Lazaret Eden /když se nikdo nedívá/

jsme k sobě patami

já a moje sestra za zrcadlem

 ta co si je jistější v kramflecích

říká mi:

proč váháš?

probuď si oči

na  konci nebe

je lazaret Eden

kde těšit se na vánoce

je jako jízda na hřbetu

prošedivělého vlka

s bělmem prostouplým krví

tam trestá se

jen tak poletovat

a zástup modloslužebníků

na špičkách možností

přivazuje na prsty snů

olověná závaží

 přitom se bojí holubů

vade mecum

ztracená ulice

vstupné dobrovolné

s sebou

náplast přes ústa

i kdyby přítomnost

byla mráz za nehty

smutek se rouhá

dokud je hladina

dva milimetry nad vinětou

a když se nikdo nedívá

odvracím své já

a bezděčně vzlykám

jen jedenkrát

stál v parku proti větru

svatý Blažej

kdybych se nezapomněla pokřižovat

mohla jsem mu nabídnout

alespoň vlažnou vodu s medem

takhle se mi možná jenom zdál

a zanechal podloubí

v jinak hladovém dni

za který nestojí za to ani škytat

v tu chvíli se rozkřičely zvony

tak chtěla bys umět létat?