo vzdoroval. A byl vyznamenán. Podle něj spíše proklet. Neviděl v tom, co dělá jedinou smysluplnou věc. Proč zrovna tady, proč zrovna teď, prohnalo se mu hlavou. Proč zrovna já, proč ne někdo jiný? Proč?

Prošel kolem žebráka neklidně spícího v hromadě starých novin. Jeho čas přijde brzy, proč ne můj? Proč všichni mají odpočinek, jen já ne? Protože jsem se pokusil vzdorovat Bohu? Osudu? Smrti? Nespravedlivě odsouzen k bloudění po světě, jako duše co nikdy nenalezne klid.

Došel k domovu. Prošel skrze těžká železná vrata. Nebyl tu už dlouhých třicet let. Dům vypadal pořád stejně. Stejně temně, jako když odsud té strašné noci odešel. Tak tady potká dalšího z mnoha, na místě kde všechno začalo a vlastně i skončilo. Celkem ho zajímalo, kdo žije v jejich starém domě. Nejspíš nějací bezdomovci a chudina. Kdo jiný by do toho prokletého domu vlezl? Došel až ke vstupním dveřím. Upoutala ho jmenovka na zvonku. Johnstnovi. Takže ani jmenovku nesundali. Vypadá to, že prostě opustili dům a už se nevrátili. Nebo…vzadu v hlavě se mu zacinkal poplašný zvoneček. Ne, to snad ne, to by přece nemohl chtít?! Nebo ano? Jako trest za vzpouru? Vždyť má být milosrdný! Tohle by byla nejhorší muka! Ani sám Kain tolik netrpí, jako on, malý Jack Johnston.

Chvíli nehybně stál, bojujíc se svým posláním. Jako pokaždé zvítězilo. Věděl, že je to někdo z domu. A nebylo jisté, jestli to není někdo, o kom si myslel a doufal, že už je dávno pryč. Musel se to dozvědět. Pomalu zaklepal. „Už běžím,“ ozval se ženský hlas. Podezřele povědomý hlas. Jack ztuhnul. Dveře se pomalu otevřely. Zpoza nich vykoukla malá vrásčitá postava. Vlasy už měla celé bíle, ale Jack ji okamžitě poznal. Vídával ji v představách každý den.
Stařenka se zadívala Jackovi do očí. Kdyby mohl, plakal by. Měl sucho v krku, pomalu zvedl ruku, aby se stařenky dotknul. Ta mezitím vykoukla úplně ze dveří, prošla skrz něj, rozhlédla se kolem a pak zvolala: „Haló, je tu někdo?“ Když se nikdo neozval, jen pokrčila rameny a obrátila se. V tu chvíli měsíční světlo rozzářilo nad její hlavou tajné znamení. Znamení určené Jackovi. Ten jen polkl a špitl: „Matko.“

„Asi zase nějací puberťáci, co se nudí a mají zábavu s obtěžováním starých lidí,“ prohlásila stařenka, když vešla do obývacího pokoje. Jack si ihned všiml holohlavého starce a upřímně se vyděsil. To nemůže být on! Sám ho viděl odejít! Musí být vysvětlení. Muž se obrátil ke stařence a Jack úlevně vydechnul, když spatřil jeho tvář. Ne, nebyl to on. Proč se vlastně bál? Teď už mu nikdo nemůže ublížit. Ne fyzicky. Duševně je trýzněn den co den. Posadil se na volnou židli v rohu místnosti a sledoval matku, jak si přisedla na pohovku k holohlavému. Takže si našla jiného. Byl celkem překvapen, jak moc se podobá jeho skutečnému otci. Ale viděl tu i pár rozdílů. Hlavní byl v očích. Tyhle hřály, nesršely blesky. Byly teplé, usmívající se, ne chladné jako led, vrhajíc zášť na každého v dosahu.
Otřásl se. Není tu proto aby hodnotil svého otčíma, ale aby provedl tu nejhorší věc na celém světě. Nemusí to udělat, napadlo ho, když se zadíval na znamení poblíž matčiny hlavy. Může tomu zabránit. Když se bude ovládat, nemusí se nic stát.
Jako odpověď na jeho myšlenku se mu v ruce zjevila černá dýka. „Ne!“ vykřikl. Ani matka, ani holohlavý muž se nehnuli a stále sledovali televizní pořad. Podíval se do dlaně, kde dýka pomalu mizela. Otočil pohled do stropu. „Já to neudělám!“ zařval pevně. „Nikdy!“ dodal a zadíval se na měsíční znamení nad hlavou své rodičky.

Bylo pozdě a v domě už všichni spali. Jack seděl na posteli hned vedle matky a hladil ji vlasy. Tolik ji miloval. Tolik bezesných nocí prožil, když mu byla odebrána. A teď je tu, aby ji odvedl.

„Bůh je nespravedlivý,“ pronesl do ticha. Stařenka sebou trochu pohnula, ale dál spala. „Nemůžeš to po mě chtít,“ vykřikl Jack znovu a prudce vstal. Tentokrát však jeho výkřik už nezněl tolik přesvědčivě. Co když má nějakou zákeřnou nemoc a strašně trpí? To bych to pak musel udělat. Bylo by to správné. Nebo jí ten holohlavec bije, stejně jako jeho otec. Odchod by pak možná byl vysvobozením. Náhle ucítil chlad kovu v dlani

„Ne! Tohle přece nemůžeš chtít!“ zakřičel a pohrozil pěstí proti stropu. V ruce držel černou dýku.

„Jacku?“ ozvalo se náhle za ním. Pomalu obrátil hlavu. Matka byla vzhůru, oči doširoka otevřené se jí zalívaly slzami. „Jacku!“ zajíkala se nenadálým štěstím. „Přišel jsi pro mě? Že ano? Cítila jsem to, věděla jsem, že přišel můj čas. No tak, pojďme do nebe a už nikdy se neodloučíme.“
„Nemůžu, mami, nedokážu to. Jsi tady šťastná,“ oponoval ji. „Ale Jacku?! Myslíš, že poté, co tě ten všivák zabil, jsem někdy byla šťastná. Snad jen ve chvíli, kdy ho smažili v křesle, ale to bylo jen chvilkové, pouze moment zadostiučinění. Ale teď můžeme být spolu. A navždy,“ trvala stařenka na svém, ruku v Jackových vlasech. „Vůbec ses nezměnil,“ vzlykla mu do ucha. „Pořád jsi můj malý chlapec, jako kdybys neodešel. Dokonce jsi ani nevyrostl.“
„Ne mami, nevyrostl,“ hlesl Jack smutně. Ve své malé ručce za zády pevněji sevřel dýku. Už věděl, že to musí udělat.
„Mami, zavři oči. Až je zase otevřeš, budeš v nebi. Budeme tam spolu. Navždy,“ zalhal. Stařenka přikývla, usmála se, naposledy se na něj zadívala mokrýma očima a pak je zavřela.
„Miluji tě,“ zašeptal Jack a bodl.

„Nemyslíš, že toho ten kluk už přetrpěl dost?“ zeptal se Gabriel.

„Který kluk?“ odpověděl otázkou Bůh.

„Malý Jack Johnston. Ten devítiletý chlapec, co vypomáhá s umírajícími. Myslím, že odvést vlastní matku už bylo příliš tvrdé a to vše jen proto, že sám nechtěl odejít,“ pokračoval Gabriel vehementně.

Bůh jen zvedl ruku a tím ho umlčel. „Netrestám ho,“ odvětil Bůh smutně. „Sám si to vybral. Byla to jediná možnost, která mu mohla zajistit nesmrtelnost, po které toužil.“ „Nemyslíš, že už by si zasloužil vykoupení a odpuštění? Nemohl bys mu ho nabídnout?“ zeptal se Gabriel.

„Nabízím,“ prohlásil Bůh a natáhl ruku. Na dlani se mu objevila černá dýka. „Nabízím mu ho pokaždé.“